O vině má na základě podané žaloby rozhodovat soud. Tato zásada přestává platit
Klasické právnické pořekadlo "není žalobce, není soudce" znamená, že o vině rozhoduje až soud. Jen soud může na základě podané obžaloby posuzovat vinu, a teprve když je o ní spolehlivě rozhodnuto, stává se člověk vinný, nebo nevinný. V poslední době jsem si všiml tří případů, v nichž jako by ta stará zásada neplatila. A jsem překvapen, že si toho nevšimla širší veřejnost.
První případ je kauza Daňhel. Tento významný svědek v kauze CASA byl postaven před soud ve věci pohlavního zneužívání nezletilé a byl zproštěn viny. Doktorka Lenka Bradáčová se k obžalobě, jíž bylo vyčítáno, že zbytečně popoháněla pilota před soud, postavila čelem a věc přezkoumala. Výsledek její práce dokazuje, že je ženou na svém místě. Pomocí jasně formulované tiskové zprávy obhájila postup státního zastupitelství a ještě se jí podařilo obrátit situaci v neprospěch pana Daňhela. Její závěr o tom, že svědkyně měnila výpověď a že je prokázáno, že Daňhel sis matkou nezletilé svědkyně - poškozené - telefonoval, je jistě pravdivý. Navozuje tak dojem, že Daňhel si vlastně pomohl sám, a kdyby důkazy proti němu byly, byl by odsouzen. Jenže průběh soudního jednání podle dostupných informací je příběhem o nedostatku důkazů. Z nich potom nelze učinit než jediný závěr - nevina.
Daleko zábavnější je případ číslo dvě. Případ dvou úředníků ministerstva spravedlnosti, kteří byli popotahováni a prozatím jsou nepravomocně odsouzeni za údajné nadržování, které spočívalo v tom, že ministryni spravedlnosti podstrčili podání - stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu (kauza Vladimír Chrástecký a Vlastimil Matula; stížnost byla ve prospěch dvou odsouzených za krádež několika desítek milionů na Novojičínsku). Absurdnost této kauzy je do nebe volající. Stížnost pro porušení zákona je výsadní právo ministra spravedlnosti, které směřuje k opakovanému přezkoumání již pravomocně rozhodnuté viny v daném případě ve prospěch odsouzených. Je pouze na Nejvyšším soudu, jak se stížností naloží.
Za situace, kdy sepsání stížnosti pro porušení zákona spočívá v rukou subalterního úředníka a je věcí jeho správního uvážení, za něž s výjimkou svého nadřízeného není a nemůže být nikomu zodpovědný, a kdy nota bene o stížnosti nebylo Nejvyššímu soudu umožněno rozhodnout, neboť další ministr spravedlnosti ji vzal zpět, se tedy dotyčný soud pasuje na posuzovatele toho, zdali je správné využít zákonný prostředek pro projednání věci soudem. Tedy jako by sám rozhodoval o tom, co pro něj je, nebo není vhodné. To ale soud nikdy činit nemůže. Soud je od toho, aby projednával podání, která jsou způsobilá projednání u věcí, u nichž to zákon předpokládá. Tak jako Evropský soud pro lidská práva mnohokrát judikoval, že státu nepřísluší posuzovat, jakým způsobem vede kdo svoji obhajobu, nemůže být zkoumána ani kvalita opravných prostředků, které jsou využívány ve prospěch či neprospěch osoby, která před soudem stojí. Příslušný soud pouze rozhoduje o tom, jestli je oprávněná, či nikoli, ovšem nikoli o tom, jestli je kvalitní, nebo nekvalitní či snad přípustná, nebo nepřípustná. Postihovat úředníky ministerstva spravedlnosti za to, že sepsali jakkoli inteligentní nebo naopak stupidní stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal, nemůže za žádných okolností obstát. O trestný čin se může jednat, teprve až bude zakázáno podávat stížnosti pro porušení zákona. Bude se snad příště bát využít nějaký ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona jenom proto, že volby vyhraje druhá strana a dosadí svého ministra spravedlnosti, a ten z trucu stížnost stáhne? A nad názorem Nejvyššího soudu bude stát názor soudu prvého stupně?
Vůbec nejvzácnějším přírůstkem do sbírky je ale kauza Škárka-Bárta. Od chvíle, kdy jsem si přečetl, že ministryně spravedlnosti podala stížnost na základě podnětu soudce Šotta, tedy prvoinstančního soudce, kterému nadřízené soudy "zabily jeho právní úvahu", kladu si otázku, zdali se soudce Šott nechce stát rovnou soudcem Dreddem. Tedy současně žalobcem, soudcem a exekutorem v jedné osobě. Ono to má nějaký smysl, že soudci soudí jenom to, co dostanou na stůl, a není na nich, aby si předkládali žaloby. Toho si bohužel Šott nevšiml aministerstvo spravedlnosti asi taky ne. Jestli byl pan doktor nespokojen, nic mu nebrání, aby po uplynutí všech lhůt, ve kterých by se mu mohla kauza vrátit zpátky na stůl, napsal odborný článek, v němž by odborně zkritizoval argumenty, pro které bylo jeho rozhodnutí zrušeno. Nic jiného totiž soudce dělat nemůže. Na barikády se může vrhnout až ve chvíli, kdy dojde k narušování základních ústavních principů České republiky. Nebo - pokud touží stát se žalobcem a soudcem v jedné osobě - se může přestěhovat do zemí s východnější politickou kulturou.
Autor je advokát
LN, 26.8.2013