Svlékání do naha a dřepy před příslušníky Vězenské služby, sprcha jednou za týden, dva metry čtvereční se zamřížovaným oknem u stropu, pobyt s vězeňskou populací, která - a to si přiznejme - je povícero složena ze skutečných zločinců. A taky naprosto zbytečné výdaje daňových poplatníků na pobyt a stravu v těchto, parafrázuji, „odložnách pro trestní orgány“.
Kdo ve vazbě nebyl, nemá ani minimum představy, co to udělá s lidskou důstojností a důvěrou v právo u nevinného člověka.
Je milé, že se po dlouholetých snahách odborníků, změně trestního řádu a několika článcích na komentářových stranách předních deníků, devatenáct let od roku 1989, začali konečně novináři ptát a ministerstvo řešit, zda naše vazební věznice nepatří spíše do začátku minulého století.
Nastala doba je změnit a umožnit i takovou maličkost, jako je volat svým příbuzným, což je běžné třeba i v tak represivním prostředí, jako jsou věznice v USA.
Jenže vazba je výsledek matematické rovnice: policie + státní zastupitelství + soud. Teprve soud vazbu nařizuje a vychází na jejím počátku zejména z toho, co mu naservírují dva prvně zmíněné orgány.
Musíme se stále ptát, jak je možné, že ve vazbě tráví čas zcela nevinní lidé, později očištění konečným rozhodnutím. Základní příčina je jistě v přístupu policie a státního zastupitelství, které má tendenci k předpokladu viny. Při shromažďování údajů, ale hlavně při úvahách o vazbě hledá důkazy pro vazbu, ne pro svobodu.
Jak je možné, že paní Jourová byla ve vazbě jen proto, že se jmenuje Věra? Jaké asi bylo prověřování poznatků na začátku vyšetřování? Další otázky vzbuzují Rosnerovi. Děti odevzdali do dětských domovů, tak jaképak ovlivňování?
To není schopen přijmout trestní orgán jiná opatření? Mohl by jim třeba zakázat ve spolupráci s opatrovnickým soudem styk s dětmi na omezenou dobu a policejní orgán by jim zase mohl uložit, aby na přechodnou dobu nebyli spolu. Musí nutně do vazby?
Stejně tak se ptám, jak to, že nahrávka dokazující, že uklízečka točila s Rosenbergem porno dobrovolně, byla přístupná až v hlavním líčení, nikoliv během celých šesti měsíců jeho vazby?
Soudce rozhodující o vazbě nemá mnoho informací ani času.
To jej však neomlouvá. Je tady od toho, dobrovolně si to vybral a prvním příkazem jeho práce je chránit svobodu každého jednotlivce. Ptají se soudci státních zástupců, jaké jiné prostředky vyčerpali, že nezbývá než zavřít nevinného člověka do vazby?
Sugestivní otázky, které zde kladu, nejsou vždy absolutní pravdou, ale stačí znát odpověď v těchto třech případech.
Jenže pustit do rozsudku na svobodu nepopulárního potenciálního zločince chce i lidskou odvahu.
Když to soudce udělá, tak se novináři předhánějí v titulcích o propuštěných dealerech drog či nebezpečných zločincích, to vše s mizivou znalostí věci.
A co teprve rozhořčená veřejnost žijící jen ze zpráv v médiích, zpravidla referujících o soudním spise o osmi stech stranách jednou větou. Či předseda ČSSD Paroubek, kterému je všechno jasné včetně jeho šibalů. Skutečnost, že ti, kteří byli ve vazbě zbytečně a mají nalomené zdraví či zničený život, nedostanou od ministerstva spravedlnosti jako odškodnění skoro nic, je téměř pravidlem. Stejně jako fakt, že domáhat se u soudů omluvy či snad morálního zadostiučinění v penězích je martyrium na roky s nevalným výsledkem.
Na těch, kteří trpěli odsouzením bez rozsudku v českých vazbách, nese vinu každý stejným dílem. Najde se alespoň někdo veřejně činný, kdo se pokusí to změnit?
MfD, 19.8.2008
Autor je advokát