Kterak stát beztrestně neplní své závazky a nezná své vlastní zákony
Jsem soudní tlumočnice a čas od času jsem požádána státními orgány o tlumočení nebo vyhotovení překladu. V mém případě jsou to nejčastěji soudy, občas i policie.
Nedávno byl ve zprávách na seznam.cz zveřejněn článek, v němž si pan soudce stěžoval, jak nemohl nikoho sehnat na tlumočení ve zkráceném řízení, protože ho všichni tlumočníci „poslali do háje“, a jak nemá žádné páky na to, aby nějakého tlumočníka k soudu dostal.
Ráda bych se k tomuto jednostranně koncipovanému článku vyjádřila, protože poskytuje čtenáři, který není z oboru, poněkud zavádějící informace a jaksi pozapomíná na to, kdo tuto situaci skutečně způsobuje.
Na vysvětlenou: pokud tlumočník provede úkon a vystaví fakturu, musí ji soudce schválit usnesením o přiznání odměny (tlumočného), rozeslat toto usnesení všem účastníkům, kteří mají patnáctidenní lhůtu na odvolání, a pak ji nechat soudem proplatit.
Činnost znalců a tlumočníků upravuje dosud zákon č. 36/1967 Sb. Vyhláška, kterou se zákon provádí (č. 37/1967 Sb.) upravuje mj. výši a způsob výpočtu odměny (§ 24). Vzhledem k tomu, že zákon i vyhláška pocházejí z roku 1967, kdy ještě počítače neexistovaly, je jedna stránka (tedy přesněji normostránka) překladu počítána na řádky a úhozy: 30 řádků po 60 úhozech s mezerami, tedy celkem 1.800 znaků s mezerami na stránku. Na výpočet nemusí být člověk žádný matematický expert a textové editory navíc počítají znaky samy. Nezáleží tedy na počtu fyzických stran, ale na počtu normostran, který je jasně daný a ověřitelný a u ucelených textů se zaokrouhluje na celé nahoru.
Je tedy přesně dáno, jak se budou stránky počítat, přesto jsem však od kolegů slyšela, jak se s nimi čas od času soudci/státní zástupci hádají, že účtovaná odměna neodpovídá počtu fyzických stran. Zcela ad absurdum dovedl případ jeden soudce, který rozporoval kolegovi tlumočníkovi účtovanou odměnu za jednu normostránku, a přestože mu kolega poslal překlad ve wordu, kde byl počet znaků ihned zjistitelný a průkazný, chopil se tužky a jal se počítat překlad znak od znaku (!), aby vítězoslavně dospěl k závěru, že počet znaků bez mezer byl jen 1.500, a odměna za celou jednu stránku tedy tlumočníkovi nenáleží (v rozporu s § 24 citované vyhlášky). Pokud pominu to, že soudci paradoxně sami neznají zákony, podle kterých mají rozhodovat, je s podivem, že při dnešním vytížení soudců na toto manuální a zcela zbytečné počítání zbyl čas. Pan soudce tedy tlumočníka poškodil, neboť mu nepřiznal to, na co měl ze zákona nárok, a daňovým poplatníkům ušetřil asi 50 Kč.
Ještě podstatnější věcí je, že vymáhat od státu tlumočné je běh na dlouhou trať a není výjimkou, že trvá několik měsíců, než se usnesení vůbec vydá, a potom dalších několik měsíců, než soud zaplatí. Takže soudy mi běžně dluží půl roku, rok, i déle, s různými odůvodněními a výmluvami. Téměř každou fakturu musím několikrát upomínat. A už se i stalo, že mi nezaplatili vůbec. A jaké páky máme my, soudní tlumočníci, abychom dostali od státu to, co nám náleží?
Pokud občan něco nezaplatí státu, je za to okamžitě penalizován. Ale stát neplní své závazky zcela beztrestně.
Pokud byste se pohybovali v obchodní sféře a někomu dodali zboží/služby a nedostali za ně zaplaceno, budete vymáhat platbu i úrok z prodlení, a pokud vám někdo za služby nezaplatí vůbec, prohlásíte ho zcela logicky za zloděje a příště mu nic neprodáte. Což si já jako soudní tlumočník ale dovolit nemohu, a tak neochotu státu platit za odebrané služby nemohu než brát jako občasnou „úlitbu bohům“ za to, že mohu ověřené překlady dělat pro klienty, kteří mi včas platí, a tedy mne i živí.
Mnohokrát jsem už musela spolknout otázku: „Pane soudce, a jak by se líbilo vám, kdybyste nedostal sedm měsíců výplatu? Chodil byste stále a ochotně do práce, kde by vás neplatili?“
Tolik tedy pohled z „druhé strany“.