Obě zastřelily svého manžela, právě tento čin je obě spojuje. Kamila Velikovská byla propuštěna, kdežto Luizu Kadaníkovou porota odsoudila k smrti oběšením. V tomto bodu se příběhy obou žen zásadně liší. No a nejvíc se liší v tom podstatném bodu: Kamila Velikovská žije, je to naše současnice a z vězení byla propuštěna minulý týden ve čtvrtek, kdežto Luiza Kadaníková je vymyšlená postava z povídky Karla Čapka Porotce a můžete si o jejím osudu vše podstatné přečíst ve sbírce Povídek z druhé kapsy.
Čapek si Kadaníkovou vymyslel, ovšem nevymýšlel na pustém ostrově - psal uprostřed společnosti, která nějak přemýšlela a jednala a nějak zacházela se ženami, které zastřelily svého manžela. Nebo mu nasypaly do kafe jed, jak to udělala paní Vávrová rozená Lízalová. O jejím dalším osudu nám Alois a Vilém Mrštíkové nic neřekli, můžeme jen hádat, že se spíš přikláněl k osudu Čapkovy paní Kadaníkové než k osudu naší paní Velikovské. Teď je na čase říct, jednoznačně, co si o věci myslím: je to dobře, že hnusný trest smrti byl zrušen. Povídka Porotce mi byla vždycky hnusná a protivila se mi odjakživa představa porotkyň, jejich plamenných očí a jejich jednomyslná vůle vystavit smrti ženu, která prokazatelně trpěla ve sňatku s chlapem naveskrz a po všech stránkách hnusným. Čapkova logika či vysvětlení ze strany žen: i my musíme snášet hnusné manžely. Vysvětlení ze strany mužů: i my jsme hnusní a kam by to došlo, kdyby nás manželky střílely.
Na případu Velikovské, který znám samozřejmě jen z novin, je toho strašně moc špatně.
Nejhorší je, že k němu muselo dojít. Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ženu vytáhl z vězení, jen nalepil jakousi náplast na selhání mnoha institucí. Kdyby totiž v naší zemi měla týraná žena (případně týraný muž, i takové případy se dějí) zastání, vražda by se nestala. Sousedé věděli, co se děje, a byli se ženou natolik solidární, že jí pomáhali ukrýt tělo zabitého. Proč muselo dojít k té šílené scéně připomínající Hitchcockovu makabrózní komedii Potíže s Harrym? Proč nestačilo jít... kam? Na policii? Na obecní úřad? Volat na krizovou linku? Nastěhovat se do utajeného domova, jak to na Slovensku organizuje iniciativa Pátá žena? Nebo jít do azylového domu Rosa, jak to udělalo v letech 1998 až 2006 sto sedmnáct žen se sto třiceti dětmi? Spíš by měl táhnout násilník, proč se má stěhovat bitá žena s vyděšenými dětmi?
Tak to totiž u nás chodí. Nad případem Kamily Velikovské můžeme debatovat a mudrovat. Na internetu najdete lidové hlasování, jakousi porotu. Ta se na případ dívá jinak než Čapkova porota. Na jeden hlas pro věznění připadají tři hlasy pro propuštění, aspoň že tak.
Znám případ ženy týrané asi tak, jak se to dělo Kamile Velikovské. Na policii, kam šla týrání oznámit, ji v podstatě vyhodili, na obecním úřadě jí poradili, ať se sebere a se svými dětmi se odstěhuje. Znám jiné vyprávění důvěryhodné osoby: na tísňový telefonát se policie dostavila během deseti minut do bytu, násilník byl za dalších třicet minut na ulici a měl zákaz vstupu nejen do bytu, nejen do domu, ale do okruhu sta metrů od domu. Stalo se to v Americe. Ten pán asi nadšený nebyl, ale útěchou mu mohlo být pomyšlení: aspoň neskončím s kulkou ve spánku.
LN, 8.10.2007