Jména obou kdysi vlivných poslanců neopouštějí mediální prostor. Méně se připomíná Petr Wolf, pravomocně odsouzený, vyhýbající se někde v nedohlednu nástupu trestu: sejde z očí, sejde z mysli, novináři se za ním nepachtí. Ač na útěku, splatil peněžitý trest a pokouší se o zvrácení rozsudku cestou mimořádných opravných prostředků. Jeho dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl. Nyní podal ústavní stížnost, na jejíž vyřízení bude jistě čekat nejméně rok, spíše dva. Obecně je úspěšnost ústavní stížnosti srovnatelná s výhrou v loterii. Je otázka, co pan exposlanec podnikne dál, pokud neuspěje ani v tomto případě. Půjde se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, kde je naděje na úspěch také téměř nulová a na výsledek se čeká tři i více let? Ve všem je nejistota, až na jednu výjimku: složí-li jednou zbraně a zaklepe na vězeňskou bránu, může být odsouzen k dalšímu trestu za maření úředního rozhodnutí.
David Rath je ve srovnání s ním teprve na začátku křížové cesty přes všechna zastavení trestního řízení. Kolem jeho kauzy ale bylo od počátku daleko více hluku a tvořila se mediální mlha, z které dle jeho přání, popř. přání obhájců, měly vystupovat obrysy procesu na politickou objednávku, vedeného nezákonným způsobem. Díky mediální masáži veřejného mínění se značně rozšířil vhled na jeho dlouhou vazbu jako na nepřístojnost.
Nehodlám soudit, zda tak dlouhé držení Davida Ratha ve vazbě bylo skutečně důvodné, neboť nemám k disposici potřebné informace. Upozorňuji ale, že občasné nadužívání vazby je trvalkou mezi nectnostmi českého trestního řízení a křik vypukl v našem případě jen proto, že újmu utrpěl jeden z nejviditelnějších příslušníků naší "věrchušky". V jiných případech to prochází v tichosti a bez komentáře. Pro novináře mohlo být atraktivní například propuštění z vazby tří mužů, nepravomocně odsouzených k trestu odnětí svobody v trvání 9 let za bankovní loupež se zbraní v ruce, které vzal soud do vazby dne 31.5.2011 a na svobodu je propustil až dne 8.1.2013, a to kvůli neúnosným průtahům v řízení u nalézacího soudu. Obešlo se to bez mediální pozornosti, ač by si ji jistě zasloužila aspoň předsedkyně nalézacího senátu, která navodila stav, jenž vedl nadřízený soud k ukončení vazby.
Nemluví se o tom, že dlouhá vazba může mít i svou dobrou stránku. Např. zatím nelze s jistotou očekávat, že David Rath vyjde z tohoto řízení se zprošťujícím rozsudkem nebo aspoň s podmíněným odsouzením. V případě odsouzení k trestu "natvrdo" by z něj vazba ukrojila velký kus, který by již měl za sebou v okamžiku obdržení příkazu k nástupu do vězení. A nikdo se nezamýšlí nad tím, že návrat za mříže po právní moci rozsudku může být pro odsouzeného po psychické stránce větší zátěží než trápení spojené s životem ve vazbě.
Propuštění Davida Ratha z vazby vyvolalo mediální hysterii, k jejímuž vystupňování přispěl sám obžalovaný ochotou vystupovat před lidmi, mikrofony a kamerami. Vychrlil spoustu informací ve svůj prospěch a znectil obžalobu. Trváním na nevědomosti o obsahu pověstné "krabice s vínem" nepřímo "nasadil psí hlavu" spoluobžalovaným (kdo jiný mohl spáchat zázrak proměny vína v bankovky?) Rathovy názory nemohu komentovat, neboť kauza je otevřená. Ale nepovažuji za hřích upozornit na některé drobnosti z vystoupení jiných "účinkujících" v tomto pochmurném divadle.
Všiml jsem si například zprávy, že Rathovi obhájci podali od začátku jeho trestního stíhání šedesát stížností, které byly téměř všechny vyřízeny se záporným výsledkem. Byl to projev jejich poctivé snahy sloužit panu obžalovanému až do roztrhání těla, ale posuzováno z finančního hlediska to byla vysoká a nakonec neúčelná investice.
Pravou perlou je ale reakce žalobce Petra Jiráta na propuštění Davida Ratha na svobodu. Zhrzený státní zástupce trvá na tom, že u pana obžalovaného jsou nadále důvody pro útěkovou vazbu. Prý se lze důvodně domnívat, že má v zahraničí na účtech tolik peněz, že se jistě pokusí uprchnout, aby je mohl užít. Také obsah některých odposlechů prý nasvědčuje tomu, že David Rath nad takovým východiskem ze situace uvažoval.
Jirátovy výroky jsou neuvěřitelné: má-li skutečně důkazy o okolnostech, jež by mohly pana obžalovaného přimět k útěku, měl je sdělit stížnostnímu soudu a zabránit tím osvobozujícímu rozhodnutí. Pokud se ovšem jen domnívá cosi, pro co nemá důkazy, je na místě považovat jeho výroky za výlev prokurátorské paranoie a za projev podjatosti vůči Davidu Rathovi, jemuž chce co nejvíce škodit. Nepochybně by zasluhovaly ocenění kárnou žalobou, ale pochybuji, že se najde kárný žalobce, který by podal žalobu na státního zástupce, žalujícího v tak významné, mediálně sledované kauze.
Osoba bývalého prokurátora protiprávního režimu a člena KSČ Petra Jiráta spojuje "kauzu Rath" s případem Romana Pekárka, dalšího bývalého poslance, který se rovněž jeho přičiněním dostal do potíží. Od obou výše uvedených se ale v mnohém podstatně liší. Oběť vnitrostranického kanibalismu ODS (rozuměj: rvačky o místo na kandidátní listině), odsouzen s použitím důkazu nezákonné povahy v řízení, v němž ani žalobce, ani soudy se příliš nezamýšleli nad zákonností postupu a nedali si mnoho práce s přesným vyhodnocením důkazů, zmizel ze zorného pole novinářů. Nevydává žádná prohlášení, zato pokorně nastoupil výkon trestu a za mřížemi si vede tak, aby si vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění. Z vězení se pokouší dosáhnout nápravy svého osudu použitím mimořádných opravných prostředků.
Ale slušné chování se ve vztahu k naší justici nevyplácí. V červenci r. 2013 byl v Pekárkův prospěch podán podnět k podání stížnosti ministra pro porušení zákona. Odsouzený dále podal v říjnu ústavní stížnost, což se nepřímo obrátilo proti němu: 12.11.2013 Ilona Jakůbková, řadová referentka ministerstva spravedlnosti, v zastoupení vedoucího příslušného oddělení Jiřího Balzera oznámila předkladateli podnětu, že přezkum nebude pokračovat, protože bez trestního spisu se při něm nelze obejít. Na ten však má přednostní nárok Ústavní soud. Předkladatel podnětu se může přihlásit, bude-li to ještě třeba, až Ústavní soud rozhodne.
Okolnost, že byla podána ústavní stížnost, by sama o sobě nepřekážela rozhodnutí o podaném podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, pokud by v době jejího předložení byl již ukončen přezkum spisu. Protože čtyři měsíce na vyhodnocení nepříliš objemného trestního spisu kupodivu nestačily, byl podnět rozhodnutím referentky prakticky znehodnocen. "Dodací lhůty" Ústavního soudu z poslední doby v okruhu mého zorného pole činí přibližně dva roky. Je možné, že v době, kdy dojde na řadu Pekárkova ústavní stížnost, pan odsouzený již bude na svobodě po úspěšném projednání žádosti o podmíněné propuštění.
Protože Ústavní soud se nezačne spisem zabývat dříve než za několik měsíců, jistě by bylo možné vyjednat jeho zapůjčení na nezbytnou dobu. O to se ale žádný ministerský úředník nepokusí, protože smyslem života nicotných lidí není pomáhat, ale dodávat si zdání moci a škodit lidem. Představa, že se ve vězení možná nachází nevinný člověk, jemuž by stížnost pro porušení zákona mohla během několika měsíců pomoci k nápravě křivdy, je nedojímá. I špatné rozsudky považují za neprolomitelné.
Smutný konec podnětu ve prospěch Romana Pekárka není výjimečnou nehodou. Odpovídá obecnému stavu ve vyřizování agendy stížností pro porušení zákona. Podle zákona rozhodování spadá do výlučné pravomoci ministra jako ústavního činitele a úředníci mají pouze poskytovat servis. Ministři se ale v úřadě střídají v krátkých intervalech jako apoštolové na orloji a než se při seznamování s úřadem k této agendě řádně propracují, již odcházejí. Za těchto okolností rádi ponechávají volnou ruku úředníkům sporných kvalit, kteří na rozdíl od ministrů setrvávají v úřadě po desetiletí. Do odmítání podnětů ministři prakticky nezasahují a vyhovují převážně v případech, které se jim dostanou na stůl z vůle úředníků. Doplácejí na to oběti justičních přehmatů.