Neviditelný pes

PRÁVO: Potraty a vraždy

1.12.2023

Potrat, eufemisticky zvaný „přerušení těhotenství zánikem plodu“, je dovolen1 do 12. týdne těhotenství, resp. u biologických vad do 24. týdne od početí. Jde o administrativní úkon, operaci, sociální opatření nebo vraždu?

Počátek lidského života i jeho ochrana už před narozením jsou předmětem úvah biologů, lékařů, filozofů, teologů, právníků i politiků, ale i manželů a rodičů. Jde o otázku ryze morální a společenskou. Máme-li chápat právo jako minimum morálky, pak morálka je minimem společenské shody. A společenské shody v této otázce dosaženo nebylo.

Dne 21. 6. 2023 byla českému Senátu doručena petice2 za obnovení ochrany lidského života od početí, kterou podepsalo 14.000 petentů. Žádá zrušit potratový zákon i vyhlášku a zakotvit ochranu práva na život od početí. Petice označuje potrat za smrt bezbranného člověka a vyzývá ke zdrženlivosti a k úctě a podpoře rodin a manželství, mj. omezením propagace násilí, sexismu a pornografie.

Pro autory petice lze mít pochopení, protože filosofická a morální východiska jsou opřena o hluboké civilizační a ideové prazáklady naší společnosti. Petrifikace požadavku v platném právu by ovšem neměla být prvním, ale až posledním cílem této snahy. Tím prvním musí být práce na společenské shodě.

Není na místě obsah petice povýšeně zamítnout jen proto, že právo ženy rozhodovat o „svém těle“ a zvolit potrat považuje většinová česká společnost za moderní výdobytek, od něhož nemá v úmyslu ustupovat. Naopak je na místě využít petice k zamyšlení nad paradoxy, které současný přístup k potratům přináší. Tváří v tvář zázraku jménem život, díky němuž jsme všichni na tomto světě, bychom neměli zákrok nazývat „ukončením těhotenství v souladu s legislativou“. Potrat není nějakou administrativní technikou, ale aktivním úkonem, který způsobí, že jeden počatý život nenávratně a nenahraditelně vyhasne.

To je první paradox, není však paradoxem posledním. A nic na tom nemění skutečnost, že Listina základních práv a svobod ve svém čl. 6 zakotvuje, že lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Komplexní problém, který nemá ideální řešení
Z minulosti známe řadu situací, ba dokonce drastických následků, k nimž přistupovaly ženy, když nežádoucím způsobem otěhotněly. Každý člověk je pln pochopení pro ženu, která ve svém lůně chová dítě, jež si nepřeje donosit. Lehkovážnost přístupu k potratům ale nelze akceptovat. Embryo není výrůstek na kůži, kterého se žena zbaví kosmetickým zákrokem. Ani přezíravý postoj k petici však není na místě, tím spíš, že lékařská věda je stále dokonalejší a je dnes schopna pomoci porodit zdravé miminko při váze pouhých 245 gramů. 24 týdnů je hranice, do kdy lze provést potrat z důvodů genetické vady. Společnost se jen obtížně může „shodnout“, že den před 24. týdnem o lidského jedince nejde, zatímco o pár hodin později již ano. Vždyť život v matčině lůně existuje nezávisle na parlamentní či odborně-lékařské shodě. Česká neonatologická věda považuje za hranici životaschopnosti 24. týden těhotenství, ale například v Japonsku běžně a výjimečně i u nás zachraňují děti narozené už ve 22. týdnu3. Platí tedy jiná definice života u potratů a jiná pro nedonošené děti? A to nehovoříme o zdravotních rizicích spojených s potratem a o časté nemožnosti po potratu otěhotnět. Proto je třeba se podívat na problém s pokorou, jak si lidský život zaslouží. Tím spíš v civilizačním okruhu, který vymírá a brzy uvolní místo jiné civilizaci.

Nicméně je třeba zmínit ještě jeden paradox.
Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod si jsou u nás všichni lidé rovni. Lidský život vzniká spojením ženského vajíčka a mužského embrya, u jeho stvoření jsou vždy přítomni jeden otec a jedna matka. Oba mají stejná práva a povinnosti. Otec nemůže rozhodovat za matku, ani matka za otce. Pokud jeden z rodičů bez souhlasu a bez projednání s druhým rodičem o zásadní věci dítěte rozhodne sám, jedná protiprávně a soud to promítne do svého rozhodnutí.

Navzdory legislativě i judikatuře k potratům přistupujeme úplně jinak. Matka má právo rozhodnout o potratu bez projednání s otcem, otec do jejího rozhodnutí o potratu nemá co mluvit. Je ale paradoxně povinen platit výživné, pokud se těhotná žena rozhodne porodit. Jestli přijmeme extrémní heslo, že žena může sama rozhodovat o „vlastním těle“, proč je za její rozhodnutí činěn odpovědný otec dítěte? V kterém okamžiku se vlastně muž stává otcem? Až když se žena rozhodne plod donositi? Je v tom možné spatřovat nějakou logiku? Každý odborník, jehož profesní doménou je rodina, zná případy, v nichž si narození dítěte otec přeje, ale matka jeho přání ignoruje a rozhodne se pro potrat.

Soudy, legislativa, zdravotnictví i společnost ženy nespravedlivě zvýhodňuje, zatímco muži opovrhuje. Pokud muž potomka nechce, zatímco žena po něm touží, opět bez projednání s otcem - tedy bez jeho souhlasu - dítě porodí a po muži pak požaduje výživné na dítě i na sebe. Společenská debata o tomto „nadržování“ ženám neprobíhá. Znám případy žen, které jejich okolí, manželé, rodiče či zaměstnavatelé „přimějí“ k potratu, ačkoliv přáním ženy bylo dítě donosit. Je zajímavé, že v diskusi o domácím násilí není tento typ násilí „potratového“ akcentován, tím spíš dnes, kdy je ekonomická situace i těch nejchudších mnohonásobně lepší než kdykoliv v minulosti.

Konečně je třeba zmínit i problematiku náhradního mateřství, v němž zástupy osamělých a starších žen, neplodných dvojic či dvojic, jež biologicky dítě přivést na svět nemohou (stejnopohlavních párů), uplácejí chudé holky, ať jim děti na objednávku donosí. V legislativním procesu je novela, která má dopadnout na české lékaře provádějící potraty zahraničním pacientkám. Dnes se gynekologové ochotni potraty provádět vystavují riziku postihů za poskytnutí služeb cizinkám, v jejichž zemích jsou potraty nezákonné.

Jak ven z černobílého dilematu
Jsme prostě společností pokryteckou, která si vždy najde odůvodnění, jaké se jí hodí. Namísto povýšeného odmítnutí petice bychom k tématu počatého života měli přistoupit s úctou k životu. Není vyloučeno, že s rozmachem neonatologie budeme jednou umět život, který jeho matka odmítá, bez ohrožení zachránit.

Komplexní chápající přístup zohledňující všechny paradoxy a nezavírající oči před každodenní realitou by mohl vypadat třeba takto:

Česká společnost dlouhodobě podporuje stávající právní úpravu, jež matce poskytuje absolutní právo rozhodovat o potratu svého dítěte do 12. týdne od početí (resp. do 24. týdne od početí v případě genetické vady), a to bez účasti otce, který je druhým spolutvůrcem každého života. Výlučné právo matky učinit takové rozhodnutí je většinovou společností považováno za pokrokový výdobytek. Zrušení tohoto práva bez náhrady může podle některých názorů přinést ohrožení zdraví matek, které si donošení svého dítěte nepřejí.

Namísto urážení názorových oponentů musíme apelovat na odpovědné činitele, aby přijali ekonomická opatření pro podporu nečekaně těhotných žen, které se cítí být nuceny k podstoupení potratu z ekonomických a osobních důvodů. Současně je třeba podporovat dobré vztahy mezi rodiči a přátelskou spolupráci ve věcech společných dětí s cílem minimalizovat situace, v nichž jeden rodič rozhoduje o důležitých otázkách dětí bez souhlasu a bez projednání s druhým rodičem.

Člověk se časem mění a jeho názory se vyvíjejí. Žena, jež se v mládí zuřivě bila za právo na potrat, ba onen zákrok i absolvovala, se časem může na své rozhodnutí dívat jinak. Třeba jako na selhání, jako na špatné rozhodnutí, které by ve vyšším věku už neučinila. Mnoho mladých odkládá mateřství s odůvodněním, že na děti je ještě času dost. Když však počkají příliš dlouho, stávají se neplánovaně bezdětnými4. Ne, není dobrých a špatných odpovědí, jen definitivních konců a uzavřených životů, které mohly proběhnout nebo se vyvíjet jinak. Laskavý čtenář může zatím přemýšlet o tom, jaký je jeho pohled. A jaké jsou jeho pochybnosti.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Článek byl zpracován pro Deník TO, v jehož listopadovém čísle také vyšel.

1 Ustanovením § 82 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.

2 Plný text petice zde: Odkaz

3 Odkaz

4 Viz nedávný článek v Lidových novinách

Autorka je nezávislá senátorka



zpět na článek