Neviditelný pes

PRÁVO: O čem smí dítě samo rozhodnout

V tomto období rodiče patnáctiletých dospívajících přemýšlejí, na jakou školu mají dát svým dětem požehnání. Toto zvažování se někde děje lehce a bezproblémově (zejména tam, kde je rodičům vytýčená cesta jasná a dítko je z rodu těch, které se – alespoň v tomto věku – bez problémů a nesouhlasu podřizují („Moje dcera bude lékařkou, když už jsem se já sama na tu školu kdysi nedostala!“). V jiných rodinách probíhají rodinné rady a diskuse. Jakoby i tak nebyl život složitý a výchova dětí tím nejobtížnějším úkolem, který nám osud nadělil na bedra. Podívejme se tedy, jak se na rozhodování o budoucnosti našich ratolestí a rozhodování o nich vůbec dívá české právo.

Pojem dítě chápe české právo ve dvojím významu – častěji tímto pojmem označuje jedince neplnoletého, tedy mladšího osmnácti let věku. Takový jedinec je sice nadán značným souborem práv a povinností, některé z nich však může vykonávat jen omezeně (například prodávat a kupovat nemovitosti jen se souhlasem opatrovnického soudu) a jiné jsou mu zcela upřeny (právo volit a být volen v parlamentních volbách či řídit běžné motorové vozidlo). Některá dětská práva jsou omezena spodní věkovou hranicí – například patnáctileté dítě může pořídit ohledně majetku pro případ smrti, ovšem pouze ve formě notářského zápisu. Jiným příkladem je procesní způsobilost šestnáctiletého dítěte, kterou mu nově přidělil zákon o zvláštních řízeních soudních – podle § 403 odst. 3 může dítě podat návrh na ochranu proti domácímu násilí. Dítě starší patnácti let je možno i zaměstnat, ovšem jen za předpokladu, že již dokončilo základní školní docházku.

A jsme zase zpátky u volby budoucnosti dítěte.

Ve druhé významu zůstává potomek dítětem svých rodičů až do smrti bez ohledu na dosažený věk, což rodinné právo spojuje s povinnostmi dítěte k rodičům, například vyživovací povinnosti. Nás však dnes bude zajímat dítě ve věku dosud neplnoletém.

Potomek dokončil základní školu – a co dál

Na konci základní školy je dítěti patnáct let, což je věk, při jehož dovršení v době nedávno minulé anebo v jiných zeměpisných šířkách (například v Indii) je dceruška provdaná a matkou prvního dítěte, zatímco synátor úspěšně ulovil svou první anakondu (třeba v Amazonii). Jen u nás je takový člověk stále ještě dítětem, což bývá vysvětlováno historickým posunem, v němž děti dospívají po dvacátém roce věku, a zkouškou dospělosti se pak namísto maturity stává vysokoškolské vzdělávání, nebo minimálně bakalářský titul.

Také situace dnešního dospělého děťátka může vypadat následovně:

a) potomek neví, kam by po základní škole šel, a tak rodiče rozhodnou za něj;

b) potomek přesně ví a rodiče s jeho rozhodnutím souhlasí;

c) potomkovo přání je odlišné od představ a přání rodičů.

Jak už nyní moudří čtenáři vědí, první dvě situace mají jednoduché řešení, a potomek nastoupí na školu, kterou si on sám (v případě ad b) nebo jeho rodiče (v případě ad a) vyberou. Jak však právo řeší situace třetí?

Jak důležitý v životě lidském je jediný rok

A nyní uvažme, jak je důležité správné načasování: pokud vašemu dítku nepovolili odklad, a ono nešťastné šlo do školy dříve, v důsledku čehož jste tento problém řešili loni, můžete zajásat, protože rodiče rozhodující loni a letos jsou v zásadně odlišné situaci. Loni totiž ještě neplatil „nový“ občanský zákoník. Buďte tedy vděčni osudu a přísnému základnímu školství, které vám nepovolilo odklad, čímž vám umožnilo za dítě autoritativně rozhodnout. Pokud jste v rozporu s jeho přáním učit se na pletaře košíků zapsali dítko na gymnázium, učinili jste tak nejen v jeho zájmu, ale i v souladu s právem.

Vy ostatní, kteří podobně jako já máte dítě končící základní školu až v letošním roce, nacházíte se v situaci zapeklité a nikoliv zodpověditelné na první dobrou. Komplikací je totiž nový právní termín, nazvaný názor dítěte.

Co o názoru dítěte soudí české právo

„Já chci třetí zmrzlinu!“ „Nebudu jíst tu hnusnou zeleninu. Nemám hlad!“ „Tuhle čepičku si na sebe nevezmu!“ „Očkování bolí – nechci je!“ „Mně to nezajímá, že mám jít k tatínkovi na styk. Teď se mi nikam jít nechce!“ „Nebudu!“ „Nechci!“ „Prostě NE!“

Podobných názorů dítěte zná každý rodič celou řadu a v průběhu dětského a zejména dospívajícího věku je slyšel v silnějších či slabších podobách opakovaně. Řešení takové situace odpovídá momentální situaci, trpělivost rodiče a jeho charakterovému vybavení. („Něco přece musíš sníst, miláčku!“ „Dej si jednu za maminku a já ti k tomu pustím krtečka.“ „Venku sněží – tu čepici by sis fakt měl vzít!“ „Já ti ukážu – mi takhle odmlouvat!!“) Pomiňme nyní silnější povahy, které pro pohlavek či silnější slovo nejdou daleko – obojí dnes právo zakazuje a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v mezičase, než nám děti dospěly, posunula mezi pojmy týrání a nelidské zacházení. V našich zeměpisných krajích se naštěstí za občasný pohlavek do vězení nezavírá a stát děti rodičům povětšinou neodnímá, přesto trend putující k nám ze severských zemí, velí rodičům zadržet pádnou pravici, jinak se dříve či později trestající rodič setká mnohem více se státní sankcí než s pochopením.

Kdo dosud tápal, má od prvního ledna letošního roku jasno, neboť § 875 odst. 2 občanského zákoníku hovoří jasně: Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Zastánci práv dětí se pokoušeli o ještě přísnější formulaci, podle které by rodiče byli povinni rozhodnout v souladu s přáním dítěte. Naštěstí byli zákonodárce relativně zdrženliví, čímž poskytli rodičům alespoň možnost vyjednávání, přesvědčování a zohledňování také jiných, než jenom dětských zájmů.

Jak staré dítě má právo na názor

Jak starému dítěti je třeba věc vysvětlit a předložit, zákon neřeší. Jisté výkladové pravidlo bychom mohli najít v jiném ustanovení občanského zákoníku, které upravuje postup soudu v otázkách dítěte. Také soudu se totiž ukládá, aby ve věcech dětí zjistil jeho názor – na jaké situace tato povinnost soudu dopadá, ovšem zatím není příliš jasné. Účel zákonodárce je z důvodové zprávy k občanskému zákoníku čitelný – toto ustanovení se mělo používat zejména při rozhodování soudu, kterému rodiči bude dítě po rozpadu vztahu svěřeno do péče. Skutečností ovšem je, že stávající formulace je natolik obecná, že dopadá na všechna rozhodování, která se mohou dítěte dotknout. Srovnejte totiž následující formulaci § 867:

(1) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.

(2) Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.

Ovšem dítěte se může dotýkat i celá řada dalších řízení – například o rozvod manželství (Chce dítě, aby se rodiče rozvedli, nebo nechce?), o vypořádání společného jmění manželů (Domek s bazénem a terénní čtyřkolku získá maminka nebo tatínek?) či o výživné na rozvedeného manžela („Když bude tatínek platit mamince 10.000 Kč měsíčně, nebude mě moci každý víkend brát do multikina.“). V řadě dalších soudních sporů pak názor dítěte („Otce jsem nikdy v životě neviděl, a tak k němu na styk stejně nebudu chodit!“) naráží na rodičovské právo či oprávnění jiných osob. Jak je z výše uvedené zákonné citace zřejmé, pro soudní rozhodování poskytl zákonodárce jistý návod týkající se věku dítěte, kterým je schopnost informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Tím se ovšem kruhem vracíme zpět, protože jak všichni rodiče vědí, už tříleté dítě je schopno strávit informaci a mít na ni (často velmi jednoznačný) názor. U dětí starších dvanácti let se pak schopnost názoru přímo předpokládá.

Jak naložit s názorem dítěte

Z výše uvedeného vyplývá, že od počátku letošního roku mají všichni rodiče o zábavu postaráno, neboť jim zákon přikazuje, aby mnohá rozhodnutí konzultovali s dětmi. Nechci malovat čerta na zeď, nicméně troufám si odhadnout, že jde o jedno z nejméně používaných ustanovení, neboť při jeho doslovné aplikaci by se v mnohých rodinách život zastavil. („Nechci, aby si táta koupil motorku a máma nové plesové šaty. Já totiž nutně potřebuju sedlo pro koně ozdobené kamínky od Swarovského!“) V každém případě soudy zatím neavizují zavalení žalobami, které proti svým rodičům podávají vlastní děti, což možná bude mírně souviset s tím, že aktuální rodinné právo dosud nezískalo dostatečný počet lajků na Facebooku.

Žerty stranou, říkáte si možná, že už to Kovářová trochu přehání. Dobrá tedy, vraťme se z teorie zpět na pevnou zem praxe a k našemu úvodnímu problému s volbou střední školy dítěte. Odpovědný rodič, znalý zákonů, chce postupovat řádně, nechce přece překračovat zákony, a přitom chce pro své dítě volit to nejlepší. Jaká ustanovení by k rozhodování mohl použít, když už zjistil názor dítěte? („Na gymplu bych se musel moc učit – tam v žádném případě nepůjdu!“)

Rodiče odpovídají za zdraví dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, za jeho ochranu a výchovy a vzdělání (viz § 858). Z tohoto ustanovení vyplývá, že se rodiče mají o věci dětí zajímat, neměli by tedy výběr jeho budoucí školy ponechat jen na dítěti. Na druhé straně rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte (§ 875 odst. 1). Co ovšem jsou ty zájmy dítěte? Je to něco, co dítě chce teď, nebo co by pro ně bylo výhledově nejlepší? Máte synovi schválit učňovský obor jen proto, že se mu nechce učit se dějepis na gymnáziu? Je zájmem dítěte, aby šlo na konzervatoř, i když nemá talent, jen proto, že se tam hlásí jeho nejlepší kamarád? Má rodič nutit dítě na technickou školu, protože s takovým vzděláním se v praxi uplatní lépe než se vzděláním humanitním? Mají vůbec rodiče při volbě budoucnosti dítěte zohledňovat aktuální situaci na trhu pracovních sil?

Aby vše nebylo tak jednoduché, dívá se na rodičovské rozhodování jiné ustanovení občanského zákoníku ještě mírně odlišně, neboť ukládá následující: Rozhodují-li rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte, vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání(§ 880 odst. 2). Nemá-li technické nadání, bez ohledu na další uplatnitelnost velí zákon: dítě nenutit.

Na druhé straně rodič nemá jen práva, ale i povinnost, protože by měl být dítěti všestranně příkladem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině (§ 884 odst. 1). Jestlipak si tuto povinnost uvědomují každodenní konzumenti lehkých i těžkých drog a pachatelé kriminálních trestných činů?

A co když i po všestranném vysvětlení chce stále dítě někam, kam si nepřejí rodiče? Inu i v takovém případě lze použití ustanovení zákona, protože dítě je povinno dbát svých rodičů. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit (§ 856).

Hurá – řeknete si, dítě by mě tedy přece jen mělo poslechnout! Koneckonců přihlášku na vysokou školu podepisuje dítě samo, ale přihlášku na střední podepisují rodiče.

Zákon pamatuje i na vypjaté a netradiční případy. Pokud rodič zneužívá rodičovskou odpovědnost nebo její výkon nebo ji zanedbává, soud jej rodičovské odpovědnosti zbaví nebo ji omezí (§ 870 a 871). V takovém případě by se dítě mohlo účelně zneužívání bránit i samo u soudu.

Co když se nemohou shodnout rodiče

Pojďme si popsanou situaci ještě zkomplikovat. Není výjimkou, když se sami rodiče nejsou schopni na vzdělání dítěte dohodnout. Tak třeba maminka by radši státní gymnázium a tatínek prestižní soukromé a mastně zaplacené vzdělávání. Není výjimkou, že tyto spory už soudy řeší, a rozhodnutí nebývá vůbec jednoduché.

O záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti, popřípadě domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny, především dětí, které nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života rodiny, se mají manželé dohodnout, říká § 692 občanského zákoníku a jiné ustanovení k tomu dodává, že rodičovskou odpovědnost realizují rodiče ve vzájemné shodě. A jen tehdy, pokud se nedohodnou, rozhodne soud za ně a namísto nich. Leckdy tak, že zvolí školské zařízení zcela odlišné od představ každého z rodičů.

Rozhodování o dětech je upraveno v ustanovení § 865 odst. 1, podle něhož rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům. Je tedy lhostejné, zda byl Jeníček svěřen do péče maminky a Mařenka do péče tatínka, nebo naopak. Dnes už totiž oba rodiče nejen mohou, ale mají povinnost nejen se zajímat o výchovu, ale také do ní aktivně zasahovat. Samotná maminka tak dnes už bez souhlasu tatínka nerozhodne ani o náušnicích v ouškách dcerunky, ani o výuce synáčka v čínštině nebo jízdě na kolečkových bruslích, nedej bože o zapsání synátora do závodního hokejového oddílu nebo dcery do hodin baletu.

Ustanovení § 876 odst. 1 ukládá rodičům vykonávat rodičovskou odpovědnost ve vzájemné shodě. Bohužel už zákon neřeší, jak takové shody dosáhnout, má-li každý z rodičů jiný názor. Na otázky výchovy povětšinou neexistuje jedna ideální cesta nebo jediná správná odpověď, a oba odlišně orientovaní rodiče budou vehementně zastávat nesmiřitelně kategorická stanoviska. („Očkování je jednoznačně škodlivé!“ „Naopak vakcína je jedinou zárukou zdravého vývoje dítěte!“ „Sport dítě naučí začlenit se do kolektivu a smířit se s porážkou!“ „Vrcholový sport je nezdravý a bere dítěti dětství!“).

Hádající se rodiče naivně přesouvají odpovědnost za neschopnost se dohodnout na soud, jako kdyby soudní moc byla schopna tyto gordické kruhy rozetnout.

A někdy bývá ještě hůř. Podstatná část rozvedených nebo rozloučených českých rodičů nežije osamoceně, ale dříve či později rozjede společné soužití s jiným tatínkem či maminkou. Tuší vůbec takový nevlastní rodič, že má nově také povinnost podílet se na výchově kukaččího dítěte? Ustanovení § 885 totiž praví, že Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.

A tak se k nezbytnosti shody dvou cizích lidí přidává ještě třetí jedinec, a to pak teprve může vzniknout zmatek, nemluvě o patřičně uklidňujícím vlivu armády babiček, dědečků, kamarádek a přátel, spolupracovníků a také médií.

A tak není divu, že mnozí rodiče s nadějí vyhlížejí dospělost dítěte doufajíce, že po jejímž dosažení si bude potomek o svých věcech rozhodovat sám. Že může dojít k dalším neočekávaným komplikacím, si povíme někdy příště.

Psáno pro Rodinné listy

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

zpět na článek