PRÁVO: Nezbeda ústavní soud

Nad včerejším rozhodnutím Ústavního soudu ČR zrušit jako neústavní nedávno uzákoněná pravidla vyplácení nemocenských dávek kroutil předseda vlády znechuceně hlavou: rád by věděl, co je na nich protiústavního, když v jiných evropských zemích platí v této oblasti obdobná právní úprava. Zřejmě ho nenapadlo, že naše ústava by se mohla v tomto punktu od těch ostatních trochu odlišovat. Může-li např. španělská ústava zaručovat občanům bezplatnost soudního řízení, kdežto naše mlčením umožňuje vytváření finančních překážek přístupu k právu, proč by se jiná odlišnost nemohla týkat právě nemocenských dávek? Je ovšem možné, že také v jiných zemích jsou pravidla vyplácení nemocenských dávek v rozporu s ústavou, ale zatím opozici nenapadlo, že by mohla způsobit vládě nepříjemnost napadením jejich ústavnosti. Může se ale jednat také o prostý projev národních specifik myšlení soudců, protože praxe vydávání odlišných stanovisek ústavních soudců k usnesením pléna ústavního soudu ukazuje, že ústavněprávní otázky lze někdy legitimně vykládat více způsoby .

Současný konflikt mezi ústavními soudci na straně jedné a mocí výkonnou na straně druhé není první. Všechny ostatní překonává příkrostí odezvy představitelů vlády na zásah do jejích záměrů, i když také ty dřívější vyvolaly určité narušení chodu státní správy. Ve srovnání se zásahem do pravidel vyplácení nemocenských dávek mělo zásadnější povahu usnesení, jímž Ústavní soud ČR upravil postup prezidenta republiky při jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu ČR. Zde přešel až do postavení aktivního zákonodárce. Ústavnímu soudu také vděčíme za to, že až do novelizace zákona o soudech a soudcích nelze odvolávat předsedy a místopředsedy soudů z jejich funkcí. Jeho opatření se ale v tomto případě přímo dotýká jen poměrně úzké společenské skupiny, proto bez ohledu na vzniklé nepříjemnosti politici přešli rozhodnutí ústavního soudu bez velkého vzrušení. Současná vlna nevole by mohla povzbudit zájem o přezkoumání zákonné úpravy působení ústavního soudu z hlediska případného doladění pravidel jeho činnosti a začlenění do struktury státní správy.

Ústavní soud je poměrně mladý úřad, ale působí již dosti dlouho na to, aby mohly být vyhodnoceny poznatky o jeho fungování a aby mohly být případně provedeny dílčí úpravy pravidel. Zrovna způsob rušení zákonů nebo jejich částí je oblastí, která stojí za přehodnocení. Zatím je mezi ústavním soudem a ostatními složkami státní správy zeď, která umožňuje ústavním soudcům nevidět vliv jejich rozhodnutí na výkon státní správy, nestarat se o následky. Vyvolané poruchy, způsobené odstraněním právního předpisu, který byl zrušen kvůli rozporu s ústavou, by mohly někdy v budoucnu způsobit větší škody než zachování původního protiústavního stavu.

Jinou oblastí, zasluhující přehodnocení současné úpravy, je postavení ústavního soudu vůči obecným soudům. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů. Jejich rozhodnutí může napravovat pouze tehdy, dostanou-li se do rozporu s ústavou. Během svého působení ochránil základní práva mnoha účastníků řízení před obecnými soudy. Jeho rozhodnutí bývají většinou kvalifikovaná. Přesto se najdou soudci, kteří rozhodnutí ústavního soudu považují zásah do své soudcovské nezávislosti. Jeho verdikty pak buď otevřeně nerespektují nebo je obcházejí elegantními smyčkami tak, aby zdánlivě vyhověli pokynům ústavního soudu, aniž by upustili od krácení základních práv účastníků řízení. Respektování rozhodnutí Ústavního soudu ČR by proto mělo být vymahatelné pod sankcí.

Za úvahu by stálo přiblížení pravidel činnosti Ústavního soudu ČR zvyklostem Evropského soudu pro lidská práva. Ten např. požaduje, aby stížnosti byly sepsány podle jím vydané, veřejně dostupné osnovy, ale netrvá na tom, že je musí bezpodmínečně psát advokáti. U nás se po této stránce ponechává široký prostor pro jejich lidovou tvořivost. Praxe ukazuje, že zpracování advokátem není zárukou automatického kladného vyřízení stížnosti, zato je pro stěžovatele hodně nákladné. Pokud ESLP nezničily stížnosti, podávané jinými autory než advokáty, zrušení monopolu posledně zmíněných by asi nepoškodilo ani Ústavní soud ČR. ESLP dále připouští ve velmi výjimečných případech přezkoumání rozhodnutí velkým senátem jako vnitřním stížnostním orgánem. Převzetí této praxe by vytvořilo překážku vydávání nesprávných rozhodnutí.

Největším problémem ústavních soudů obecně, a toho našeho zvlášť, je ovšem vytvoření zábran proti působení politických a osobních vztahů na rozhodování soudu. To ale nevyřeší zákonná úprava,nýbrž pouze zvyšování soudcovské a politické kultury. Politik by neměl od soudu žádat vstřícnost, soud by neměl za žádných okolností podlehnout svým politickým sympatiím.