„Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti,“ praví m.j. ona slavná předmětná přísaha věhlasného Hippokrata. A skutečnost?
Jsem tzv. „stará škola“, říznutá křesťansko-židovským základem, která dodržuje či se aspoň snaží dodržovat psaná i nepsaná etická pravidla, která se týkají mého povolání. Z toho občas pramení i pro mne lidsky nepříjemná situace, když odmítnu sdělit sousedce k její velké nelibosti, co je jejímu manželovi, který byl u mne v ordinaci s nějakým svým neduhem a doma nebyl poté příliš sdílný.
Rovněž mne v nedávných dobách překvapovali kolegové záchranáři, kteří v případě nehody některé celebrity ochotně vyprávěli na kameru příslušné televize o povaze zranění oblíbeného zpěváka či herce. Magické oko kamery a jakási hůře definovatelná radost být v první či druhé zprávě jistých méně seriosních, ale sledovaných stanic jim zatemnila mysl a oni vymazali citaci výše uvedené přísahy. Tento jev již naštěstí zmizel a všichni si dávají bedlivý pozor.
Mám pravidlo, které mne provází celou mojí profesní kariérou, že cokoli zazní ve zdech mé ordinace, tam také skončí a nedostane se ven. Mám za to, že tím buduji jistý vyšší stupeň důvěry, který je pro můj obor velmi potřebný. Někteří lidé nemají problém své potíže sdělovat na potkání komukoliv, jsou však tací, kteří jsou sevřeni jistými obavami a hradby jejich osobnosti jsou vícečetné, pevné a velmi špatně dobyvatelné. Jakákoliv indiskrétnost může navždy pohřbít důvěru podobného pacienta a další lékaři s ním již nic nezmůžou
Poslední léta se zdá, že ona výše uvedená citace nejspíše ztratí svůj smysl. V samých počátcích byl pokus o nastolení systému zvaného IZIP. Ten, jak známo, byl relativně brzo odpískán. Jestli byly podstatou krachu finanční machinace zřizovatelů či nezájem lékařů, je celkem lhostejné. Principem IZIPu bylo dávat všechny výsledky vyšetření všech lékařů do virtuálního prostoru, kde by byly dostupné dalším lékařům. Avšak jistě nejenom jim.
Poslední rok-dva se prolomení lékařského tajemství děje sofistikovaněji, z donucení, pod hrozbou sankcí a to vše pod vedení státem.
Systém elektronických receptů vyžaduje kromě rodného čísla, jména a adresy rovněž diagnosu. Antibiotika nechají všechny v klidu, avšak informace, že sledovaný jedinec navštěvuje kupříkladu psychiatrickou ambulanci, kde je mu předepisována medikace, z které se dá velmi dobře usoudit, že trpí třeba schizofrenií, už svou cenu pro někoho jistě mít bude. A aby nebylo sebemenší pochybnosti, je uvedena i statistická značka nemoci.
Nově se bude instalovat tzv. „sdílený lékový záznam“. Oč ve stručnosti jde? Už v samotném úvodu se předpokládá, že pacient bude souhlasit s tím, aby jeho veškerá preskripce byla dostupná jak lékařům, tak i lékárníkům a klinickým farmaceutům. To má samozřejmě jednu nezpochybnitelnou přednost, že každý lékař, který se bude o nemocného starat, uvidí jeho veškerou preskripci a současně i upozornění na možnou nežádoucí interakci některých léků, které nemocný bere. Tím však vše pozitivní končí.
V dnešní době, kdy jsou informace vyvažovány zlatem, bude mít hodně různých organizací, jedinců, různých paparazzi atd. velký zájem se do těchto zápisů dostat. Tak například společnosti, které poskytují životní pojištění, budou mít velkou snahu zjistit, jestli jejich potenciální klient není nemocen nějakou vážnou nemocí, která by mohla znamenat zvýšené náklady na jeho léčbu, menší či žádnou pracovní výkonnost a v případě smluvního ujednání i dlouhodobou výplatu renty. Jistě i „investigativní novináři“ rádi zveřejní informaci, že kupříkladu kandidát na nějakou vysokou státní funkci prodělal léčbu kapavky, syfilidy, popřípadě užívá léky, které se dávají pacientům s AIDS.
Ono pro bulvár by bohatě stačilo, že někdo užívá například Vermox (preparát k odčervení). Případně třeba Viagru či jiné populární tabletky.
Pacient může samozřejmě svůj souhlas nedat, a tak bude záznam jeho lékového profilu nedostupný všem vyjmenovaným odbornostem. Jsem si jist, že by této možnosti využil spíše jen zlomek lidí, především těch, kteří budou mít povědomí o všech záludnostech a nebezpečí popsaného systému. Drtivé většině to bude jedno a začnou reagovat až v situaci, která vznikne vyzrazením jejich dat.
Představa, že by 100 % všech lékařů našeho státu bylo natolik eticky vyspělých, že by neumožnili oněm „žadatelům“ o data přístup k požadovaným údajům, je sice hezká, ale vysoce nereálná. Patřičná dávka oběživa bývá u lidí - lékaře nevyjímaje - silným popudem k podobné činnosti.
V době GDPR, kdy se vše utajuje až k nesmyslnosti, bude k dispozici bohatý švédský stůl informací, z nichž poučený jedinec vyčte mnohá data, na nichž může vydělat velmi slušný obolus.
Mají v takovémto případě ještě nějaký smysl slova Hippokratovy přísahy?
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora