V obstarávání zábavy pro nejširší vrstvy se zvlášť osvědčila její symbioza s policií. Úniky z trestních spisů jsou chronickou chorobou policie. Její vyléčení slibovali všichni ministři vnitra a policejní prezidenti, kteří se od r. 1989 vystřídali v úřadech, ale výsledek nikde žádný. Zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně zakazuje poskytování informací z trestního řízení s výjimkou rozsudků, ale poptávce skandalistů, žijících z přežvykování špíny, mravně pokleslí jedinci mezi policisty nedokáží vzdorovat: vždy se najde někdo, kdo všelijakým rádobyinvestigativcům dodá surovinu pro jejich špinavé řemeslo. Ani policisté, ani novináři nectí presumpci neviny a nad etickými mezemi své profese nepřemýšlejí.
A tak zatímco se nad republikou vznáší hrozba zaplacení deseti miliard korun s příslušenstvím firmě Diag Human jako cena zaplacená v podstatě za několik neuvážených slov, národ jásá, neb z jiných neuvážených slov se dověděl, že policie je připravena obvinit poslance Víta Bártu za poskytnutí úplatků příslušníkům vnitrostranické páté kolony. Samozřejmě u toho nechybí Sabina Slonková, pověstná svou schopností vymámit z policistů snad i to, co sami netuší.
Z gramatického výkladu textu, uveřejněného serverem Aktuálně.cz vyplývá, že jde o informaci obsahově nicotnou, bez které by se veřejnost klidně obešla. Dovídáme se z ní, že policie je připravena obvinit Víta Bártu, což ve skutečnosti znamená, že trestní řízení teprve přejde z počáteční fáze tzv. prověřování do fáze trestního stíhání. Nic významného se zatím neděje. Usuzovat z toho na další vývoj případu v žádném případě nelze. Ani tvrzení, že „detektivové se kloní k verzi odpadlíků VV, že statisíce v obálce byly skutečně úplatkem“, není ničím jiným než úvahami neodpovědných jedinců chabého rozumu, které nemají žádné významné právní účinky.
Úroveň právní vzdělanosti policistů v posledních letech výrazně vzrostla. Leckterý vyšetřovatel při posuzování složitých právních otázek sáhne po Beckových komentovaných vydáních zákonů. Přesto posláním policie zůstává shromažďování důkazů, nikoli veřejné podávání právního výkladu složitých kauz. K tomu jsou určeny soudy, které jsou nositeli vyšší odborné kvalifikace a utvářejí své názory v kontradiktorním řízení, jež umožňuje posoudit věci objektivněji než jednostranná činnost policie ve fázi prověřování podezření.
Na zprávě o přípravě stíhání Víta Bárty je nejvýznamnější skutečnost, že ji vyzradily „dva na sobě nezávislé zdroje detailně obeznámené s případem“, které také předjímají právní kvalifikaci připravovaného sdělení o zahájení trestního stíhání (dř. sdělení obvinění). Přeloženo do „lidštiny“: informace poskytli dva policisté, kteří bezohledně porušili zákon. A policisté, jednající v rozporu se zákonem, jsou jeden z úkazů, které opravňují český stát, aby usiloval o změnu názvu na Absurdistán.
Nicméně v jednom směru je zpráva radostným poselstvím: ačkoli v čele policie stojí policejní prezident jmenovaný Radkem Johnem, vyšetřování proti Vítu Bártovi pokračuje, navíc předběžně se závěry pro něj nepříznivými.
Zatímco ve vztahu k Vítu Bártovi zákaz uvolňování informací z trestního spisu neplatí, v jiném případě se dodržuje tak přísně, až to působí dojmem, že slouží k zastírání přinejmenším nepořádku na jednom z významných soudů, ale možná i nadržování prominentnímu odsouzenému, a to ve vzácné shodě soudci, úředníky ministerstva a samotným ministrem. Na Víta Bártu se má zatím vztahovat presumpce neviny. V tom druhém případě to neplatí, protože jde o člověka již odsouzeného, a to před hezkou řádkou let, nicméně žijícího stále na svobodě. Postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím se nelze domoci zprávy, jaké a zda vůbec nějaké kroky soud během let podnikl, aby došlo k výkonu trestu. Soud vysvětlení nepodal, protože si myslel, že mu to umožňuje dogmaticky interpretovaná výjimka v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Ministerstvo ve stížnostním řízení potvrdilo správnost jeho stanoviska. Ale ani samo ministerstvo se nevyjádřilo k otázce, co v této věci udělalo samo. Stížnost proti rozhodnutí ministerských úředníků pak potvrdil osobně ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.
Nejvyšší správní soud a po něm příslušný krajský soud měly ale na věc jiný názor a ministerské rozhodnutí zrušily. Výsledek: nové rozhodutí příslušného soudu, opět odmítající vydání informace, tentokrát s poněkud pozměněným odůvodněním. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž již není řádný opravný prostředek možný, byl vyhlášen v r. 2005. Spor o vydání informace začal v r. 2007 a po tříletém soudním sporu, prohraném ministerstvem, se vrátil tam, kde byl na začátku. Ve věci samé se za tu dobu nic nezměnilo, jen ministr odešel a opět přišel.
Působí to dojmem záměru, sloužícího k dosažení promlčení výkonu trestu. O takovou výhodu by jistě stály tisíce odsouzených, ale má na ni právo jen jeden, jen jeden, jen jeden… Aspoň víme, jak to je v Absurdistánu za vlády premiéra Petra Nečase a za řízení ministerstva spravedlnosti Jiřím Pospíšilem s dodržováním zákonnosti, bojem proti korupci a s rovností občanů před zákonem. Zdá se, že poměry v justici se proti poměrům za Topolánkovy vlády moc nezměnily: také tehdy měl právo na zvláštní postup státního zastupitelství jen jeden, jen jeden, jen jeden…ale u obou případů byl stejný ministr. Teď je dokonce hůře: protežovaný jedinec byl na rozdíl od Jiřího Čunka řádně odsouzený.