Jiří Paroubek půjde zřejmě v nejbližší době k soudu. A pokud v tomto státě ještě existuje spravedlnost, bude muset u tohoto soudu vysvětlovat, proč jako ministr a později premiér nevykonával svoje zákonem udělené povinnosti, proč lhal a proč kryl vlastní podivné poradce, kteří jednali v cizím zájmu proti České republice, což daňové poplatníky přišlo na desítky milionů korun.
U nezávislého soudu by se snad neměla opakovat ostudná fraška „výslechu svědka“ ze srpna 2006, kdy úslužný státní zástupce Boris Havel jako na běžícím páse zakazoval v Kramářově vile hned několika obhájcům položit jakoukoliv pro tehdejšího pana premiéra nepříjemnou otázku. Ten den Jiřímu Paroubkovi ještě stačilo nic si nepamatovat.
Doufejme, že už jenom kvůli právní bezpečnosti nás všech mu to u soudu stačit nebude. Doufejme, že se soud odváží předložit tomuto svědkovi jím samým podepsané nebo vlastní rukou – i s hrubými pravopisnými chybami - opoznámkované listiny a bude trvat na vysvětlení. A napotřetí doufejme, že státnímu žalobci neprojde, že jazykem padesátých let sepsanou žalobou upekl „zločinné spiknutí od samého počátku“ z deseti lidí, z nichž někteří se nikdy v životě neviděli.
Ano, jde o kauzu takzvaných „vytunelovaných evropských fondů“, která prvního října přichází před soud. V polovině devadesátých let věnovala Evropská unie velkorysý dar více než čtyř set třiceti milionů korun na rozjezd zvláštního investičního fondu na podporu malého a středního podnikání v regionech, ohrožených restrukturalizací průmyslu – tedy v severních Čechách a na severní Moravě. Šlo o takzvaný revolvingový fond rizikového podnikání, jehož zisk se měl dále investovat do podobných projektů.
První rána přišla v roce 1998, kdy Zemanova vláda odstranila fungující vedení projektu a jeho správu svěřila holandsko-české poradenské společnosti se „správnými kontakty“. Její působení ostatní partneři, například ČSOB, ostře kritizovali. Pozdější audity zjistily, že zisk zmizel a velká část prostředků namísto v investicích do regionů skončila jako odměna správců fondu. Pozdější analýza Nejvyššího státního zastupitelství z května 2004 dokonce konstatovala: „V tomto případě byly zjištěny závažné skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestné činnosti.“
Dlouhodobé nesrovnalosti zjistil zřejmě jako první náměstek ministra pro místní rozvoj Ing. Petr Forman brzy po svém nástupu na jaře 2003. Podezření se prohloubilo, když náhodně na chodbě ministerstva našel řadu krabic s důležitými dokumenty fondů – mezi papíry určenými ke skartaci. Následoval konflikt s holandsko-českou společností a vypovězení její lukrativní smlouvy. Společnost sice vyhrožovala arbitráží, ale když ji ministerstvo vyzvalo, aby jí zahájila, neudělala nic. Dala přednost lobbování u vysokých státních činitelů. Všechno se zdálo být v pořádku.
V srpnu se ale novým ministrem stal právě Jiří Paroubek a věci se velmi brzy začaly komplikovat. Náměstek Forman byl odvolán. Jak ukazují zachované dokumenty, od té chvíle neustále upozorňoval na protiprávní stav fondů a povinnost ministerstva převzít zodpovědnost. Stal se opak. Ministr a jeho lidé šest měsíců neudělali s fondy vůbec nic. Namísto toho začali Paroubkovi blízcí právníci vyjednávat „narovnání“ s odvolanou poradenskou společností.
Ministerstvu pod Jiřím Paroubkem přitom stačilo převzít připravenou kontrolní akcii a s ní i peníze na účtech – a nikdy by k žádnému „pokusu o vytunelování“ nemohlo dojít. Proč se tak nestalo, Paroubek doposud nevysvětlil. Ve vedení fondů se mezitím objevila nová skupina lidí, která využila neochotu ministerstva cokoliv dělat, obsadila klíčové rozhodovací pozice a potom ministerstvu sdělila, že mu kontrolní akcii nevydá. Petr Forman, zbavený mezitím jakýchkoliv pravomocí a marně se domáhající alespoň komunikace s ministerstvem, tomu nemohl nijak zabránit.
Když je ale v listopadu 2005 zatčeno a posláno do vazby deset osob pro údajný pokus o „vytunelování evropských fondů“, Petr Forman je mezi nimi. Přesto, že prokazatelně opakovaně a po řadu měsíců běhal od čerta k ďáblu, včetně ministerstva pro místní rozvoj (Jiří Paroubek a Radko Martínek, poradci Václav Kupka, Jaromír Císař a Valtr Komárek), Úřadu vlády (Martin Jahn) a Ministerstva průmyslu a obchodu (náměstek Pecina), aby fondy ministerstvo, nebo jiný vhodný státní orgán, převzal a vrátil je jejich původnímu účelu.
V téže době připravili naopak Paroubkovi právníci „dohodu o narovnání“ s holandsko-českou společností, ale za tak nevýhodnáých podmínek, že ji vláda ani nadvakrát neschválila. Jako špatný vtip potom působí, když v prapodivné arbitráži, která se nakonec přece jenom na konci roku 2006 odehrála v Mnichově, vystupoval jako klíčový svědek proti České republice Paroubkův poradce Václav Kupka, v té době ještě státní úředník - pracovník ministerstva pro místní rozvoj.
Arbitři se prý k němu chovali s neskrývaným opovržením. Svědectví v mezinárodní arbitráži je totiž dobrovolné a nevymahatelné. A vidět státního úředníka, který si nechá od protistrany zaplatit nejméně cestu a ubytování, aby mohl velmi nepřesvědčivě, ale o to snaživěji svědčit proti vlastnímu státu a zaměstnavateli, je, řekněme s právníky tam přítomnými, „ve známých právních systémech poněkud nezvyklé“. Václav Kupka byl souputníkem Jiřího Paroubka po mnoho let a Paroubek si ho na ministerstvo přivedl jako osobního poradce. Musí ho tedy chránit i dnes.
Před soudem to, doufejme, bude o něco těžší. Stejný soud totiž nakonec odmítl „argumenty“ ministerstva z doby Paroubkova působení a umožnil, aby dnešní vedení ministerstva převzalo kontrolní akcii i zbývajících více než sto čtyřicet milionů korun. K žádnému vytunelování tedy nedošlo.
O kolik přišel stát a fond na úrocích díky nečinnosti Paroubkova týmu, se dá lehce spočítat. O kolik přišli malí a střední podnikatelé ze severních Čech a severní Moravy, kteří v klíčových letech nemohli čerpat prostředky, věnované Evropskou unií, by měl někdo spočítat Jiřímu Paroubkovi. Chtěl bych věřit, že soud proběhne objektivně a zváží všechny dostupné důkazy. Chtěl bych věřit, že pokud se prokáže nevina některých obžalovaných, bude mít stát dostatek odvahy a důstojnosti k veřejné omluvě a náhradě škody nespravedlivě stíhaným. A ze všeho nejvíc bych chtěl věřit, že se novináři budou snažit najít, pochopit a zveřejnit všechna fakta této podivné kauzy. Pokud ano, mohlo by se pondělí prvního října stát tím dnem….
(pokračování zítra)
Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)