Ministr zdravotnictví Rath nařídil ředitelům nemocnic, aby začali šetřit a zajistili růst mezd pro lékaře a zdravotní sestry. Motivací pro splnění těchto úkolů by měly být v případě kladného výsledku finanční odměny, v případě nesplnění sankce. Jsem na pochybách, zdali je tento krok - v situaci, v jaké se zdravotnictví nachází - tím správným pro zlepšení finanční stránky a vztahů ve zdravotnictví. Myslím si totiž, že na nelichotivém stavu má svůj podíl viny i systém samotný. To, co navrhuje ministr Rath, bych přirovnal k situaci, kdy bude ředitel za prioritu ozdravného programu firmy prosazovat zvýšení platů a nařídí jednotlivým úsekům šetřit, aniž by se přesvědčil, zda je vůbec organizace a systém výroby nastaven tak, aby tyto kroky umožňoval. Z kroků pana ministra pro mne bohužel nevyplývá žádná systémovost, ale spíše jakési skoky jednou tam, podruhé jinam.
Dalším krokem ministra Ratha je snaha o posílení státního vlivu ve zdravotních pojišťovnách. Nyní jsou síly ve třicetičlenné správní radě VZP rozloženy po třetinách – stát, zaměstnanci a zaměstnavatelé. Podle schváleného návrhu by mělo do rady zasednout deset lidí jmenovaných ministerstvem a dvacet zvolit parlament dle poměrného zastoupení. V případě zaměstnaneckých pojišťoven by měl být systém stejný, jen s menším počtem členů. Ani o tomto kroku nejsem přesvědčen, že ve svém důsledku bude mít pozitivní dopad na zlepšení českého zdravotnictví. Ministr zdravotnictví přirovnal platbu pojištění k dani, neboť prý platíme a nevíme, kdo pojišťovny spravuje. Pokud je toto hlavním důvodem, proč pan ministr prosazuje výše uvedené novely, když je známo, že stát není dobrý hospodář? Nechť udělá krok opačný – minimalizuje v pojišťovnách státní vliv a vytvoří prostředí pro jasnou a transparentní konkurenci mezi pojišťovnami a jejich nabídkou. Bylo by pak na každém pojištěnci, aby si vybral dle svých potřeb nabídku a portfolio služeb, které mu vyhovují a které preferuje. Nebyl-li by spokojen se službami, které za své peníze dostává, jednoduše by změnil poskytovatele. Jenže to by pan ministr ztratil svůj vliv, což by pro naše zdravotnictví mělo nepochybně „velké negativní dopady“.
Odboráři a vedení Českých drah dospěli k dohodě na nové kolektivní smlouvě. Ta mimo jiné zajišťuje svým zaměstnancům růst mezd v příštím roce o 5,7 procent, dovolenou o šesti týdnech, příspěvky na životní a penzijní připojištění a příspěvky na ozdravné pobyty. Nic proti tomu, ale jen mě napadá otázka, zda by se taková kolektivní smlouva mohla vyjednat v soukromé firmě, která by hospodařila s podobným efektem jako ČD? Domnívám se, že ne, neboť by už dávno zanikla.
Parlament napříč politickými stranami schválil zvýšení rodičovského příspěvku na dvojnásobek. Tedy z 3655 korun na 7200 korun. Je jasné, že před volbami by se těžko obhajoval důvod, proč tento příspěvek do takové hladiny nezvyšovat. Nemám nic proti rozumnému zvyšování některých státních výdajů, ovšem za podmínky, že jsou jasně doloženy přínosy a dopady takového zvýšení a je také zdůvodněno, kde a kolik se pokud možno ušetří, aby tyto výdaje pouze dále nenavyšovaly státní rozpočet. Bohužel jsem se ani jednoho takového zdůvodnění nedopátral.
Světová obchodní organizace se na svém zasedání v Hong Kongu shodla na deklaraci, která bude mimo jiné prosazovat zrušení dotací na vývoz zemědělských produktů. Překvapivě s tím souhlasí i Evropská unie, která je pod tlakem dotovaných, především francouzských a německých, farmářů. Určitě by šlo o pozitivní krok k narovnání a transparentnosti v oblasti obchodování se zemědělskými produkty. Obávám se ovšem, že byť by na to EU přistoupila, v mžiku zaplevelí tento zákon tunou připomínek, výjimek, nařízení, omezení, úprav a možných sankcí z nedodržení, abychom pokud možno byli zase tam, kde jsme nyní.
„Tak mám splněno,“ určitě prohlásil ministr Škromach, když se mu podařilo prosadit balík sociálních zákonů. Podle jeho návrhu bude například zaměstnavatel platit první dva týdny nemocenskou svému zaměstnanci. Za tuto novinku se sníží odvod pojistného z 3,3 na 1,4 procenta. Já naivka jsem do nynějška žil v představě, že podnikatel, ředitel firmy, popř. její management mají podstatně jiné priority než kontrolovat, zda je zaměstnanec skutečně nemocný s tou či onou nemocí a zda se tudíž správně léčí. Navíc tento zákon působí silným dojmem neschopnosti státu ohlídat výdaje v oblasti nemocenských, a tak přehazuje odpovědnost na podnikatele. Reforma proti zneužívání nemocenské by měla vést jinudy. Především pojišťovna by si měla důsledně ohlídat, zda se klient skutečně chová tak, jak lékař nařídil. A v případě, že tomu tak není, vyvodit pro zainteresované patřičné finanční důsledky. Nesmyslem je, aby do těchto záležitostí byla tímto způsobem vtahována firma či podnikatel. Ti mají a měli by mít úplně jiné starosti a důležitější úkoly.