OSOBNOST: Dopisy Milady Horákové

Dne 27.6.1950 byla popravena JUDr. Milada Horáková. Odehrálo se zvyklé dějinné drama, kdy proti sobě stojí síla pravdy a lidského intelektu a proti nim režimní tupost a nenávist.

Nebylo to poprvé a nejspíše ani naposledy. Statečná žena, která celý svůj život zasvětila službě národu, žena, která dokázala čelit nacistické nadvládě, za níž ztratila mnoho svých přátel, avšak nikoli svůj charakter. A proti ní tzv. „dělnický president“, jehož mozek byl ničen alkoholem a syfilidou, ten, kterého Karel Steigerwald nazývá trefně „pytlem sraček“. Ten, který ve strachu o svůj hnusný život zaprodá o pár let později své nejlepší kamarády, s nimiž dokázal znásilnit svůj národ a prodat jej za cenu sinekury ďáblovi, jenž na čas unikl z pekla do čela východní despocie.

Ten, který byl pečlivým žákem gruzínského masového vraha, dospěl k přesvědčení, že vraždou jedné ženy umlčí národ a své svědomí. Dějiny ukazují, že nic takového není možné, že teprve čas ukáže, kdo byl opravdovým člověkem a kdo jen jeho karikaturou. Po 70 letech – v dějinách mrknutí oka – se ukazuje, že odkaz Milady Horákové je stále živý, zatímco ideologie komunismu je pouze a jen úchylkou dějin, vadným směrem, který za sebou nechal miliony mrtvých a zdevastovanou morálku v těch zemích, kde nějakou dobu vládl.

Milada Horáková před svou smrtí napsala několik dopisů, poslední pár hodin před svou popravou. Komunistický režim se bál i těchto slov, a tak se ony dopisy dostaly do rukou adresátů až 40 let poté, kdy se konečně poroučel do historické žumpy. V těchto dopisech se dočteme mnohem více, než z řady filosofických traktátů, je v nich znát zralý postoj člověka, který ví, že pravda je na její straně a že ani násilná smrt nemůže na napsaném nic změnit.

Kdo hledá podstatu lidské morálky a etiky, vyzrálého postoje člověka, který ví, že život je šancí, jíž je třeba plně využít, a to i za cenu nejvyšší, nalezne v oněch dopisech kvintesenci řečeného. Milada Horáková v nich ani slůvkem nezmiňuje své katy, nespravedlnost, s níž je odvedena pod šibenici. Povzbuzuje své nejbližší, vyznává se z lásky k národu a nijak si nestěžuje na svůj blížící se konec. Do poslední chvíle justiční frašky se snažila chránit své spolupracovníky, aby jejich osud nebyl tak tristní jako její.

Je třeba stále si připomínat její památku. A zmiňovat její osobu ve chvílích, kdy současní komunisté a jejich „ultras“ mají pocit, že je možné ji tupit a zlehčovat vinu zmíněného „pytle sraček“, na jehož hrob chodí lkát ve dnech jeho skonu.

Protože JUDr. Milada Horáková byla statečným člověkem svého národa, opravdovou vlastenkou na rozdíl od těch, kteří svou zem opakovaně zaprodali cizí mocnosti.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora