OSOBNOST: Barva, barva, barva (2)

Profesor Jaroslav Brožek je významná osobnost českého umění a školství. Vydal řadu ceněných publikací na téma barva, vycházejících z jeho vlastního vědeckého zkoumání, je spoluautorem učebnic výtvarné výchovy, mapoval regionální kulturu, o níž napsal mnoho článků pro tisk, sám také maloval. Působil jako vysokoškolský učitel na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem s vynucenou přestávkou v období normalizace. Jeho život je důkazem toho, že nic není černobílé, že za všech okolností, i těch nepříznivých, se přihlásí ke slovu barvy a jejich pestrá škála. V tomto roce se i v jeho curriculu sešlo několik osmiček: oslavil 85. narozeniny a připomněl si rok 1968, který jej tolik poznamenal...

Část druhá

Šedesátá léta dvacátého století byla v tehdejším Československu stále ještě spojena s budováním “nové” společnosti, které v umění našlo odraz v socialistickém realismu. Zároveň se však kromě ideologizujícího schematismu již od začátku tohoto desetiletí pomalu hlásí ke slovu jiná tendence, apolitická - připravuje se jisté uvolnění poměrů a otevírání oken do světa. Ne nadlouho, avšak nepředbíhejme.

V tomto ovzduší se pouští s veškerou vervou do práce i skupinka průkopníků, kteří v roce 1960 zakládají na tehdejším Pedagogickém Institutu (později Pedagogické fakultě) v Ústí nad Labem katedru výtvarné výchovy. Kromě Jaroslava Brožka mezi ně patří také Miroslav Houra, Bohuslav Maleček, Eva Kyselková a další. Nezůstávají jen u prosté a regionálně omezené pedagogické činnosti, pouštějí se do velkých projektů zaměřených na vypracování metodiky výtvarné výchovy pro celou republiku. Kromě jednotlivých článků v odborném i denním tisku se připravují i samostatné publikace. Jaroslav Brožek pomáhá uznávanému specialistovi Dr. Jaromíru Uždilovi s realizací příručky Výtvarná výchova a působí jako vedoucí kolektivu autorů, do něhož patří ještě Houra a Maleček. Společně vydávají tři učebnice Výtvarná výchova v 7., 8. a 9. ročníku ZDŠ. Jde o pilíře výuky výtvarné výchovy na druhém stupni československých základních škol, jejíž propracovanost je uznávána i v zahraničí.

Mezitím Jaroslav Brožek nezahálí jako malíř a kreslíř. Pokračuje v cyklu akvarelů a temper, který začal tvořit již koncem padesátých let a nazval jej “Holky”. Zachycuje v nich své studentky při běžné činnosti, nejraději pak, když spolu uvolněně komunikují o přestávkách. Věnuje se i městským scenériím a severočeské krajině, jejíž zdegenerovaný a zároveň syrově krásný průmyslový charakter rodáka z malebné Českomoravské vysočiny fascinoval. Zdá se to zvláštní, ale i v neutěšeném kraji povrchových dolů, továren a nesčetných konstrukcí elektrických stožárů je možné zapustit kořeny. Jaroslav Brožek se tu v roce 1967 znovu žení. Z druhého manželství má dvě děti, syna Jana, narozeného v roce 1968 a o čtyři roky mladší Ivanku.

Jaroslav Brožek nezanedbává ani odborně vědecký růst. Problematikou barev se začíná zabývat na skutečně vědecké bázi a své další vzdělávání završuje v roce 1969 získáním titulu kandidát věd. V souvislosti s výzkumem vypracovává referáty pro mezinárodní konference v Luzernu (1965), Drážďanech (1966, 1968), Stockholmu (1969) a podílí se na organizaci Mezinárodního kongresu o výtvarné výchově v Praze (1965). Pod vlivem svého vědeckého bádání zahajuje velký malířský cyklus “Soustavný výzkum barevného čtverce”, na jehož realizaci pracuje ještě po dlouhá léta - až do roku 2007. Oleje z tohoto cyklu geometrických abstrakcí představují svébytná umělecká díla spojující racionální myšlení, konstruování, zkoumání vzájemných vlivů barev a tvarů s delikátním poetickým půvabem.

Konec šedesátých let však prudce zabrzdil leckterého Čecha v jeho uměleckém i odborném rozletu. Nejen jedinci, nýbrž celá společnost byla násilně zastavena ve svém přirozeném růstu invazí vojsk Varšavské smlouvy. Jaroslav Brožek se o ní se dozvěděl, když s přáteli z fakulty pobýval na dovolené v italském Lignanu. Nemohl té zprávě uvěřit, ale neuvěřitelné se stalo temnou skutečností a následné čistky jen ještě temnějším normalizačním dovětkem. Ani vysokoškolský pedagog Brožek jim neušel. Za svůj nesouhlas s okupací Československa zaplatil ztrátou milovaného zaměstnání. V roce 1970 byl spolu s dalšími pěti členy katedry donucen odejít z pedagogické fakulty a působil jako řadový učitel na základní a lidové škole v Ústí nad Labem, o čtyři roky později mu byla dokonce zakázána jakákoliv pedagogická činnost a někdejší československý špičkový odborník v teorii barva, významný metodik a umělec končí jako vychovatel v družině při Zvláštní škole v Trmicích, malém městečku nedaleko Ústí.

Život má ovšem v oblibě paradoxy. Již podruhé v kariéře Jaroslava Brožka kreslí jakási vyšší a nesmlouvavá moc brutální čáru přes jeho rozpočet. Jenže stejně jako kdysi v padesátých letech, když si nemohl sám vybrat místo svého budoucícho působení a dostal umístěnku do ponurých severních Čech, i teď, v letech sedmdesátých, je zdánlivá nepřízeň, prohra, pád výzvou k bolestné, ale svým způsobem užitečné změně. Člověka s tak silnou vnitřní motivací k osvětě na poli výtvarném nemohla zničit ani komunistická strana, přestože k tomu měla nástroje různé. Jaroslav Brožek musel pouze své aktivity krýt, ale nezůstal, naštěstí pro českou kulturu a české školství, nečinný...

(První část byla v tomto deníku publikována včera, třetí bude zveřejněna zítra)