Neviditelný pes

MROŽOVINY: Jedno české potýkání s komunismem (6)

7.11.2020

Zhruba po čtyřech měsících bez práce jsem byl 8. srpna 1971 přijat do n. p. Kancelářské stroje, závod Brno, abych po úvodním zaškolení pracoval jako technik u sálového počítače ZPA 600 ve výpočetním středisku Adamovských strojíren v Adamově u Brna. Strojírny dostaly počítač z ministerských rezerv a měly se stát průkopníkem v převedení veškeré agendy na počítač, včetně mzdového účetnictví. Počítač měl jet od 2. ledna 1972 v třísměnném provozu a technickou péči mělo zajišťovat detašované pracoviště Kancelářských strojů s deseti techniky.

V té době se brněnský závod Kancelářských strojů stal poslední záchranou pro různé „protistátní živly“, které byly odjinud vyhozeny jako nespolehlivé kvůli odporu proti sovětské okupaci. Když byl ředitel závodu pohnán na kobereček na městském výboru partaje za to, že se z jeho podniku stává hnízdo reakce, údajně se hájil větou: „Soudruzi, pro inženýry je práce u mě za trest, musejí fyzicky pracovat s pájkou.“

Třísměnný provoz a dojíždění nebylo žádný med. Člověk má rozbité biorytmy, když se tělo po týdnu přizpůsobí, všechno je zase jinak, a na ranní směnu jsem musel vstávat o půl páté, abych byl v 6:15 na počítačovém sále, kde se dělala ranní profylaxe, než se počítač předal provozu.

Když jsem zjistil, že v desetičlenné partě je včetně mě pět „živlů“, totiž ještě čtyři bývalí důstojníci a učitelé, vyhození pro ztrátu důvěry z Vojenské akademie a degradovaní, neboť se zapojili do obrodného procesu na jaře 1968, začal jsem našemu středisku říkat „trestanecká kolonie“. Mělo to své výhody, jak jsem zjistil v dalších dvaceti letech husákovské normalizace (ano, vydržel jsem v Adamově nejen do roku 1989, ale ještě pět let navíc, než jsem odešel na volnou nohu jako profesionální kapitán námořní plachetnice). 

Více méně všichni věděli, jak to s námi je, a dávali nám pokoj. Nikdo nás nechodil agitovat do prvomájového průvodu ani jít volit, zúčastňovat se veřejných schůzí KSČ, natož ke vstupu do této strany, ani abychom přispěli na fond solidarity a další ptákoviny. Odpálkovali jsme i vedoucího, který se nás naivně pokoušel přimět k založení brigády socialistické práce. Naší záštitou byla profesionalita, jako jedno z mála výpočetních středisek v republice jsme plnili měsíční normu strojového času, což u počítače postaveného na germaniových tranzistorech, které „ujížděly“ s teplotou, znamenalo každodenní „ladění“, pečlivě prováděné profylaktické prohlídky a dar od Boha při nastavování feritové paměti (kolega Č. ho měl).

Husákovo Československo se stále připomíná jako Absurdistán. A to zcela právem, protože i naše situace byla absurdní. Adamovské strojírny spadaly do koncernu ZVS (Závody všeobecného strojírenství), což byl krycí název pro zbrojovky. V Adamově se vyráběly řízené střely vzduch–vzduch K-13 Atol (kopie amerického Sidewinderu), těla dělostřeleckých granátů a zapalovače a kufříkové protitankové střely naváděné po drátu, které zle pocuchaly izraelské tanky při egyptském útoku na Sinaji za války Jom Kipur. A v tomto důležitém podniku obranného průmyslu ve výpočetním středisku, kde se sbíhaly všechny informace a tiskly výsledné sjetiny, pracovali zaměstnanci cizí firmy, z nichž polovina byl vyhozena z předchozího zaměstnání jako nepřátelé režimu.

Dodnes se divím, že se o nás nezajímala kontrašpionáž, obzvláště poté, co se stalo o Vánocích 1971. Mezi oněmi čtyřmi vyhozenými důstojníky byl též inženýr K., tichý a do sebe uzavřený člověk. Nebylo se co divit, když se ho zřekli bývalí kolegové a Husákův režim se ho pokoušel zadupat do země. Přesto jsme během cest vlakem z práce do Brna navázali jistý kontakt a dodnes mě šokuje, když se svěřil, že opravdu věřil na komunismus a miloval Sovětský svaz. Samozřejmě jsem nevěděl, že s manželkou založili ilegální skupinu, která tiskla a kolportovala letáky proti sovětské okupaci a normalizačnímu režimu. Ty letáky schovával v dílně za naší kanceláří a tam je poslední pracovní den před Vánoci našel kolega Ing. U. 

Sice to zní jako z laciného antikomunistického románu, ale Ing. U. bylo opravdu neholené odpudivé individuum a navíc notorický alkoholik, který se vždy v deset hodin sebral a odešel do hospody, z níž se vracel v blábolivém stavu před koncem dopolední směny. Jenže Ing. U. studoval v Rusku a byl kovaný soudruh. Když našel letáky, okamžitě zavolal závodní stráž Adastu a manželé K. byli na Štědrý den zatčeni. Za několik měsíců po propuštění z dvouletého vězení byl Ing. K. nalezen utopený pod hrází Brněnské přehrady a oficiálně prohlášen za sebevraha. Nicméně po Kancelářských strojích putovaly zvěsti, že měl ruce za zády omotané ostnatým drátem.

O zatčení Ing. K. a o okolnostech, které je doprovázely, jsem se dověděl po příjezdu do práce 2. ledna 1972 a okamžitě jsem se připojil ke kolegům (včetně dvou dalších členů strany), kteří prohlásili, že odmítají s Ing. U. dále pracovat. Vedení pochopilo, že je situace neudržitelná, Ing. U přeložilo do Brna a vedoucím střediska jmenovalo středoškoláka Č. Jeho tchán, volyňský Čech, přišel se Svobodovou armádou a znal bolševické praktiky z první ruky, takže jsme si velmi rychle padli do noty. Využívali jsme výhody detašovaného pracoviště, že jsme byli za větrem, daleko od brněnského ředitelství, a vedli dlouhé debaty o politické situaci jak v Československu, tak ve světě. Vyhlídky se nám nezdály nijak růžové, souhlasili jsme s Alexandrem Solženicynem, který po emigraci v západním tisku uvedl, že třetí světová válka již skončila a vyhrál ji Sovětský svaz.

Jako všichni zaměstnaní v provozu jsme bohatě fušovali. To slovo mělo poněkud jiný obsah, než jak se chápe dnes. Znamenalo vyrábět v pracovní době, z erárního materiálu a na erárních strojích vše, co se hodilo, nebo se dalo obtížně koupit. Já jsem si za ty roky ufušoval nabíječku 12/6 V, desetiwattový zesilovač Transiwatt ze stavebnice (koupil jsem jenom desku tištěných spojů) dvoupásmové reprobedny a ještě nějaké maličkosti. Od roku 1982 jsem pak v práci psal sci-fi povídky. Dva členové strany v našem kolektivu šli ve fušování příkladem, jeden z nich byl včelař a ufušoval si v Adastu celý medomet. Jelikož bydlel v blízké vesnici, znal mnoho zaměstnanců, a tudíž měl cenné kontakty do výrobních provozů.

Bylo zajímavé pozorovat, s jakým nadšením fušování podporovali dělníci. Když jsme přišli někam do provozu, třebas do nástrojárny, a něco chtěli, první otázka zněla, zda je to oficiálně nebo soukromě. To druhé se za flašku vyřizovalo přednostně, buď hned, anebo když bylo zapotřebí odfasovat nějaký materiál, nejpozději do týdne. Někdy jsme se revanšovali tím, že jsme dotyčnému zaměstnanci Adastu nechali hotový výrobek vyvézt z fabriky. Několik dodávek naší firmy mělo totiž do strojíren povolen vjezd, neboť nám vozily náhradní díly a opravené desky elektroniky, a při výjezdu je nikdo nekontroloval. Na fušování neviděl nikdo nic špatného, ukázka toho, jak morálně prohnilý režim infikuje morálními defekty všechny kolem.

Následovaly další absurdní situace. Vedoucím výpočetního střediska (nomenklaturní funkce na úrovni náměstka) byl nový druh komunisty – vzdělaný manažerský typ, ale též náčelník fabrického oddílu Lidových milicí a kádrová rezerva ÚV KSČ. Byl si poměrně přesně vědom technologického zaostávání východního bloku a chodil si k nám do kanceláře ulevovat. Snad proto, že věděl, co je polovina z nás zač a že ho neudáme, ale svou roli hrálo i to, že ty naše dvě místnosti byly jakoby předány Kancelářským strojům, takže byly jistým způsobem exteritoriální. Takže jenom u nás si mohl dovolit to, co nikde jinde v areálu fabriky – stěžovat si na stranické aparátníky,v tomto případě z OV KSČ v Blansku. Přímo soptil vzteky nad nesmyslnými plány, které ukládali Adastu a které podnik ekonomicky pohřbívaly.Pochopil jsem, že mezi starými tajemníky stranických sekretariátů a mladými, vzdělanými nomenklaturními kádry, pro něž bylo členství ve straně odrazový můstek ke kariéře a snili o postavení, jaké zaujímali manažeři na Západě, zuří malá vnitrostranická válka. Jsem přesvědčen, že i tento rozkol přispěl k hladkému pádu komunismu v listopadu 1989.

Druhý případ je úsměvnou anekdotou. Jednu dobu byl naším brněnským šéfem předseda závodního výboru KSČ, vyučený mechanik. O počítačích nevěděl nic, ale byl jediným šéfem, který nám v noci do Adamova, když jsme už dvacet hodin hledali poruchu, přivezl basu piva, dvě šišky chleba a dvě nohavice salámu. Měl dospělého syna, kterého zaměstnal v podniku, ale musel neustále žehlit jeho maléry – synáček zapomínal chodit do práce, nebo přišel opilý. A tak se u nás jednoho dne zjevil tento šéf a předseda partaje s prosíkem, jestli může syna zařadit na naše detašované pracoviště, poněvadž jsme jediní, kdo ho může postavit do latě – my s naší pověstí politicky nespolehlivých. Tím vlastně potvrdil statut naší „trestanecké kolonie“ a přesně v jejím stylu měl chlapec u nás vojnu jako řemen. Vydržel to rok a když odešel, upadl zase do starých kolejí.

V roce 2011 se český rapper Vladimir 518 podílel na vydání knihy Kmeny a o dva roky později editoval další svazek s názvem Kmeny 0 , obsahující 24 kapitol o subkulturách v letech 1969 – 1989, mezi ně též zařadil sci-fi. Označení „kmeny“ je velmi výstižné a dá se rozšířit i na další aktivity, ke kterým se lidé urputně sdružovali, aby alespoň psychicky unikli z totality. Byli to třebas chalupáři, jejichž „kmenové rituály“ výborně zachytil Jiří Menzel ve filmu Na samotě u lesa. Já jsem se postupně stal příslušníkem tří kmenů – námořních jachtařů, plastikových modelářů a již zmíněného sci-fi (přesněji Čs. fandomu neboli sdružení milovníků sci-fi). 

Tím jsem se ale zapojil do režimních struktur, jako byl ČSTV a Svazarm. Možná jsem tím se stovkami tisíc dalších členů propůjčoval režimu legitimitu, nikoli však skutečnou podporu. Pokud bylo na těchto organizacích něco komunistického, tak jenom aparáty, masa členů je přijímala pouze jako nutnou zástěrku pro provozování svých zálib a k akcím, které se zcela příčily původním úmyslům. Takovou byla i soutěž, kterou pořádal v České Třebové místní klub plastikových modelářů. Pravidelně na ni zval jako účinkující v doprovodném programu bývalé letce RAF, kteří tak získali prostor, kde se mohli scházet (jakékoli srazy měli oficiálně zakázané). Bývalým členům ČSTV nebo Svazarmu mohou dnešní morální puristé vyčítat všechno možné, od přetvářky až k parazitování, nikoli však oddanost komunismu.

Vyloženě antirežimní charakter měl Čs. fandom, přestože byl též napojen na „struktury“. Některé sci-fi kluby měly totiž jako provozovatele kulturní domy, jiné fungovaly pod SSM a některé dokonce pod Svazarmem. Poté, co Čs. fandom založil literární Cenu Karla Čapka, vytvořila se kolem ní skupina začínajících autorů, jejichž díla odrážela realitu totalitního režimu s různou mírou jinotajů. V roce 1983 jsem se k nim přiřadil i já a o pět let později debutoval sbírkou povídek Nešťastné přistání. Bylo to však jen torzo, neboť tehdejší ředitel nakladatelství Čs. spisovatel Jan Pilař po udání, že se chystá vydat antikomunistický škvár, dal zodpovědnému redaktorovi (byl jím Pavel Kosatík) ultimatum – buď vyhodíme tři nejprovokativnější povídky, nebo knížka nebude. Na ultimatum jsem přistoupil a dnes na to nejsem příliš hrdý. Všechny povídky, které jsem napsal, z nichž většina vznikla před rokem 1989, vydalo nedávno nakladatelství Nová vlna pod názvem Hvězdné hry.

Kmenem svého druhu byla též Charta 77, přesněji řečeno její signatáři. Ti lidé, kteří neposlouchali Svobodnou Evropu nebo nesledovali rakouskou televizi jako my v Brně, museli být začátkem ledna 1977 zmateni prohlášeními v denním tisku a v televizi o jakýchsi „ztroskotancích a samozvancích“, o „věrných služebnících a agentech imperialismu“, neboť se nedozvěděli, co vlastně ti lidé udělali. Z hlediska Husákova režimu byla jeho represivní reakce na Chartu 77 vůbec tím nejhorším, co mohl udělat. Chartisté totiž nepožadovali ani změnu společenského řádu, ani to, aby se KSČ vzdala vedoucího postavení ve státě, ba ani odchod sovětských vojsk. Přímo proklamovali, že nemají politické cíle, že pouze chtějí, aby komunistický režim dodržoval lidská a občanská práva, k čemuž se zavázal ratifikací Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách, zveřejněného 1. srpna 1975.

Osobně jsem měl z vystoupení chartistů smíšené pocity a nezbavil jsem se jich dodnes. Nejvíce mi vadil značný podíl bývalých komunistů, kteří na přelomu 40. a 50. let patřili k těm největším sekerníkům. Měl jsem pocit, že motivem těchto lidí není poznání, že komunismus je špatný ze samé podstaty, ale náprava toho, že sešel na špatnou cestu. Proto mi byl blízký kritický postoj již zesnulého spisovatele Jana Beneše, který též psal do Neviditelného psa.

Samozřejmě se nabízí názor, že to byla od chartistů pouze taktika, že jejich skutečným cílem byla demontáž reálného socialismu. Dovoluji si o tom pochybovat. Jak je správně uvedeno v hesle Charta 77 na Wikipedii, paradoxně skutečný vliv na dění ve společnosti získali chartisté až po výměně vládnoucí moci na konci roku 1989 a až do parlamentních voleb v červnu 1990 vlastně drželi prostřednictvím Občanského fóra politickou moc. A přitom demonstrovali, jaké byly jejich skutečné cíle, že by volili jakousi třetí cestu bez standardních politických stran, a každopádně nechtěli demontovat socialistickou ekonomiku. To provedl až Václav Klaus st. a tím, jak rychle nahradil socialistickou ekonomiku tržní, si vysloužil nenávist chartistů, která třeba v případě Petra Pitharta přetrvává dodnes. (Zhruba před rokem během vzpomínkového pořadu ke 30. výročí Listopadu na ČT 24 oba pánové jen stěží před kamerami skrývali vzájemnou animozitu.) Chartisté se cítili (a cítí) ukřivděni, že jim lidé z Prognostického ústavu, tedy ze šedé zóny, ukradli plody vítězství nad komunismem a zmařili jejich sny o třetí cestě.

V létě 1989 se mi podařilo vyplout s přáteli z TJ Námořní jachting Brno na devítimetrové plachetnici ze Stralsundu na Balt a následně Kielským kanálem přes Severní moře do Anglie. Když jsme se vraceli zpět domů, s lodí již naloženou na upraveném náklaďáku, vzali jsme to přes Berlín a rozhodli se udělat si výlet do Západního Berlína, ačkoli ve výjezdní doložce bylo výslovně uvedeno, že se nevztahuje na Západní Berlín, ale pouze na SRN. Dva kolegové prošli, já s dalším jsme byli zadrženi. Dal jsem dohromady zbytky své chabé němčiny a požádal pohraničníka, ať zavolá dozorčího důstojníka. Kupodivu přišel a samozřejmě náš požadavek na základě výjezdní doložky projít zamítl. Podařilo se mi sesmolit větu, ať nás pustí, ať nám udělá radost. Dodnes si pamatuji, jak úpěnlivě se zatvářil a vyhrkl: „A kdo udělá radost mně?“

Pak jsem seděl na Alexanderplatzu na lavičce, kolega se někam zatoulal, a já čekal, až se vrátí ze zakázaného výletu úspěšná dvojice. A při tom jsem ve svém životě poprvé a zřejmě i naposled zažil prozření. Najednou jsem věděl, že končí jedna epocha, že svět došel na křižovatku a vydá se jinou cestou, než kráčel doposud. Nu a ještě v srpnu začali do Československa prchat tisíce východních Němců, hromadili se na západoněmeckém velvyslanectví, kde pro uprchlíky vyrostlo na zahradě stanové městečko. Malostranské uličky pak zůstaly zavaleny trabanty, když československá vláda musela uprchlíky pustit a vypravit pro ně začátkem října do Západního Německa speciální vlaky svobody. A 9. listopadu padla berlínská zeď.

Když jsem se v pátek večer 17. listopadu 1989 dozvěděl ze zpráv o událostech v Praze na Národní třídě, první, co mi napadlo, že jenom totální idiot by na Mezinárodní den studentstva poslal na studenty zásahové policejní jednotky, aby je brutálně zbily. Jednak to kladlo přímé rovnítko mezi nacismus a komunismus, mezi VB a gestapo, jednak to muselo naprosto každého pobouřit a přimět, aby definitivně zlomil nad režimem hůl. Ledaže by to byl záměr, a když jsem se dověděl o roli provokatéra, který studentský průvod zavedl do nastražené pasti a pak ještě sehrál roli zabitého studenta, moje přesvědčení zesílilo a to, co prosáklo z vyšetřovaní parlamentní komise, je utvrdilo. 

Soudím, že záměrem této akce bylo kompromitovat Jakešovo vedení strany, neboť druhá stranická klika kolem Hegenbarta a spol. měla obavy, že stávající politbyro po porážce komunismu v NDR, Polsku a Maďarsku situaci nezvládne, a chtěla vzít situaci do vlastních rukou, aby provedla kosmetické úpravy a navázala na reformisty z jara 1968. Nicméně jsem přesvědčen, že neexistovala nějaká předběžná dohoda s disidenty či chartisty, i když i o tomto se spekuluje. To, co se stalo pak, zaskočilo samotné iniciátory akce na Národní třídě a poté se valilo samospádem. Stavba komunismu v Československu byla natolik nahlodaná, že výměnu hlavního pilíře nesnesla a zřítila se. 

Pokus zachovat některé rysy socialismu, které v Občanském fóru a později v Občanském hnutí deklarovali chartisté pod heslem apolitické politiky, neboť fakticky společenství kolem Charty tvořili téměř výhradně levicoví intelektuálové z pražského prostředí, často bývalí členové komunistické strany (viz heslo na Wikipedii), pak definitivně smetlo vítězství Klausovy ODS ve volbách do České národní rady v roce 1992.

Kdo sleduje masmédia, musí dojít k závěru, že jedinými hrdiny protikomunistického odboje a Listopadu byli chartisté s Václavem Havlem v čele a další disidenti z řad levicových intelektuálů. Když jsem přemýšlel, nakolik je tato obecně hlásaná představa pravdivá, vzpomněl jsem si na scénu ze Sturgesova filmu Sedm statečných. Na onu scénu, v níž několik malých vesnických chlapců přijde k jednomu z pistolníků, hraje ho Charles Bronson, a s dětskou upřímností mu řeknou, že jestli bude zabit, budou na jeho hrob nosit květiny, protože je hrdina a ne zbabělec jako jejich otcové, kteří se nedokážou postavit Calverovi. Nato se Bronson rozčílí, snad začne ty kluky i pohlavkovat a při tom křičí, že jestli je někdo hrdina, tak právě jejich otcové, kteří obětovali vše, i vlastní hrdost, aby zajistili přežití jim, svým dětem. Že tohle je v životě to skutečné hrdinství, jehož on nikdy nebyl schopen.

A proto soudím, že skutečnými hrdiny protikomunistického odboje a Listopadu byly ty masy obyčejných lidí, hanlivě označovaných jako šedá zóna, kteří i za totality zakládali rodiny a vychovávali své děti tak, aby nepropadli falešné víře v komunismus. Žili životy tak, jak se žít mají, a kvůli svému rozhodnutí se pak tísnili v malých panelákových bytech s rodiči nebo i s prarodiči a mladšími sourozenci, takže si museli vypisovat pořadníky na koupelnu a záchod. Sice sklonili hlavy před násilím jako ti peóni v Sedmi statečných, ale nikdy nepřijali komunismus za svůj. 

Půl milionu těchto lidí zaplňovalo při listopadových manifestacích Václavské náměstí, milion pak Letnou v neděli 25. listopadu 1989, statisíce dalších lidí zvonilo klíči na náměstích českých a moravských měst, a konečně miliony se zúčastnily generální stávky v pondělí 27. listopadu, která definitivně zlomila komunistickému režimu vaz. Kdyby nebylo této šedé zóny, jež udržela národní kontinuitu jak po totalitu hnědou, tak rudou, a v listopadu 1989 vyšla na náměstí, nezmohla by Charta 77 vůbec nic, neboť Václav Havel a ostatní disidenti by byli generály bez vojska.

Dovedu si představit, jak někteří čtenáři, mezi nimi ten, který podepisuje komentáře značkou ZLESA, v tomto okamžiku zajásali: Teď ses, autore, konečně odkopal, teď jsi prozradil, že disidentům jejich slávu závidíš a že vyzdvihuješ šedou zónu proto, žes do ní sám patřil, že se chceš na tomto hrdinství přiživit. Omyl, velký omyl, značko ZLESA a vy ostatní, neboť v tomto základním jsem při svém potýkání s komunismem selhal. Onu odvahu, kterou měli jak peóni v Sedmi statečných, tak otcové rodin za minulého režimu, jsem v sobě nenašel. Nezaložil jsem rodinu, možná ještě z jiných důvodů, ale určitě též proto, že jsem měl strach, že se skrz děti stanu rukojmím komunistického režimu, že budu třeba muset kvůli bytu vstoupit do KSČ (takových případů byly spousty, když lidé z mnohaletého tísnění na 50 čtverečních metrech už šíleli), nebo kvůli tomu, aby moje děti mohly studovat. A to je moje osobní prohra v potýkání s komunismem, tedy toto není žádná sebechvála, jen upřímná výpověď svědka té doby.

Ještě před pěti lety by mě nikdy nenapadlo kopat do mršiny jménem komunismus, exhumovat z hrobu historie jeho zpráchnivělé zbytky. Jenže v poslední době značně zesilují a do masmédií pronikají lživé názory, že Češi si komunismus zavinili sami (s nevyřčeným dovětkem, že stejně jako Němci nacismus, takže jim nemají co vyčítat), přičemž tento názor je součástí širší ideologie, která se tentokrát valí ze Západu. Stále častěji prožívám různá déjà vu, když třeba slyšímmladé klimaalarmisty a vůbec Zelené, kteří vidí spásu světa v omezení produkce oxidu uhličitého. Znějí úplně stejně jako mládežníci v modrých košilích za mého dětství, kteří zase viděli spásu světa v odstranění vykořisťování člověka člověkem a šli za svou ideou doslova přes mrtvoly.

Zajdou dnešní Zelení také tak daleko?! Také směrnice byrokratického aparátu EU mi znějí povědomě, apely na solidaritu a financování ilegálních uprchlíků připomínají komunistické fondy solidarity na podporu utiskovaného proletariátu a postkoloniálního třetího světa, bruselský tlak na integraci s konečnou vizí evropského superstátu a zánikem národních států zase není nic jiného než stará marxistická myšlenka o nutnosti likvidace státu, aby lidé konečně mohli být šťastní. Ona nesnášenlivost vůči jinému názoru, která panuje na západních univerzitách a proniká i do veřejnosti, mi zase připomíná „třídní boj“, v jehož jménu byli v 50. letech umlčováni všichni, kteří měli jiné názory než komunistické. A existují další příklady, které napovídají, že na západním horizontu vyvstává nová totalita, která už začala přepisovat dějiny, rozvracet rodinu jako poslední zákop obrany proti indoktrinací a usiluje o nové definování člověka, jak se o to pokoušeli nacisté a komunisté, v tomto případě ještě promyšlenějším pokusem o beztvarou, a tudíž snadno ovladatelnou bytost, zbavenou nejen vlastních dějin a rodinné podpory, ale též sexuality.

Osobně mně to může být jedno, za patnáct, nejpozději za dvacet let už nebudu na světě, ale mělo by to pálit mladší generace. Pokud dnešní čtyřicátníci a mladší ročníky odvrhnou životní zkušenosti svých rodičů a prarodičů s komunistickou totalitou jako zbytečnou veteš, zřejmě je čeká pád do nové totality. Opět budou muset své děti či vnuky učit, co smějí říkat ve škole, co uveřejňovat na sociálních sítích a co musí zůstat doma za zavřenými dveřmi a ve skrytu před webkamerami. Jen mezi čtyřma očima jim budou moci prozradit, že Winston Churchill opravdu nebyl zločinecký rasista a T. G. Masaryk stejně zločinný nacionalista, že jako bílí opravdu nemají předem vypálený cejch viníků za všechny zločiny světa, že právě takové cejchování je zločin, stejný, jako když komunisté obdobně vypalovali cejch dětem „třídních nepřátel“.

Karel Marx sice řekl, že „dějiny se opakují dvakrát, jednou jako tragédie a podruhé jako fraška“, ale to neplatí pro totalitní režimy, žádný nebyl fraškou, a pokud dojde k nové totalitě, bude o ní platit – po mně přijde jinej sekáč, ten se nezakecá, abych parafrázoval Smrťáka z jednoaktovky Vizionář Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.



zpět na článek