Současný svět je přímo zahlcen polopravdami, především sociální sítě, kde často mají jediný cíl – zmást masu lidí kvůli úzkému prospěchu určité elity buď přímo, nebo prostřednictvím nějaké ideologie, jež má někdy kořeny až v prastarých náboženských představách.
Jednou z takových polopravd je i tvrzení, že člověk je součástí přírody, což je výrok, kterým se ohání každý ekologista a ještě k němu dodává, že člověk bez přírody žít nemůže. Ano, člověk je součástí přírody, ale NEJEN. Ve skutečnosti stojí člověk v přírodě pouze jednou nohou a druhou mimo ní. Za hranice přírody ho totiž vyautovala inteligence, vědomí rozdílu mezi Já a Nejá a z něho vyplývající schopnost plánovat si činnost a zasazovat ji do času. Člověk je zatím jediný známý tvor ve vesmíru, který si dokáže ve své mysli komplexně představit jakýkoli projekt, všelijak o něm přemítat, vzít do úvahy kritérium času – a teprve po tomto duševním modelování tu nejvýhodnější variantu realizovat (ve velmi skromném náznaku jsou toho schopni i primáti). V tom, že člověk je a není součástí přírody, pak spočívá jeho velkolepost, ale i osudová rozpolcenost.
Člověk se vymyká řádu přírody a ihned proti němu začal postupovat. Již postavení prvního obydlí bylo aktem proti přírodě, stejně tak jako vyorání první brázdy. Budovy, stejně jako pole v přírodě neexistují a bez aktivní role člověka jako tvora v opozici vůči přírodě by jejich vznik nebyl možný. Již první starověká města byla umělými útvary, jež vznikly na úkor přírody, a totéž platí i pro to nejprimitivnější zemědělství. Člověk tedy již na úsvitu civilizace začal budovat umělé životní prostředí, jemuž se obvykle říká technosféra. Celé lidské dějiny nejsou ničím jiným než rozšiřováním technosféry, osvojováním si technologií za tímto cílem. Pravda, vyskytly se lidské kolektivy, jež na samém počátku přestaly technosféru rozvíjet, ale ty se rychle ocitly na civilizačním okraji, stagnovaly jak počtem, tak délkou života, a byly nebo budou pohlceny technologickou civilizací, pokud jim tato civilizace nevymezí k životu nějaký skanzen. Dějiny lidských civilizací jasně ukazují, co je funkcí technosféry. Je to ochranný kokon, který nás chrání před nevypočitatelností přírody, před přírodními katastrofami, před nákazami a před výkyvy počasí. Je to způsob, jak obrovským energiím přírody (každý hurikán disponuje energií několika desítek atomových bomb) čelit alespoň pasivně.
Základním úkolem technosféry je sice vytvářet prostředky k životu bez ohledu na dramatický nárůst světové populace, ale ukazatelem její zdatnosti je schopnost vypořádat se s katastrofami. Dnešní technosféra vytvořila tak silné ekonomiky, že jsme schopni eliminovat dopady lokálních katastrof, jako jsou hurikány, výbuchy sopek a zemětřesení s vlnami tsunami, ale globální katastrofa v podobě dopadu asteroidu by zřejmě byla nad naše dnešní síly. Rozvoj technosféry je vidět na současné pandemii covidu-19. Před sto lety v případě španělské chřipky bylo nemyslitelné vyvinout za rok vakcínu, ale dnes u covidu-19 tomu tak je. Pravda, příroda nás místo vakcinace opatřila imunitním systémem, ten však byl u každé z izolovaných lidských skupin nastaven jinak, a stejně ochránil jen 20 % populace, jak vyplývá z údajů o průběhu epidemií v minulých dobách. Technosféra tedy neustále mohutní a jenom ona je schopna ochránit lidstvo nejen před globálními, ale v budoucnu i před kosmickými katastrofami, tedy zajistit, aby lidstvo přežilo i v případě, že bude zničena Země nebo celá Sluneční soustava.
Příroda vytvořila všechny živé tvory na genovém základu a geny neusilují o nic jiného než o co nejpočetnější reprodukci. Po miliony let vedla vzájemná interakce k rovnováze, pak ale příroda evolučním vývojem opatřila jednoho z tvorů inteligencí a tím si položila pod své základy minu. Neboť inteligence umožnila tomuto tvoru usilovat o reprodukci účinnějším způsobem, nahrazováním přírody technosférou, neboť tento postup výhledově umožňuje rozšířit jeho geny do celého vesmíru. A to je onen motor, který žene technosféru dopředu a ekologismus pak představuje brzdu, která se snaží tento motor zastavit.
Všichni živí tvorové jednají pudově, a když evoluce na jednoho z nich naroubovala rozum, vedlo to k vážným problémům, o nichž psychologové vědí své. Chci tím říci, že v hlubinách našeho nevědomí leží vrstvy starého myšlení a archaických obav, jež se léčily obětováním prastarým božstvům. Za určitých krizových podmínek pak tyto vrstvy vyplouvají na povrch, lépe řečeno rezonují s moderním myšlením, hledají si moderní převlek. A v současnosti jsme přímo uprostřed takové krizové situace.
Dá se říci, že celý technický vývoj v druhé polovině 20. století nebývale rozšířil technosféru a počítačové technologie se pak staly oním kritickým závažím, jež definitivně přechýlilo váhy vývoje na stranu technosféry a zatlačilo přírodu do defenzívy.
Počítačové technologie zřejmě povedou ke vzniku sekundárních inteligencí, které se zcela vymaní z vlivu přírody a zavlečou i člověka do umělého světa, do ryzí technosféry. Zcela chápu, že určitý segment populace tato představa děsí až k smrti a snaží se ze všech sil tento proces, podle mého názoru nevratný a nezastavitelný, zabrzdit, či dokonce zvrátit. Pro tyto lidi představuje současnost krizovou situaci par excellence, vidí v ní konec světa (a on to opravdu konec jedné verze světa je) a tudíž se brání pomocí prastarých kulturních vzorců ještě z předkřesťanských dob. V projevech ekologistů lze často najít ozvěny kultu bohyně Gaie, Matky Země, neboť i oni pohlížejí na naši planetu jako na živý celek, personifikují ji, mluví o ní jako bytosti, kterou je třeba zachránit, která současným stavem trpí.
Nejsem první a určitě nebudu posledním, kdo pohlíží na ekologismus jako na náboženský kult, jenž má své proroky a své svaté – a také své kacíře a nevěřící. Dikce, kterou ekologisté používají, se vyznačuje zřetelným náboženským akcentem – nás, kteří nevěříme, je třeba „osvítit“, jak se o to třebas v komentářích k článkům na NP pokouší nick Rada. Je vytrvalý jako skutečný misionář, všechna čest, ale na články s racionálními argumenty často odpovídá odkazy na weby „spoluvěřících“ a ty „kacířské“ eliminuje. Téměř vždy se odkazuje na Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), který se však u každého racionálně uvažujícího člověka kompromitoval prohlášením, že ke svým závěrům dochází konsensem.
Takhle se však chová církevní synod, nikoli vědecká instituce, neboť vědecké poznatky nepřinášely žádné konsensy, ale individualismus rebelů jako například Koperníka, Keplera, Galilea a Einsteina. Navíc vědu dělá vědou teprve oponentura, a pokud konsensuální výstupy OPCC nebudou procházet oponentním řízením, nejedná se o vědeckou instituci, ale o delfskou věštírnu. Tomu pak sekunduje inkviziční chování „zelené“ veřejnosti; na klimatologické kongresy jsou zváni jen „spoluvěřící“ vědci, a pokud se chtějí sejít klimatologové s odlišnými hypotézami, poštvou na ně „zelené“ neziskovky veřejnost, jak se to stalo nedávno v Německu.
Nic z toho nebere nick Rada na vědomí, takže jakýkoli pokus o dialog s ním (a vůbec s každým ekologistou) skončí jako polemika mezi nevěřícím a kazatelem – ten druhý nepřipouští ani stín pochybností a reaguje na ně dopředu naučenými citáty z Bible, schválenými lidmi, kteří začali během času z víry profitovat. Dnes jde všechno rychleji a na vlnu ekologismu, přinejmenším v EU, okamžitě naskočili investoři, inkasující obří dotace do zelených technologií.
Ekologismus také operuje s jiným náboženským fenoménem – s apokalypsou, jejímž věrozvěstem se stala Greta Thunbergová. Připusťme, že vypouštění CO2 opravdu zvyšuje teplotu atmosféry, připusťme i ono zvýšení o 2 °C. Může toto opravdu způsobit zánik CELÉ lidské civilizace a lidstva, jak nás ekologisté apokalypticky straší? Ano, v určitých místech světa se životní podmínky zhorší, ale v jiných zase zlepší – kupříkladu k osídlení se otevřou obrovské prostory Sibiře a nejsevernější Kanady. Totéž platí pro zvyšování hladiny světového oceánu. Za krátkou dobu měření od počátku tohoto století činí 3,8 mm ročně, což za sto let dává 38 cm. Tento výsledek připadl i konsensuálním vědcům z IPCC málo přesvědčivý, takže doplnili zprávu věštbou, že růst se bude urychlovat a koncem století dosáhne jednoho metru, někteří ekoalarmisté pak operují zcela nepodloženým údajem 2,5 m.
Mám smůlu, že jako námořní jachtař musím něco vědět o dmutí moře. V severním Atlantiku dociluje rozdíl mez přílivem a odlivem řádově jednotky metrů, v některý místech, jako je záliv Fundy na hranici mezi USA a Kanadou, pak 16 m. A přesto tam na pobřeží žijí lidé, kteří se s tímto stavem vypořádali, a je to právě technosféra, která by jim umožnila se vypořádat i s nepodloženým zvýšením o další dva metry, což je pouhých 13 % tamního přílivového skoku. A jsou to zase jenom technologie, které mohou zabránit záplavám níže položených pobřeží a ostrovů, jak se to skvěle daří Nizozemcům, Britům při ochraně Londýna a snad i Italům v případě Benátek, když konečně uvedli do provozu systém protipovodňových bariér v Benátské laguně (ale musí je uvést do činnosti včas a ne jako tento týden). O zániku lidstva nemůže být ani řeč, a kdo něco takového tvrdí, vyhrožuje dnes stejně jako kazatelé ve středověku, když hrozili hříšníkům věčným zatracením.
Nerealistický, až náboženský postoj ekologistů se ozřejmí, když na jejich názory uplatníme kritérium času. Dejme tomu, že mají se změnou klimatu pravdu a též s vlivem emisí CO2. Jenže na jak dlouho snížení emisí CO2 změně klimatu zabrání? Na padesát, sto let, na pět set, tisíc let, na pět tisíc let?! Přece nelze předpokládat, že za tu dobu se klima nezmění vlivem jiných faktorů, o nichž dnes nikdo nic neví, ani ekologisté ne, a přesto hlásají svou víru, jako by měla platit navěky. Skutečným cílem ekologismu není tedy zabránit klimatickým změnám, což dlouhodobě nejde, ale zakonzervovat dnešní stav technosféry nebo, ještě lépe, jej zvrátit. Proto se ekologisté tak zavile stavějí proti jaderné energii, i když je bezuhlíková a měli by ji radostně podporovat. Jenže jaderná energie je natolik mocná, že rozšíření jejích zdrojů by vrhlo technosféru skokem vpřed. Z psychoanalytického hlediska tedy program nulové uhlíkové stopy, jak jej prosazují ekologisté, není ničím jiným než archaickým myšlením diktovanou obětí na oltář Planetárních sil, aby je ušetřily od pádu do pekla technosféry.
Dalším nástrojem zadržování technosféry je program trvale udržitelného rozvoje. Mezi jeho hlavní cíle patří „zachování životního prostředí budoucím generacím, v co nejméně pozměněné podobě, z hospodářského hlediska je hlavní snahou vytvářet svět bez konzumu, tedy vytvářet čím dál kvalitnější produkty, které umožní trvalý blahobyt, a v sociální oblasti jde o podporu komunitního života a tvořit sociální stát směřující k sociálnímu welfare“, jak je uvedeno na Wikipedii v příslušném heslu. Když tuto definici přeložíme z eurounijního ptydepe, opět nám vyjde, že cílem je zase zakonzervování současné podoby světa v kombinaci s technickou a hospodářskou stagnací, umocněnou principy socialismu. A to Evropská unie opravdu dělá, takže alespoň v tomto ohledu je konsistentní. Otázkou opět je, jak dlouho se dá udržet životní prostředí, potažmo svět „v co nejméně pozměněné podobě“. Takže se zase ptám – padesát, sto, pět set, tisíc, pět tisíc let?! A ještě jednu otázku na okraj: Nemění hektary solárních panelů a lesy větrných elektráren podobu životního prostředí ještě odpudivěji než chladící věže jaderných elektráren?!
To, že ekologisté chtějí prostřednictvím programu trvale udržitelného rozvoje proměnit napřed Evropu a pak celý svět v technicko-ekonomický a socialismem na růžovo natřený skanzen, není zdaleka to nejhorší. Reálné plnění programu trvale udržitelného rozvoje totiž musí vždy vyústit v selekci technologií – v rozhodování, které technologie jsou dovolené a které zakázané. Jádro pudla je v tom, že žádný člověk na světě, i kdyby měl pět Nobelových cen, nedovede dopředu říci, která technologie má potenciál, aby v budoucnu přinesla onen trvalý blahobyt, o němž se mluví v definici trvale udržitelného rozvoje. Mnohem pravděpodobnější je, že sítem ekologismu neprojde právě ta technologie, jejíž rozvíjení by znamenalo technický převrat a skutečně otevřelo cestu k blahobytu pro všechny.
Z výše uvedeného vyplývá, že ekologismus ze svého vnímání světa, potažmo vesmíru, vyřadil faktor času, pro ekologisty je ono vnější Nejá neměnná kulisa a nikoli dynamický systém. Takové vnímání reality je však vysoce archaické, středověce scholastické, a opět svědčí o tom, že ekologismus je ze strachu vyvěrající víra (což je kořen všech náboženství) a nikoli rozumová reakce na dynamicky se měnící životní podmínky.
V tomto okamžiku mě určitě někteří čtenáři obviní z falšování, že hraji cinknutými kartami, když sice horuji pro rozvíjení technosféry, ale zcela opomíjím nové bezuhlíkové technologie, na nichž chce EU založit svůj ekonomický prospěch. To není rozvíjení technosféry? mohou se oprávněně ptát. Není, mohu zase já oprávněně odpovědět a jednoduše to dokázat. Každá nová technologie musí být efektivnější, kompaktnější a energeticky „hustší“, aby mohla evolučně přirozeným způsobem vytlačit tu starou – musí mít vyšší užitnou hodnotu. A hlavně musí být méně závislá na vrtoších přírody, aby lidstvu poskytovala vyšší míru bezpečnosti a dávala prostor pro volnost jednání v případě krize. Nic z toho zelené technologie nesplňují, v případě větrných a solárních elektráren závislost člověka na chodu a rozmarech přírody naopak bezprecedentně upevňují, takže dokonale vyhovují úsilí ekologistů zadržovat technosféru. Je to totéž, jako kdyby se námořní doprava vrátila k plachetnicím a přestala používat motorové lodě (snad tím nebudu ekologisty inspirovat?!). Zelené technologie se též příčí zákonitostem tržní ekonomiky, neboť ve valné míře nejsou konkurenceschopné a přežívají jen díky masivní dotační podpoře a diskriminačním zákonům. Jsou tedy navíc trojským koněm, který ve svém břichu pašuje do tržní ekonomiky socialistické principy, což šikuje ekologisty a všechny druhy levičáků do jedné fronty.
V jednom mají ekologisté pravdu – svět je opravdu na rozcestí, jako už byl a bude ještě mnohokrát. Jenže nemáme volbu mezi ekologickou katastrofou a „zelenými“ světlými zítřky, jak tvrdí oni, ale mezi omezením technosféry a pokračováním v jejím rozvíjení na základě efektivity. Nechť se každý rozhodne, co pokládá za správné, ale měl by počítat s následky svého rozhodnutí. Zastavení rozvoje technosféry, nebo dokonce její likvidace, prakticky znamená sebevraždu lidstva. Z dnešních téměř osmi miliard lidí na světě by bez technologií přežil jen nepatrný zlomek, zbytek by musel vyhynout. Krajní stoupenci kultu Gaie mezi ekologisty o této variantě vážně diskutují, v médiích prošly zprávy o ekologistkách, které doporučují ženám, aby neměly děti, a nějaký ekologista se nechal slyšet, že člověk nejlépe prospěje životnímu prostředí, když spáchá sebevraždu.
Samozřejmě že technosféra přináší problémy a má své záporné stránky jako každý lidský výtvor, ale nachází řešení sama v sobě. Příkladem může být boj proti znečištění životního prostředí. Není věcí náhody, že nejlepších výsledků dosahuje v těch technologicky nejvyspělejších zemích, kdežto selhává v zemích, jimž se říkalo rozvojové. Znečisťování životního prostředí není tedy vrozenou vadou technosféry, jak argumentují ekologisté, ale otázkou vzdělání, kulturní vyspělosti a hlavně dostatku technologií, neboť proti negativním technologickým dopadům lze bojovat zase jen technologicky.
Na závěr bych se chtěl vrátit k ekologistické mantře, že bez přírody se člověk neobejde. Když toto píši, nachází se zcela mimo přírodu (jak ji vnímáme a jak nás zformovala) a ve 100% technosféře sedm lidí, jmenovitě Kate Rubinsová, Victor Glover, Soiči Noguči, Sergej Ryžkov, Michael Hopkins Shannon Walkerová a Sergej Kud-Sverškov. Ano, mám na mysli posádku Mezinárodní vesmírné stanice ISS, na níž mimo přírodu už žilo 101 lidí. Uznávám, že tato nezávislost na zemském ekosystému je zatím podmíněná a časově omezená, neboť na ISS se potraviny dopravují ze Země a expedice se střídají po 6 měsících, ale je to neoddiskutovatelný trend, který napovídá, kam se bude ubírat skutečný vývoj a ne ten, který by chtěli diktovat ekologisté. Nejpodnikavější mozky na celé planetě usilovně pracují na projektech trvale osídlené stanice na Měsíci a kolonie na Marsu, což budou 100% enklávy technosféry, avšak už trvalé a bez závislosti na zemském ekosystému.
V této souvislosti je zajímavé, jak se k astronautice stavějí ekologisté. Nestavějí se k ní totiž vůbec nijak, prakticky ji ignorují; alespoň jsem nenarazil na zásadní komentář politika Zelených nebo mluvčích environmentálních neziskových organizací, v nichž by astronautiku zavrhovali (pokud jsem něco takového přehlédl, prosím čtenáře, aby to v komentářích napravili). Je to velmi podivné, poněvadž astronautika by měla být z jejich pohledu obrovským plýtváním zdrojů, ještě větším luxusem než letecká doprava, počínáním, jež se zjevně příčí principu trvale udržitelného rozvoje, protože expanze do vesmíru s těžbou surovin na jiných kosmických tělesech veškeré předpoklady tohoto principu bourá. Přesto k ní ekologisté mlčí. Možná doufají, že právě expanze do vesmíru jim umožní splnit jejich sen o záchraně Matky Země, že když odejdou všichni technokratičtí „kacíři“,budou moci proměnit Zemi v přírodní skanzen, kde bude nad svými věřícími opět vládnout bohyně Gaia, a který budou moci navštěvovat „vesmířané“, aby viděli, jak žili jejich předkové po prvním vyhnání z Ráje. Neboť onen příběh z knihy Genesis není ničím jiným než alegorií onoho okamžiku, kdy si člověk uvědomil svůj rozum a nastoupil cestu technologické civilizace.
Jako autor sci-fi proti takové představě Země nic nemám, docela se mi zamlouvá, neboť i přes nezadržitelné rozšiřování technosféry jsem si dobře vědom faktu, že všichni jednou nohou pevně vězíme v přírodě (jejíž koloběh si nás nakonec všechny vezme), a že i budoucí generace těch, kteří odejdou ke hvězdám, budou v nejskrytějším koutku duše pociťovat tesknotu a nostalgii kvůli druhému vyhnání z ráje, dokud technosféra nepohltí i jejich těla, a budou navštěvovat Zemi jako posvátné místo. A protože je advent, přeji pokoj všem lidem dobré vůle, ať už mají na klimatické změny jakékoli názory.