Neviditelný pes

MIGRACE: Zachovejte paniku

Fr. Filip Dvořák foto: Neviditelný pes

Evropou už hordy táhnou, země se otřásá a tisícileté hradby se hroutí. A my se rozhlížíme do všech světových stran, co na to ten a onen a hlavně - kdo nás bude z toho marasmu tahat. Nemůžeme se nějak dohodnout, odkud má ta spásná pomoc přijít, a přitom propadáme přílišnému optimismu ve třech základních směrech. Jak to ale za našimi humny ve skutečnosti vypadá?

‚Mráz přichází z Kremlu a neštovice z Bruselu!‘. Když si k tomu ještě uvědomíme, že i ta Amerika už dávno není, co bývala, důvodů k optimismu příliš mnoho nemáme. Přesto je v povaze tonoucího chytat se stébla, třeba i toho, které tonoucímu hází ten, kdo o jeho ́užitečnosti ́ ví své. Nejde tedy o pomoc tonoucímu, ale o zjištění stavu, jak na tom dotyčný asi je, když se na ono stéblo vrhá.

Nacházíme se ve stadiu, kdy část obyvatel pevně doufá, že nás zachrání ‚bašta demokracie‘ z oválné pracovny, jako by odmítali vidět, kam za poslední dobu jejich ́prozíravá politika ́ vedla. Kdy se též v rámci hyperkorektnosti kritizuje za diskriminaci a porušování lidských práv kde kdo a přitom se oči cudně mhouří nad stavem lidských práv zejména u petrokamarádů ze Saúdské Arábie. O jejich ‚ochotě‘ přijímat své souvěrce z řad běženců ani nemluvě, přičemž současně se zvedající káravý ukazováček směřuje na ‚neochotné‘ a ‚nesolidární‘ země ze střední a východní Evropy.

Jiní se upínají na východ k ́mohutnému slovanskému dubisku ́. Tam se sice již před časem změnil politický režim, avšak už ne toliko způsob vládnutí. Navíc má Rusko spoustu problémů samo se sebou i se svými vlastními ́hordami ́.

Další část lidí (povětšinou elity a jejich spřízněné duše) vyzývají jako kdysi spolu s Chamberlainem ke klidu a vidí i nadále budoucnost a záchranu v řešení osvícených hlav z EU. Přitom se již delší dobu přesvědčujeme, že vznikající problémy nejen neřeší (kromě zásadních věcí typu křivosti okurek), ale dokonce je na běžícím pásu vyrábějí, aby tak odůvodnili svoji existenci při jejich následném dalším (ne)řešení. Možná, že některým už začíná docházet, že tento stav je neudržitelný a v důsledku může ohrozit i samotné jejich posty, stále se však bojí, že s vaničkou vylijí i to dítě, které se v ní topí.

Nedělejme si žádné iluze. Gosudar i strýček Sam udělají nakonec pouze to, co bude především v JEJICH zájmu. Stejně tak i všechny možné i nemožné nadnárodní korporace. My se zatím v Evropě budeme dál snažit udržet při životě něco, co sice přestalo fungovat, ale zvenku jsou ještě vidět naleštěná, setrvačností se točící kolečka. V tom spočívá onen kámen úrazu - jak se říká: ‚když už se něco podělá, tak ať se to alespoň podělá rychle!‘ A natolik zřetelně, že onu akutnost dokáží rozeznat i ty naše intelektuální elity, kterým také možná dojde, že zákonitě vzedmuté emoce tím svým chlácholením a napomínáním pouze více rozjitří. Ovšem zase ne tak rychle, aby mám ten barák nespadl na hlavu ještě dřív, než z něj stačíme utéci. Nebo snad v lepším případě nespadl dřív, než se odhalí a opraví špatně vypočítaná statika oné budovy.

Také bych prosil - už žádná stébla! Když je totiž budeme tonoucímu házet v patřičných intervalech, může se nám povést, že se dotyčný utopí dřív, než ho napadne začít sám plavat. Nic jiného nám ale nezbývá. Pokud nezačneme sami bez pomoci, nikdy se jí nemusíme dočkat. Ale pokud to zkusíme, možná se ještě budeme divit, kolik lidí se k nám přidá.

Že to dost dobře neumíme? Chtělo by to mnohem více času, odbornou přípravu... kurzy.... dotace? Dobře, to byl vtip. Nebo že nám napřed musí někdo odpovědný ukázat cestu? Tak potom se najde vždy dost těch, kteří naší energie využijí ve směru svých osobních zájmů a dovedou nás až tam, kam jsme nikdy dojít nechtěli.

Máme jednat bez emocí? Je absurdní vyzývat lidi k tlumení emocí a přitom je bombardovat emocemi v podobě vyvolávání pocitu viny a studu, pokud mají na věc jiný názor než ten, který jim předkládají oficiální média. Emoce jsou hybnou silou dějin a nelze je eliminovat. Lze je ale poznat a uvědomit si, kdy přirozeně vycházejí z nás a kdy jsou nám kýmsi víceméně ‚implantovány‘. Že je nemožné to rozeznat? Možná je to prosté víc, než by se někomu mohlo líbit. Stačí se držet přirozeného rozumu oproštěného nikoli od všech emocí, ale od všech možných ideologií! A pro začátek třeba začít respektovat náš pud sebezáchovy, který nám příroda nenadělila pro srandu a to je také důvod, proč se ho některé ideologie snaží mermomocí potlačit. Vsugerovat nám, že v zájmu ‚altruismu‘ je třeba spáchat sebevraždu, abychom si ‚zachovali tvář‘, i když tím nakonec nepomůžeme nikomu. Snad jen pašerákům lidí a ostatním, co se na tomto ohromném byznysu podílejí. Pokud však místo toho onen pud sebezáchovy přirozeně a samozřejmě i altruisticky přeneseme na naše budoucí generace, uvidíme smysluplnost tohoto po tisíciletí uplatňovaného postupu a sebešikovnější ideologové s tím nic nezmůžou. V zájmu těch budoucích generací totiž bude třeba přijímat a začleňovat pouze omezený počet osob z blízkého civilizačně-kulturního okruhu – ty, co se začlenit chtějí, a ne ty, co se nám snaží místo poděkování drze vnutit svoje vlastní zvyklosti.

Žádný vůdce nám směr ukazovat nemusí, protože ten kompas máme v sobě. Čím později ho ale začneme používat, tím více si koledujeme o jednoduchá řešení, která se prosadí v časové tísni a eskalujícím napětí. Základní principy jsou známy od nepaměti: ‚Při suchu každá kapka vítaná, při dešti deštník postačí, před povodní na kopec.‘ A před invazí nejlépe na kopec, opevnit a postavit hlídky! Až pak se můžeme hádat o detaily. Proč to zrovna my musíme dělat naopak?

(autor je publicista)

zpět na článek