Neviditelný pes

MEJLEM: Kdo křísí boleševismus

  23:36
Vždyť od svých 29 let, kdy jsem skončil v KSČ jako pravicový oportunista, antisovětský a antisocialistický živel a byl zařazen na seznam tzv. centrálně evidovaných „pravičáků“ a poté se musel rozloučit i s učitelskou profesí, jsem mohl sice myslet i psát, ale na zveřejnění čehokoliv jsem neměl nárok. Pan Jaroslav Kojzar či Marie Boudová (oba z Rudého práva) mi to uměli pokaždé písemně a slušně „vysvětlit“. Čas od času zažloutlými stránkami listuji, abych si onu dobu „jedné jediné pravdy“ připomněl a porovnal s demokratickou polistopadovou současností. Budu-li osobní, víc než se sluší a patří, prosím o pochopení a předem se za to omlouvám.

Dvacet normalizačních husákovsko-jakešovských let bylo pro mne a moji početnou rodinu těžkých obdobím, zejména když mě ještě v roce 1974 (!) okresní a krajský soud takto ocejchoval: „Nesplňuje předpoklady pro výkon práce učitele, svou činností narušil socialistický a společenský řád, nemá důvěru, nemůže být na učitelském místě a nemůže být zaměstnán ani na jiných pracích, např. jako školník, nebo topič…Napadal vedoucí úlohu KSČ, označoval vstup vojsk na různých aktivech za nezákonný čin a za okupaci, …byl jedním z přestavitelů pravice v okrese Jablonec nad Nisou a na různých širokých shromážděních velmi aktivně vystupoval proti vedoucí úloze KSČ i proti spojenectví se Sovětským svazem a dokonce i na obranu tzv. dopisu Dva tisíce slov, který byl zaměřen přímo k rozbití socialistického státního zřízení za použití násilí…“

Byl jsem tehdy obklopený mnoha „přáteli“ a mnoha „soudruhy“, kteří mi nemohli přijít na jméno, mnozí se starali i o to, abych si jako kamenický dělník nevydělal „extrémně moc“ a vytrvale kolem mé rodiny „kalili vodu“. Za celých dvacet totalitních normalizačních let se ale na moji hlavu nesneslo tolik nadávek, urážek a pomluv, tolik výmyslů a špíny, tolik sprostoty a osočování, kolik se mi jich dostává po zveřejnění mých textů na stránkách Neviditelného psa od různých komentátorů, ano, obvykle anonymů. Nejdou po obsahu, nejdou po názoru, nechtějí vyvracet moje tvrzení, nechtějí boj myšlenek a souboj argumentů, ale jdou po mně, po osobě, po člověku. Křísí tím totalitní manýry (nět člověka, nět probléma), které levně maskují primitivním antikomunismem. Zastrašit a ani umlčet se tím nedám. Je mi ale smutno z toho, že diskuse na „tento způsob“ se jenom zřídka setkává s odporem a s odmítáním ostatních aktivních účastníků a čtenářů. Sprosťákům tím rostou křídla, přátelé starých pořádků málem volají po odpustcích, blednou tím totalitní směšnosti a bohužel i hrůzy, bolševismus oživuje, chytá druhý dech, pravda šířená „po bolševicku“ studí. Moje zkušenost v tomto směru není výjimečná, což by mělo být alarmující.

Co s tím ? Aby neplatilo tvrzení, že z dějin plyne jediné poučení, že si lidstvo nebere z dějin poučení, měl by každý jeden z nás dennodenně uvádět v život staré dobré a moudré pravdy a začít teď hned: Demokracie je diskuse. Z demokracie nezbude nic, odejmeme-li jí toleranci. Demokracie není vláda většiny, ale právo menšiny uplatnit názor. Poroste-li zeď mezi občany, ochudíme se všichni. Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu hájit vaše právo říkat to.

zpět na článek