Prezident by musel čelit skandalizaci, byl by nervózní a nemohl by se plně věnovat řízení státu a evropské politice. Je to už dávno, ale zase na tak moc.
Ve Spojených státech by něco podobného politikovi neprošlo. Během jeho kampaně by ho tam grilovali neboli rožnili. Vzpomínám, jak jistého kandidáta na post v Nejvyšším soudu propírali v Senátu natolik bezohledně, že se jeho manželka, která to sledovala z galerie pro hosty, rozplakala. Ale byl to jen velmi nepříjemný rituál. Když je pak takový člověk zvolen, dají mu pokoj. Pokud ovšem nevyvede něco nového (jako prezident Clinton, když zapíral, co měl se svou stážistkou).
U nás panují jiné poměry. Významný politik je grilován neboli rožněn neustále. Zejména když jeho hvězda stoupá. Média – a jejich prostřednictvím veřejnost – ho sledují ostřížím zrakem a aktivně pátrají po sebemenší příležitosti, jak mu namydlit schody. Někdy je tato taktika užitečná, protože objeví skutečnou nepravost, neřku-li lumpárnu, a funguje tedy jako veřejná kontrola. Mám ale silný dojem, že tento blahodárný výsledek je jen dílem náhody. Záměrem zmíněného grilování totiž není obecné blaho, protože jeho záminkou se stávají i skutečnosti, které s tím nemají nic společného. Příkladů je mnoho a za všechny uvedu ty dávno vyhaslé, protože jsou jasné. Když třeba údajně seriózní deník upozornil na neblahý osud syna Miloše Zemana z jeho prvního manželství. Nebo když údajně seriózní TV stanice upozornila na nedosti elegantní zjev tehdejší, dnes už bývalé manželky Jiřího Paroubka.
Tato grilovací taktika je trvalá – pořád je někdo na rožni. Je i nedůsledná: Pokaždé je to někdo jiný. Nelze jí zcela upřít selekční funkci. Dovede např. vyřadit ze hry poslance, který se očividně zapletl do korupčních čachrů nebo je opilec. Je zvláštní, že to nikdy není spojeno s takovou katarzí, jako když byl po aféře Watergate vypískán prezident Nixon. U nás i po obdobném úspěchu přetrvává pocit trapnosti. Naproti tomu má tato taktika i funkci selekční pojatou jinak, totiž tu kontraselekční. Má-li totiž politik hroší kůži a vydrží-li skandalizující tlak, jeho grilování pomine. Je totiž samoúčelné a – opakuji – jeho případný užitečný výsledek je vlastně náhodný.
Tato kontraselektivita má pozoruhodný výsledek. Rozhoduje totiž o tom, kdo se u nás stane politikem. Aby se jím člověk stal, musí chtít. Musí mít ambici. To je – samo o sobě – v pořádku. Další postup už tak docela v pořádku není. Lidem, kteří vnímají politiku jako službu, se – až na vzácné výjimky – do politiky nechce, i kdyby na to měli. Slibnější šanci mají proto ti, kdo představují specifický osobnostní typ. Němci mu říkají Machtmensch, mocenský typ. Takový adept politické kariéry uspěje, má-li pro strach uděláno a jemuž to ostřelování nevadí, protože se rychle otřepe. Vítězi v tomto darwinovském výběru se stávají ti nejzdatnější. Tedy lidé vybavení nejen ambicí, ale i jistou necitlivostí, pro niž nemám vhodnější název než – cynismus.
Převáží-li tento způsob geneze politika, je výsledkem taková podoba politické scény, jakou právě máme. Odpověď na otázku, proč to tak je, není snadná. Bude znít otřepaně, řeknu-li, že v tom mají prsty média. Samozřejmě, že mají, protože jejich zájem obstát na mediálním trhu je nutí volit postupy, které jdou v krátkodobé perspektivě na odbyt, např. skandalizaci. Ta dlouhodobá je nepálí.
Že se jim to daří, to už je charakteristika takříkajíc celospolečenská. Domnívám se, že spočívá v široce sdílené víře, že zlo (např. lež a nenávist) má ve světě navrch a že je to vlastně normální. Ti, kdo tvrdí opak, jsou buď naivkové nebo pozéři. Netvrdím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, protože často prohrává. Vím jen, že to první je dobré a to druhé špatné. Čili – patřím k tzv. pravdoláskařům.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6