Neviditelný Pes

MÉDIA: Už se to blíží

11.9.2019

Jak zapadá slunce nad veřejnoprávními sdělovacími prostředky

Kdysi, když v bývalém Československu (všechno je dočasné, i to Československo bylo) sídlila tzv. Střední skupina vojsk dočasně umístěných atd., koloval po zemi tzv. radioaktivní vtip (radioaktivní proto, že vypravěč mohl zvítězit v soutěži o zlatou mříž ministerstva vnitra a první cenou byl víceletý výlet do uranových dolů).

Ten vtip byl prostý: Co je jednotka dočasnosti?
A odpověď byla ještě jednodušší: Jeden furt.

Dnešní otázka je vážnější a odpověď na ni je spíše smutná než veselá: Co je jednotkou naprosté zbytečnosti vzniklé z přežilosti?
Odpověď: Veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Ano, veřejnoprávní sdělovací prostředky mohly být svého času užitečné. Nemusely, jak ukazují příklady zemí, kde nikdy nevznikly, ale to už je jiná otázka.

V podstatě šlo o nákladnost toho nového vynálezu: nemohl si každý dovolit zřídit a pak provozovat síť pracovišť, kde se vyráběly vlastně neviditelné elektrické vlny, které se pak nějak, prostému smrtelníkovi nepochopitelně, dostávaly k posluchači.

A to byl pouhý rozhlas. Televize, která přišla po něm, byla a je ještě dražší.

Kromě toho tu byla otázka zmiňovaného vlnění. Ta vzbuzovala rozpaky hned na dvou úrovních. Aniž bychom naznačovali, která byla (nebo je) důležitější, začneme u té strategické: Vojenští páni (jaképak vojenské paní, to se tenkrát ještě nenosilo) považovali jejich vlastnictví za důležitý nástroj při řešení případných rozbrojů mezi zeměmi, které se zavázaly jedna druhé věčným přátelstvím.

A také tu byla otázka teoreticky právní: Vzduch, který dýcháme, patří nám všem. Tedy nám všem patří i vlny, které tím vzduchem poletují.

Oba dva názory vzaly už dávno za své. Vojáci si pomohou i bez monopolu na vlnění, a otázka veřejného vlastnictví vzduchu a všeho, co v něm poletuje, dnes už také zajímá jen pošetilé teoretiky, kteří nemají nic jiného na práci než získávat příspěvky na hledání odpovědí na zcela zhovadilé otázky. Připomíná to vědecké spory o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Ty příspěvky, mimochodem, budiž přírodě žalováno, hradí většinou daňový poplatník prostřednictvím státu, aniž se ho stát ptal, zda souhlasí. Soukromník by asi silně váhal, než by přispěl. Ledaže by byl podobný mešuge jako ti výzkumníci, ovšem chytrý: náklad by si odepsal od zdanitelného příjmu. Ale i tohle je jiná opereta.

Současný stav spočívá někde jinde.

Dnes není tak složité a nemožné zřídit si televizní nebo rozhlasovou stanici. Ještě jednodušší je zřídit si zpravodajské stránky v rámci tzv. nových sdělovacích prostředků. Říkejme jim takto, protože internet není a nebude zdaleka jedinou možností, jak informovat a být informován.

Ovšem kdo se tím chce živit nebo dokonce uživit, musí si získat něco hodně těžko získatelného: důvěru obecenstva. Jedině tak se k němu nahrnou zadavatelé reklam. Ti staví svůj výběr míst, kam jsou ochotni vrážet peníze, zcela pragmaticky: kde je nejvíc odběratelů (v odborné anglické hantýrce se tomu zcela otevřeně a cynicky říká eyeballs, čili oční bulvy), tam je největší naděje, že se někdo chytne i na zboží, které je předloženo vedle hlavního zboží, tedy zpráv.

Mediální psychologové (ano, jsou i tací) dokonce tvrdí, že největší naději na úspěch mají reklamy, které sídlí na stránkách, jimž obecenstvo důvěřuje nejvíce.

Ano, mnohá taková soukromá stránka trpí nedostatkem základní novinářské řemeslnosti, zvláště pokud jde o zcela jednoduché a přímočaré ověřování, zda se popisovaná událost opravdu udála tak, jak ji popisuje zpráva. Nebo zda se udála vůbec.

Ano, mnohá taková soukromá stránka je výrazem názorů jejího vlastníka, takže její vyváženost má daleko do základních požadavků slušného novinářství.

Jenže: čtenář není, s prominutím, vůl. Ani jiný druh dobytka, jak se domnívají ti, kteří žijí v (často mylném) přesvědčení, že jen oni vědí, co je pro zemi a její národ dobré.

I normální dítě, když se jednou spálí, podruhé už na plotnu nesáhne.

A právě tohle je jedním z hnacích motorů soukromých sdělovacích prostředků. Nemáš posluchače nebo diváky, nemáš prachy, aby sis mohl udržovat životní úroveň, na niž sis zvykl.

Ano, mnohé větší sdělovací prostředky tzv. hlavního proudu podléhají velikášské myšlence, že zprávou je jejich názor na věc. Jenže, a o tom se zmiňuje málokdo, i ony začínají pociťovat důsledky odlivu odběratelů. Zatím je to jev pomalý, pro ty, kteří údaje sledují jen z dálky nebo vůbec ne, málem nepostřehnutelný, ale ten pohyb tady je. Nezabrání mu ani incest, s nímž tyto sdělovací prostředky přebírají zprávy jeden od druhého ve snaze dodat si na věrohodnosti.

Věrohodnost, a tudíž důvěra odběratelů, je jedinou skutečně platnou mincí. Kdo o ni jednou přijde, jen těžko ji získává zpět.

Nic z toho nepálí veřejnoprávní sdělovací prostředky. Ty žijí (a tyjí) z názoru z minulosti, z velice mylné domněnky, že poučka o jejich nezbytnosti platí dodnes.

Oči jim zaslepuje i zákonodárství, které daňovým poplatníkům ukládá, že mají na jejich provoz přispívat částkami navíc, nad daňovou zátěž, částkami, jimž se říká koncesionářské poplatky.

Mimochodem, čistě z definice toho výrazu, koncesionářské poplatky činí z poplatníků spoluvlastníky. To je úhel, který tak nějak lidsky v myšlení zastánců veřejnoprávních sdělovacích prostředků zapadl někam do kouta.

To je jedna věc.

Ta druhá je možná důležitější.

Příjem veřejnoprávních sdělovacích prostředků nestojí a nepadá s důvěrou posluchačů či diváků. Nestojí a nepadá s pravdivostí jejich zpravodajství. Nestojí a nepadá s kvalitou jejich práce. Mohou se ke svým zaměstnavatelům, těm, kteří je svými daněmi a koncesionářskými poplatky živí, chovat povýšenecky a nadřazeně. Mohou se zmítat v nejrůznějších soubojích, které jsou spíše politikářské než politické, nejrůznější politické strany či uskupení mohou křičet, koulet očima a skřípat zuby, ale jim se nic nestane. Zákon je zákon, způsobů, jak uniknout z kleští povinných koncesionářských plateb, je zatraceně málo, a veřejnoprávní sdělovací prostředky si tedy mohou dělat, co chtějí a jak chtějí.

Ano, je pravda, že ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích najdete něco více než jenom zprávy. Třeba tzv. menšinově žánry, po kterých by (podle názoru zastánců veřejnoprávních sdělovacích prostředků) jinde neštěkl pes.

Nejen, že někdy ti psi mají pravdu, když po něčem neštěkají, ale hlavně: i tento názor má daleko k pravdě. Viz americká rozhlasová i televizní síť jménem Public Broadcasting System (PBS).

Jen na okraj: tohle všechno není pouze česká potíž.

V Kanadě, kupříkladu, si novinářské odbory (media guild) veřejnoprávní CBC (Canadian Broadcasting Corporation) podaly přihlášku, aby směly v minulých federálních volbách vystupovat co politická strana. Povolení získaly a než došlo k projednávání odvolání vůči tomuto nezákonnému rozhodnutí, bylo po volbách a škoda byla hotová.

A přitom řešení je vlastně hodně jednoduché. Stačí přiznat zcela zřejmou skutečnost, že veřejnoprávní sdělovací prostředky se přežily, že i když možná mohly být v minulosti užitečné, protože byly jediné, dnes už nemají smysl ani jako prostředek sdělování vládních rozhodnutí občanstvu, tedy voličstvu. Dnešní technologie učinila i z tohoto úkolu relikviii minulosti.

Komu toto řešení přijde drsné, neplete se, je drsné. Ale, zdá se, je také jediné.

Veřejnoprávní sdělovací prostředky se opravdu staly přežitkem minulosti. Zaniknou tak, jako kdysi dávno zanikli dinosauři a pterodaktylové. Budou se o nich vyprávět zkazky, někdy snad i hrdinné báje, a budou děsit žáčky při zkouškách z dějepisu nebo občanské nauky, či jak se ten předmět bude jmenovat.

Ti z jejich zaměstnanců, kteří něco dovedou, se dozajista i nadále dokážou uživit v oboru.

Ti, kteří se v oboru uživit nedovedou, to budou mít horší: budou muset začít pracovat.



zpět na článek