Bývá zvykem uctít odcházejícího ne-li mlčením, pak aspoň ztišením, znamenajícím respekt. V Čechách se ale vždycky najde nějaký hrdina, který se považuje za osobu nad jiné povýšenou, povolanou vynášet soudy a oddělovat dobro a zlo. Takový zpravidla vyskočí na ještě nezavřený hrob odešlého, aby zde zatančil svůj rituální tanec, upozornil na svoji nadřazenost, vyplivl pár jedových slin, nedbaje nejen na to, čemu se říká majestát smrti, ale dokonce i na sebemenší záchvěv obyčejné slušnosti.
Ještě je v živé paměti, jak Jan Rejžek všemi mediálními troubami vytruboval pár hodin po sebevraždě skladatele Karla Svobody, jak tento patřil k celebritám minulého režimu, což mělo relativizovat a zastiňovat pietní pocity, jež se zmocnily mnohých, kdo se Svobodovými šlágry prožili kus života. Tentokrát se první na podobnou notu ozval Josef Chuchma (v Mladé frontě Dnes 22.9.). Krátce zmínil, že Josef Vinklář byl hercem, nikoli jednou ze svých dramatických postav (jak pozoruhodný postřeh!), a jako takový že se upsal ďáblu v podobě Husákova režimu. Suď Bůh, proč měl Josef Chuchma potřebu si veřejně kopnout do Josefa Vinkláře ihned po jeho smrti. Každopádně tím neřekl nic hezkého – ne o Vinklářovi, nýbrž o sobě. A o české novinářské etice.
Když novináři činí podobné věci, nesmí se divit, že u veřejnosti nepožívají nejen obdivu, respektu, natož lásky, ale ani prosté důvěryhodnosti. Ne proto, že si dovolují šlapat po zjitřených vzpomínkách svých čtenářů, ale protože se nad ně vyvyšují. Nutně pak dopadají v duchu té biblické pravdy: spadnou tak nízko, až o ně nebudeme už ani zakopávat.
(Psáno pro Česká média)