KNIHA: Tyranizovaná spravedlnost

Jak ji vidí Hvížďala s Přibáněm

Kdo ví, ale přesně, prosím pěkně, co je spravedlnost? Nehlaste se všichni tak najednou. Stejně je naprosto zřejmé, že odpovíte, že nevíte. V nejlepším případě odpovíte nějakým více nebo méně vtipným citátem, v nejhorším případě budete spravedlnost posuzovat svýma očima (a svými pocity).

Ale dobrat se všeobecně uznávaného vysvětlení, to není tak jednoduché.

A pak přijdou dva donkichoti, pánové Jiří Přibáň a Karel Hvížďala. A zkusí to. A nejen to, oni jdou dál: zkouší pochopit a vysvětlit nejen spravedlnost, ale i její tyranizovanou podobu.

Ukousli si neuvěřitelné sousto. A zajímavé je, že se neudusili.

Rozhovor Jiřího Přibáně s Karlem Hvížďalou vydalo nakladatelství Portál. Udělalo záslužný čin. A udělalo tak vkusným způsobem: ta knížka se dobře drží, dobře čte, fotografie mladšího Jana Malého na obálce je výstižná, prostě, knížka, jak má být.

Jak bývá Hvížďalovým zvykem posledních několika roků, ani tento rozhovor nevznikl tak, že by si oba pánové sedli ke stolu, ať už ve své oblíbené kavárničce nebo někde na mezi, položili mezi sebe magnetofon, a, tu máš, čerte, kropáč, rozhovor je na světě. Hvížďala si oblíbil způsob, který bych neváhal označit za časosběrný. Například: rozhovor s Jiřím Přibáněm probíhal zhruba devět let. Za takových devět let se může změnit leccos, včetně názorů a pohledů na věci a okolnosti, nemluvě už ani o tom, že se mohou změnit i samotné okolnosti a věci, o nichž se vyslovují názory. To je pro autory ohromné nebezpečí, a je třeba autorům přičíst k dobru, že touto Scyllou a Charybdou propluli bez úhony.

Jiří Přibáň, kromě toho, že vystudoval práva, zaměřil svoji pozornost na jejich sociologii, čili, řečeno zjednodušeně, na jejich dopad na společnost, a na jejich filozofii, čili, řečeno opět zjednodušeně, proč právě takhle a ne úplně obráceně. Obojí učí na právnické fakultě v britském Cardiffu, do Čech zajíždí návštěvou jedině tehdy, když má volno, ale nutno dodat, že větší část povídání, zaznamenaného v této knížce, se konala v pražských kavárnách Slávia, Národní a Montmartre.

Avšak ty rozhovory, to nejsou žádné kavárenské žvásty. Jednou z vynikajících předností této knihy je její uspořádání, a za to může Hvížďala. Je sice naprosto možné, ba snad pravděpodobné, že když si povídal s Přibáněm mezi šálky kávy, skákali od jednoho tématu k druhému. Už sám okruh toho, o čem si povídali, by to napovídal. Ale Hvížďala nakonec dokázal celé to povídání uspořádat do velice logických částí, z nichž vyšel ještě logičtější celek. Už některé názvy kapitol jsou opravdu hodně provokativní: V Česku homo politicus neexistuje. Nebo: Evropa je spor. Případně také: Soudce reprezentuje zákon a spravedlnost, nikoliv stát. Či: Banalizovaná společnost je společnost bez kánonu.

A takových kapitol je v té knížce víc. A všechny nutí k přemýšlení už svými názvy, natož pak obsahem.

V této souvislosti ovšem může čtenáře napadnout kacířská otázka: pánové, pročpak vás napadlo, že jeden z citátů, jímž knihu uvedete, bude pocházet od módního kazatele (člověk váhá, zda mu říkat filozof) Jacquese Derridy? Jistě, proti gustu žádný dišputát, ale citovat Derridu v knížce, v níž se mluví o nedostatku kánonů s lítostí v hlase i oku, to snad je trochu přehnané.

Ohromně zajímavé je, že ti dva spolu mluví tak, že to čtenáře přímo vybízí, aby zkusil přihodit své názory či zkušenosti a tak se poměřil s Přibáněm a Hvížďalou.

Například: Přibáň se dost jednoznačně staví proti tomu, aby chod společnosti (a její vývoj) stál a padal s tím, co řeknou ekonomové.

Má zajisté pravdu v tom, že ekonomie nemůže postihnout všechno, ale zdá se, že nemá pravdu v tom, že se domnívá, že tzv. manažerské řeči (tohle se vyplatí, tohle ne) jsou řečmi ekonomů. To jsou nanejvýš řeči účetních, případně obchodníků. Ani účetní, ale ani obchodníci nemusí být ekonomy. Jistě, měli by tu vědu znát alespoň z rychlíku, jenže tomu tak není. Čili, shrnuto, zní to trochu jako nesoulad v označení, cizím slovem terminologii.

Z celého obsahu je zřejmé, že oba pánové jsou spíše nakloněni myšlence Evropské unie, než aby jí byli odklonění. Oba se snaží zdůvodnit, proč je tomu tak a ne naopak. Oba tím přímo i nepřímo vyzývají čtenáře k jízlivým připomínkám.

Hvížďala s Přibáněm také věnují značnou pozornost současnému stavu hromadných sdělovacích prostředků a jejich dopadu na vývoj společnosti. Ohromně zajímavé povídání, s drobnými výhradami. Pakliže se Přibáň domnívá, že třeba taková BBC je dodnes příkladem profesionálního novinářství, nemohl se více plést. Ano, je dodnes označována za službu (service), jenže čím dále, tím více podléhá prapodivnému přístupu k úloze novináře, který se v angličtině jmenuje "comfort the afflicted and afflict the comfortable". Utěšuj postižené a postihuj zpohodlnělé. Zní to nádherně a je to veliká blbost. V první řadě, kdo rozhoduje o tom, kdo je postižený a kdo je zpohodlnělý? Nemluvě už ani o tom, že úlohou novinářů je informovat. Měli by tak činit co nejúplněji a nejnestranněji a nejsrozumitelněji a nejrychleji. To je samo o sobě zatraceně těžká práce. Utěšování a postihováni do ní nepatří.

Ale tohle jsou drobnosti.

Stejně jako je nepodstatnou drobnosti, že Petr Pithart ve svém úvodu dává hlavně najevo, že umí pár cizích slov.

Nejdůležitější je, že rozhovor Jiřího Přibáně s Karlem Hvížďalou nutí čtenáře přemýšlet. Můžete s oběma pány (nebo s kterýmkoliv z nich) souhlasit, můžete s nimi nesouhlasit, ale v obou případech musíte přemýšlet. O společnosti, v níž žijete, i o vaší úloze v ní jako jednotlivce, který v ní žije.

A to, samo o sobě, je na té knížce snad to nejzáslužnější.