Neviditelný pes

KNIHA: Jepičí tance v záři rudé hvězdy

  10:57

 Jejich čas však možná teprve přijde. Před patnácti lety by nikdo nečekal, kolik nových historických knih bude ve světě sepsáno o hitlerovském režimu a jak skvěle se budou prodávat. Žádná převratná fakta o zločinech přitom neodhalují. Jejich čtenářská přitažlivost tkví hlavně v bizarních podrobnostech ze života nacistických elit, hlubší smysl pak v tom, že ukazují, jak na různých úrovních prakticky fungoval systém, který se s odstupem času zdá skoro fantastický. Zájem o historii českého stalinismu by mohl stejným směrem posunout obsáhlý svazek Doba tání 1953-1956, jímž historik Karel Kaplan zahájil vydávání Kroniky komunistického Československa. Jde o čtvrtý díl z plánovaných osmi, které by měly pokrýt období 1945-1968. Utrpení pronásledovaných, vězněných a popravovaných tu ustupuje do pozadí, popisované dění se vesměs odehrává v prostředí komunistického aparátu, jenže právě tím, co víme o komunistických mučírnách a lágrech z jiných knih, získává celé to groteskní hemžení kolem moci hrůzostrašný přísvit.

 

Divadlo ubohosti

 

Označení kronika vyvolává chronologické představy. Kaplan v tomto duchu sestavil jen hrubou kostru knihy: po prologu, kde ve zkratce vykreslil prvních pět let gottwaldovského režimu, následují čtyři kapitoly, z nichž se každá v záhlaví vztahuje k jednomu roku sledovaného období. Text sám však chronologii příliš nectí. Plyne volně jako řada vyprávění, z nichž většina přesahuje časový rámec, aby v úplnosti vystihla příběhy jednotlivců či vývoj určitých jevů. Obraz dějin se tak skládá z nesčetných epizod, postřehů a drobných pozorování. Do klasické role kronikáře, pozorovatele a zapisovatele probíhajících dějů, se autor trochu stylizuje. Zůstává samozřejmě profesionálním historiografem, který se dokonale vyzná v práci s prameny i fakty, zvolený žánr mu však umožňuje překonávat hranice mezi přísnou objektivitou badatele a složitým navrstvením osobních zkušeností a dojmů. Dávný kolega Kosmas začínal v šeru mýtů, odkud přešel k zamženému vzpomínání starců a teprve pak dospěl k vlastnímu svědectví. Kaplan má na rozdíl od něj k dispozici takřka nekonečné labyrinty archivů, jenže dokumenty, které komunistický systém sám o sobě vytvářel, mají k objektivitě leckdy dál než archaické bájesloví. V kronice jsou obsáhle citovány, většinou však s ironickým záměrem.

Falešná ideologická schémata, překrucování i lži lze odhalit celkem snadno, horší je to s pravdou. Ta tkví spíš v odstínu. Její obrysy vyvstávají z nahromaděných výroků, historek, kádrováckých drbů a hospodářských statistik spíš druhotně - jako porozumění, které nelze jednoznačně definovat slovy. Byly všechny ty figurky, které se snaživě podílely na zločinech režimu, skuteční zločinci? Kaplan vypráví o jejich vzestupech i pádech s velkým smyslem pro divadlo lidské ubohosti. Sledujeme jejich pachtění za mocí, ješitnost, zbabělost, zabijácké intriky i postupné mrzačení beztak nevalných charakterů. Učiněný hnus, jenže nakonec se neubráníme ani soucitu. Jaká divná síla je tak příšerně zohavila? Nenávist? Kariérismus? Strach? Setrvačnost revolučních gest ve chvílích, kdy se ideály změnily ve funkce? S jasnými soudy kronikář šetří, spíš v duchu Dostojevského románů rozehrává složitou polyfonii různorodých motivů.

Medailonky Antonína Zápotockého či Václava Kopeckého najdeme už v publikaci Gottwadovi muži, kterou Kaplan vydal před rokem s Pavlem Kosatíkem. Zde se ocitají v trochu jiném kontextu. Předchozí kniha se zabývala výhradně protagonisty, na které veřejnost hned tak nezapomene, zatímco Doba tání připomíná i kompars. Ukazuje přitom, že v rolích někdy jen zdánlivě vedlejších, se často ocitly osobnosti, jejichž povahy i osudy byly pro režim příznačnější, poněvadž je tolik nepřekrýval veřejný obraz. Jméno Karola Bacílka dnes znají jen zasvěcení, a přitom právě on formálně nejvíc odpovídal za týrání vězňů a justiční vraždy. Podle Kaplana to byl přihlouplý, ustrašený, ale v podstatě dobrodušný chlapík, který si občas s obviněnými rád poplakal. To ministr Ďuriš měl jinačí jiskru - impulzivní zuřivec, jenž se za boha nedovedl vyrovnat se strategií "zmírňování napětí". Kdo dnes ví, že páky moci v politbyru KSČ třímal i jakýsi Bruno Köhler, sudetský Němec a vysloužilý agent Kominterny, jenž měl podle Simona Wiesenthala lví podíl na zavraždění Trockého. O tom se Kaplan nezmiňuje, líčí však rozruch, jaký v kuloárech vyvolalo jeho pozdní milostné vzplanutí k soudružce Baramové. Na nejvyšší úrovni se tehdy dlouze debatovalo, zda ji nevystěhovat do Bulharska, aby strana zachránilo soudruhovo manželství.

Nejtemnější léta teroru Kaplan zřejmě podrobně pojedná ve třetím díle Kroniky. Čtvrtý díl prostupuje frivolnější nálada. Starý historik tu například vypráví příběh mladičké paní Vlasty, jakési fatální žínky, jež se galantně zapletla s podstatnou částí komunistické vládní garnitury, a když se pak ocitla v pařátech StB, pokoušela se do svých erotických sítí vlákat i dozorce a vyšetřovatele. Hle, Manon Lescaut zdejšího stalinismu! K velké historii tato historka nic moc neříká, beletristicky je však vděčná - humorná, sentimentální, tklivá, ve svých důsledcích i strašná. Podobně jímavé příběhy přejímali ze starých kronik slavní dramatici či skladatelé oper, dnes by mohli zavětřit libretisté muzikálů. Zarazit nás může jen skutečnost, že zatímco paní Vlastě věnoval Kaplan desítky stránek, nezmínil se v knize ani jednou o případu bratrů Mašínů, který ve sledovaném období vyvrcholil jejich famózní anabází za kopečky. Vzhledem k již zmíněnému chronologickému těkání však můžeme očekávat, že se objeví v případnější souvislosti někde jinde.

 

Nesnáze starého bolševika

 

K nejbizarnějším zjevům na scéně českého komunismu patřil po roce 1945 pražský rodák Arnošt Kolman, bratranec bratří Langrů, vzdálenější příbuzný Maxe Broda, žák Alberta Einsteina, blízký přítel Jaroslava Haška, nemilosrdný čekista porevolučních čistek v Rusku a dobrý známý Vladimíra Iljiče Lenina, jenž se za Stalina stal předním ideologem sovětské vědy. Filosof-pirát, jak jej označil Solženicyn, se ovšem stal ke konci života propagátorem kybernetiky a velkým příznivcem Pražského jara 1968. Jeho neuvěřitelným osudům věnuje Kaplan jednu podkapitolu, mnohem víc se můžeme dočíst v jeho vlastní knize Zaslepená generace. Paměti starého bolševika, kterou před prázdninami vydalo nakladatelství Host. Dílo pozoruhodně doplňuje Kaplanovo dobové panorama detailním záběrem jednoho osudu, na němž je asi nejpozoruhonější, že neskončil v Gulagu ani na popravišti, ale v pohodlí švédského exilu. Ve stalinistickém Rusku se Kolman dovedl mistrně vyhýbat ohrožení, uvězněn byl teprve roku 1948 na popud gottwaldovského vedení, které se ho bálo, protože měl v Moskvě také hodně známostí. Inu, čeští komunisté byli různí, dvě věci je však spojovaly: strach z jiných komunistů a snaha zalíbit se Kremlu.

 

 (psáno pro Respekt)

 

zpět na článek