Ve středu 7. srpna 2013 skončila vyhlášením rozsudku neobvyklá kauza Obvodního soudu pro Prahu 2 spisové značky 1 T 164/2012. Rozsudky samosoudkyně Márii Petrovkové si jako spoluobžalovaní vyslechli kladenský soudce Vlastimil Matula a bývalý vrchní ředitel podsekce dohledu a justice ministerstva spravedlnosti Vladimír Chrástecký. Celé řízení jsem provázel komentáři ke každé části hlavního líčení: 30. května 2013, 12. července 2013 a posléze 1. srpna 2013.
Soud přezkoumal podíl viny obžalovaných na přerušení výkonu trestu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za krádež 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury. Trestného jednání se měl Vladimír Chrástecký dopustit tím, že zadal Vlastimilu Matulovi vypracování stížnosti pro porušení zákona a souvisejícího rozhodnutí ministryně o přerušení výkonu trestu výše zmíněných pachatelů. Vlastimil Matula se měl provinit tím, že vypracoval stížnost tak kvalitně, že ji Nejvyšší soud ČR přijal k projednání na veřejném zasedání.
Nejvyšší soud ČR ji ale nakonec neprojednal, protože ji vzal zpět exministr Jiří Pospíšil bez ohledu na nařízené veřejné jednání a na ústavní zásadu práva obžalovaných na zákonného soudce, jímž již tehdy byl senát Nejvyššího soudu ČR.
Vyšetřování v prvé řadě směřovalo k bývalé ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové, protože stížnost pro porušení zákona a s ní případně spojené rozhodnutí o odkladu nebo přerušení výkonu trestu je výlučnou osobní pravomocí a odpovědností ministra, jemuž ministerstvo jako úřad slouží pouze jako servis. Neprokázalo se, že by příprava stížnosti ve prospěch pánů Blažka a Tesárka byla zadáním paní ministryně. Policie prověřovala také podezření, že odsouzení Josef Blažek a Rudolf Tesárek poskytli někomu z odpovědných úplatek, ale nic takového nezjistila. Neprokázala propojení podezřelých osobními vazbami soukromé povahy. Žalobkyně i soud zlehčují hubené výsledky vyšetřování odkazem na omezení používání odposlechů v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Námitka je důvodná jen částečně, neboť všichni, kdo se na této kauze podílejí, pracují v budově s domácí telefonní sítí a mohli se domlouvat i ústně.
Z řetězce pěti osob s rozhodovací pravomocí nakonec uvázli v síti pouze obžalovaní Vlastimil Matula a Vladimír Chrástecký, jejichž vinu samosoudkyně ocenila tresty po 18 měsících odnětí svobody s podmíněným odkladem. Vladimíru Chrásteckému přidala jako "bonus" dočasný zákaz činnosti v orgánech veřejné správy. Zdá se, že pár měsíců podmíněně je bezvýznamný trest, ovšem v případě nabytí právní moci by měl pro Vlastimila Matulu za následek zničení kariéry: přišel by o postavení soudce.
Když se útlá usměvavá samosoudkyně pustila do ústního odůvodnění rozsudku, nestačil jsem se divit. Během dlouhých let působení ve spolku Šalamoun jsem vyslechl řadu špatných rozsudků, jsem tedy na ledacos zvyklý. Ale s takovou snůškou hloupostí, jaká se řinula z úst paní samosoudkyně, jsem se asi dosud nesetkal.
Než vysvětlím toto odsuzující vyjádření, vytknu před další výklad několik poznámek:
a/ Řízení se týká dvou úkonů, které spolu souvisejí, ale každý má své osobité vlastnosti a význam: stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Pokud došlo k trestnému činu, pak byl spáchán právě přerušením výkonu trestu. Stížnost pro porušení zákona je nepodstatná, neboť je pouze podmiňujícím úkonem.
b/ Čas od času vyjde najevo, že někdo odpykal trest za něco, co prokazatelně nespáchal. Například jen v posledních měsících se veřejnost dověděla o případech Jana Šafránka, Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, jimž v nedávné minulosti předcházely jiné. Předpokládám, že desítky, možná stovky dalších zůstávají neodhaleny. Z toho vyplývá, že kvalifikované zpochybnění pravomocného rozsudku nelze odmítat div ne jako svatokrádež.
c/ V letech 2005-2010 využili ministři spravedlnosti při podání stížnosti pro porušení zákona celkem 20x právo přerušit výkon trestu nebo odročit jeho nástup. S výjimkou dvou výše zmíněných případů nedošlo kvůli tomu ke skandalizaci ministra, natož řadových úředníků. Podle statistiky Nejvyššího soudu ČR dochází k nevyhovění stížnosti ministra, přijaté k veřejnému projednání, jen výjimečně. Nelze tedy vyloučit, že Nejvyšší soud ČR by na základě stížnosti, zpracované soudcem Matulou, zrušil původní rozsudky. Hypoteticky by pak v dalším řízení mohlo dojít ke zproštění pánů Blažka a Tesárka obžaloby. Samozřejmě by nevznikl důvod k trestnímu řízení proti obžalovaným Matulovi a Chrásteckému.
Neprojednání stížnosti Daniely Kovářové Nejvyšším soudem ČR vnáší do kauzy stav přetrvávající právní nejistoty, protože přežívá nepopřená možnost, že pánové Blažek a Tesárek mohli být odsouzeni neprávem. Když už bylo nařízeno veřejné jednání, bylo třeba ji potvrdit, nebo vyvrátit. Náprava by byla stále možná novým podáním Matulovy stížnosti, ke kterému měl příležitost Jiří Pospíšil, když návratem odsouzených za mříže původní účel jeho zásahu zanikl. Po něm dostali příležitost Pavel Blažek a nyní Marie Benešová. Tři ministři se dověděli, že rozsudek nad pány Blažkem a Tesárkem byl kvalifikovaně zpochybněn, ale zůstali v klidu: o dva nespravedlivě odsouzené v našich věznicích více nebo méně je věc, která nestojí za protáčení mozkových závitů.
d/ Stížnost ministra pro porušení zákona je nejefektivnější mimořádný opravný prostředek. Přesto ministři věnují související agendě jen okrajovou pozornost. O podání stížnosti žádá kolem dvou tisíc odsouzených ročně. Ministerstvo nemá na kvalitní vyhodnocení takového přívalu pracovní kapacitu. Proto v době mandátu Daniely Kovářové zaměstnávalo jako posilu stážisty. Soustavně si vypomáhá zadáváním přezkumů spisů ("předžvýkání") státnímu zastupitelství. Mám ověřeno praktickou zkušeností, že i tak bývá výsledné vyhodnocení úředníky ministerstva poznamenáno povrchností, nepřiměřenou skutečnosti, že se rozhoduje o lidských osudech. Ta nutně dopadá hlavně na zamítavá rozhodnutí, jichž je naprostá většina. V závislosti na subjektivním vztahu ministra k prolomitelnosti soudních rozhodnutí se zamítá 80-90% podnětů, což neznamená, že se zamítají jen nedůvodné podněty. Úředníci hřeší na to, že mají volnou ruku, a k utrpení neteční ministři na to, že stížnost pro porušení zákona je jejich právem, nikoli povinností. Vědomí, že věznění nevinného je zločin, nikoho z nich netrápí.
e/ Obžaloba byla v tomto případě mimořádně špatně připravená. Až se divím, že ji soud nevrátil k dopracování. O průběhu údajně trestného jednání obžalovaných se více věcí nevědělo než vědělo. Není žádný důkaz, že obžalovaní měli skutečně úmysl pomoci odsouzeným Blažkovi a Tesárkovi. Neví se, zda jednali z vlastního popudu či na něčí podnět, případně, kdo je uvedl do pohybu. Nebylo zjištěno jejich propojení s odsouzenými, popř. s jejich rodinami nebo obhájci. Paní ministryně ani její 1. náměstek se neznali a nesetkali se stážistou Vlastimilem Matulou. Nebylo zjištěno, kdo a proč rozhodl o nesprávnosti vyhodnocení podnětů ke stížnosti, provedeného referentkou Ilonou Jakůbkovou, a rozhodl o nutnosti nového zpracování jiným úředníkem. Není známo, kdo a za jakých okolností podsunul výsledky Matulovy práce k podpisu paní ministryni. Obžalovaní to být nemohli. Neví se ani přesně, jak přišel Vlastimil Matula ke stáži na ministerstvu. Žalobce uplatnil výběrový přístup k zájmovým osobám: neobžaloval "práskače" Jiřího Balzera, který jako přímý nadřízený stážisty Matuly odpovídal za výsledek jeho práce, s podáním jím vypracované stížnosti a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu prý nesouhlasil, ale neprotestoval a nevaroval ministryni a naopak podepsal příkaz k propuštění odsouzených a zajistil jeho doručení do věznice. Završil tedy "zločin", spáchaný obžalovanými, a pak žaloval Jiřímu Pospíšilovi.
Je příznačné, že žalobce, soud ani obhajoba se nepídili po důvodech, jež vedly Nejvyšší soud ČR k přijetí předmětné stížnosti pro porušení zákona k veřejnému projednání, když v téže době dalších šest stížností zamítl v neveřejném zasedání, nejméně jednu z nich rovněž vypracovanou Vlastimilem Matulou.
Co chybělo na nezpochybnitelných zjištěních, samosoudkyně doplnila fabulací. Důkazy nahradila domněnkami, které sice zdánlivě tvoří ucelený logický obraz, ale přesto zůstávají pouhým řetězcem dohadů. Odsouzenému má ale být vina prokázána nezpochybnitelně.
f/ Samosoudkyně měla k disposici neúplné, skutečnosti neodpovídající údaje o podrobnostech administrativního procesu, provázejícího zpracování stížnosti pro porušení zákona. Vycházela zejména ze svědectví výše zmíněného Jiřího Balzera, dotčeného tím, že ministryně spravedlnosti podepsala rozhodnutí, s kterým nesouhlasil on, pro ministerstvo zcela nepostradatelný počítačově negramotný pracující důchodce, bývalý komunista, jenž strávil zhruba polovinu profesní dráhy ve službě justičních orgánů protiprávního režimu. K přehodnocování jednou odložených podnětů ve skutečnosti dochází mnohem častěji než tvrdil, třeba na základě námitek odmítnutých žadatelů nebo nových podnětů, a není důvod, proč by se to nemělo dít.
g/ Absurdní je nepoměr mezi postavením obžalovaných ve struktuře úřadu a mírou odpovědnosti, kterou mají nést. Platí to zvláště pro stážistu Vlastimila Matulu, jehož dílo mělo bez podpisu ministryní cenu pouze zašpiněného papíru. Mezi ním a ministryní stáli čtyři vyšší úředníci, kteří měli povinnost jeho práci zkontrolovat. Právo stížnosti pro porušení zákona je ze zákona výlučným osobním oprávněním ministra, jemuž úřad slouží jako servis. Na oprávnění se váže odpovědnost. Zde se volá k odpovědnosti úředník, který z titulu svého postavení v hierarchii úřadu žádnou nenesl. Byl nejnižším článkem, najatým k plnění určitých úkolů, které plnil podle zadání, a to dobře.
Než zpět k odůvodnění rozsudku. Samosoudkyně je chrlila s náznakem vítězoslavného úsměvu, vzrušeným hlasem, přecházejícím postupně do vyšší tóniny. Soustředila se především na kritiku stížnosti pro porušení zákona, jejíž význam je z hlediska prokázání viny druhořadý.
Nechápu, kde vzala drzost k podrobnému hodnocení správnosti závěrů svého patrně zkušenějšího kolegy, k němuž zaujal vstřícné stanovisko Nejvyšší soud ČR. Vedla si jako odvolací soud nebo senát Nejvyššího soudu ČR, jemuž byla stížnost určena, ačkoli v tomto postavení se nenacházela. Její úvahy byly nadbytečné, protože důležitá je jen skutečnost, že stížnost vyzněla ve prospěch odsouzených a mohla posloužit jako důvod pro přerušení výkonu trestu. Podrobnosti cesty, kterou Vlastimil Matula dospěl k závěrům, příznivým pro odsouzené, skutečně nejsou důležité.
Vytkla mu, že ve stížnosti neuvedl, že před ním věc zpracovala referentka Ilona Jakůbková se záporným výsledkem a nevypořádal se s jejími argumenty. Samotnému odložení věci referentkou přiznala význam takřka nepřekročitelné překážky pro její nové posouzení stážistou.
K vypořádání s názory Ilony Jakůbkové ale nebyl žádný rozumný důvod. Autor stížnosti pro porušení zákona se zabývá analýzou trestního spisu, a na jejím základě případně navrhne přezkoumání napadeného řízení Nejvyšším soudem ČR. Stížnost pak podává ministr jako jediná oprávněná a odpovědná osoba, aniž by seznamoval Nejvyšší soud ČR s průběhem přípravy podání. Význam má jen výsledné vyhodnocení trestní věci.
Jestliže soudkyně pracovala s poznatkem, že kontrole a schvalování konceptu stížnosti pro porušení zákona se na ministerstvu věnuje nedostatečná péče, tím spíš měla vzít na vědomí, že ještě menší pozornosti se těší hromadné odkládání podnětů, takže zařazení věci do seznamu zamítnutých podnětů nemůže být nepřekonatelnou překážkou pro nové vyhodnocení.
Vůbec nevzala v úvahu poměr kvalifikací řadové referentky a zkušeného trestního soudce. Ilona Jakůbková sice působí na ministerstvu od r. 1996, ale ministerstvo i ona sama urputně utajují její předchozí profesní minulost. Zjevně je co skrývat. Z vlastní zkušenosti z jednání s ní soudím, že její profesní kvality nejsou srovnatelné s odbornou způsobilostí trestního soudce.
Vlastimil Matula je zkušený trestní soudce a závěry, ke kterým dospěl, zřejmě nebyly nesmyslné, když jím vypracovanou stížnost Nejvyšší soud ČR přijal k veřejnému projednání. Svědčí to o tom, že rozhodnutí svěřit mu přehodnocení věci, původně zpracované referentkou Ilonou Jakůbkovou, nebylo pochybením.
Dále paní soudkyně vytkla Vlastimilu Matulovi, že nevzal dostatečně na vědomí, že pánové Blažek a Tesárek byli pravomocně odsouzeni. Tím nepřímo vyslovila obecnou nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona, protože ta se podává jen proti pravomocným rozsudkům. Pokračovala námitkou, že ke zpochybnění správnosti rozsudků převzal do stížnosti část textu podnětů, vypracovaných obhájkyní. Ty ale byly napsány skutečně zdařile, takže jejich použití se přímo nabízelo.
Nelíbilo se jí, že Vlastimil Matula navrhl přerušení výkonu trestu, ač sám odhadoval úspěšnost stížnosti na "padesát na padesát" a nemohl vědět, že ji Nejvyšší soud ČR přijme k veřejnému projednání. Jenže v té době se uplatňovala zásada paní ministryně Daniely Kovářové, že je třeba předcházet věznění lidí, o jejichž vině jsou pochybnosti. Paní ministryně sledovala trend opatrného přístupu k omezování osobní svobody, který se sice nesměle, ale přece jen začíná v trestním řízení šířeji prosazovat. Jeho výrazem je např. rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož nepravomocně zproštěný odsouzený musí být okamžitě propuštěn z vazby, i když žalobce podal odvolání v jeho neprospěch. Díky němu zmizel do nenávratna údajný "vor v zakoně" Andranik Soghojan. Neměli by jít za tuto "vymyšlenost" soudci Ústavního soudu do vězení ? Jiným mně známým příkladem je propuštění na svobodu po 21 měsících vazby tří mladíků, nepravomocně odsouzených k vysokým trestům za bankovní loupež se zbraní v ruce. Nyní čekají již od ledna doma na pokračování procesu. Důvodem k propuštění bylo zjištění neúnosných průtahů v jednání nalézacího soudu, tedy okolnost méně významná než kvalifikované zpochybnění výroku o vině, vyjádřené stížností pro porušení zákona.
Posléze paní soudkyně vyčinila Vlastimilu Matulovi, že se ve stížnosti pro porušení zákona nezmínil o neúspěšném dovolání odsouzených a nevypořádal se s argumenty usnesení Nejvyššího soudu ČR o jeho odmítnutí. Zákon ale přímo zakazuje ministrovi napadnout stížností pro porušení zákona rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pokud by soudce Matula polemizoval s usnesením o odmítnutí dovolání, Nejvyšší soud ČR by musel stížnost zamítnout jako nepřípustnou. Ostatně Nejvyšší soud ČR při přezkumu stížnosti pro porušení zákona vždy přihlíží také k výsledku projednání dovolání.
Paní soudkyně se mýlila i v názoru, že neúspěch dovolání zpochybňuje účelnost podání stížnosti pro porušení zákona. Ve skutečnosti velké části úspěšných stížností pro porušení zákona předchází neúspěch dovolání. Ostatně kdo není srozuměn s rozsudkem odvolacího soudu a chce jej zvrátit mimořádným opravným prostředkem, obvykle dá dovolání přednost před podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, protože jeho uplatnění je věcí jeho svobodné vůle a peněženky, kdežto při podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je velmi malá naděje, že se jeho věc vůbec dostane přes hradbu nevůle ministerských úředníků k Nejvyššímu soudu ČR. Naopak kdo uspěje s dovoláním, přirozeně nepodá podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Samosoudkyně sice neví přesně, jak došlo k tomu, že se Vlastimil Matula stal stážistou na ministerstvu, ale to jí nebránilo prohlásit okolnosti jeho nástupu za "nestandardní". V té době bylo ministerstvo vděčné, když se některý soudce uvolil nastoupit na výpomoc. Kvalifikační předpoklady pro výkon funkce řadového referenta naplňuje samozřejmě každý soudce, neboť náročnost jeho práce je vyšší a profesní průprava dokonalejší.
Vladimíra Chrásteckého paní soudkyně pranýřovala za to, že zadal znova zpracování věci pánů Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka Vlastimilu Matulovi, když věděl, že již před ním věc odložila referentka Ilona Jakůbková, a navíc o tom neřekl vedoucímu oddělení Jiřímu Balzerovi. Použití těchto výtek jí usnadnila nedůrazná taktika obhajoby, která jí měla rázně a podle pravdy vysvětlit, že Vladimír Chrástecký byl oprávněn takto jednat. Pokud zjistil, že Ilona Jakůbková neodvedla při vyhodnocení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona dobrou práci, bylo jeho právem i povinností zabezpečit nápravu jejího selhání. Z postavení vyššího nadřízeného měl právo hodnotit její práci jinak než její vedoucí oddělení a platila jeho pravda. Bylo jeho věcí, že jí spis nevrátil k přepracování, ale úkol raději zadal zkušenému soudci Vlastimilu Matulovi, u něhož měl jistotu, že úkol zvládne lépe. Mohl sice seznámit ji i Jiřího Balzera se svým rozhodnutím, ale z ničeho nevyplývá jeho povinnost tak učinit. Subjektivní představy samosoudkyně, co měl či neměl dělat sekční ředitel ministerstva, jsou úplně "mimo mísu". Vladimír Chrástecký neporušil žádný vnitřní předpis ministerstva, natož zákon. Rozhodnutí řadové referentky nemá nárok na neprolomitelnost soudního rozhodnutí, opakovanému projednání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nic nebrání.
Soudkyně nařkla oba obžalované společně, že zneužili znalosti poměrů na ministerstvu, tedy že si byli vědomi, že Matulovy texty paní ministryně bez rozmyslu podepíše, aniž by je před doručením na její stůl kdokoli kontroloval. Z dokazování ale nevyplývá, že by obžalovaní skutečně měli takovou vědomost, a že by se rozhodli podle ní jednat. Zejména v případě stážisty Vlastimila Matuly není vůbec jisté, že poměry skutečně znal, když na ministerstvu pracoval jen krátkou dobu a na část úvazku.
Soudkyně se opakovaně zmínila, že nebyla zjištěna motivace obžalovaných. Ale bez motivace není úmyslu a bez úmyslu není trestný čin. Subjektivní stránka jejich provinění nebyla prokázána.
Jako náznak vědomí o vině obžalovaných použila paní soudkyně i rozhodnutí odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka odepřít svědeckou výpověď. Skutečné důvody jejich mlčení ale přímo s věcí nesouvisely, což nemohla vědět. Ale je to pro její uvažování příznačné: použila i to, čeho se pouze domýšlela, neboť každá hůl je na psa dobrá.
Nyní nezbývá než doufat, že odvolací soud napáchanou spoušť napraví.