Soudcovská unie se tváří jako organizace reprezentující veřejné mínění komunity soudců. Její nárok na postavení mluvčí celého soudcovského stavu je ovšem sporný, protože sdružuje jen část soudců. Sotva můžeme z projevů na jejím sjezdu zjistit, co si o záměrech na zřízení soudcovské samosprávy myslí neorganizovaná část stavu. Ani o motivaci průkopníků projektu mnoho nevíme: nelze se ubránit dojmu, že vedle těch, již se skutečně zamýšlejí hlavně nad úrovní řízení resortu, jsou jiní, jimž jde o prosazení víry v kastovní nadřazenost soudců nad jiné profese nebo si soudcovskou nezávislost pletou s nadřazeností nad zákon a nadřízené autority či popírají platnost obecných pravidel racionálního řízení také v justici, a právě proto touží po organizaci, v které by nikdo nestavěl hráze jejich svévoli.
Přesto záměr Soudcovské unie nelze podcenit ani bez rozmyslu zavrhnout, neboť má určité opodstatnění. Ostatně v některých evropských zemích tento model řízení resortu spravedlnosti funguje, dokonce ve více variantách. Odkazy na zahraniční vzory ale nemají absolutní platnost: známe také země s vyspělým soudnictvím, v nichž je postavení ministra spravedlnosti jako hlavy resortu definováno podstatně zřetelněji než u nás, takže jeho nadřízenost vůči funkcionářům státní správy soudnictví a státního zastupitelství si nikdo nedovolí zpochybňovat. Navíc není prokázáno, že jsou podstatné rozdíly mezi různými modely řízení resortu spravedlnosti co do výkonnosti soudů a státních zastupitelství a kvality jejich práce.
Máme-li se bavit o změně způsobu řízení resortu spravedlnosti, řadový čtenář si musí uvědomit, že nikde v Evropě – s výjimkou Španělska - nejde jen o soudnictví, a ani u nás by tomu nemělo být jinak. Samosprávná organizace pokrývá přinejmenším také státní zastupitelství, dále v řadě zemí je propojena s mocí výkonnou personální unií. Neruší se ministerstvo spravedlnosti, pouze se zužuje rozsah jeho působnosti. To je snad nejvážnější námitka proti opuštění dosavadního modelu řízení resortu justice: dělba řídících činností bude složitější, neboť místo jednoho ústředního orgánu státní správy budou dva, a část soudců a státních zástupců, věčně naříkajících na přetížení prací a dožadujících se zvýšení počtu systemizovaných míst, se bude muset zabývat správními činnostmi, na jejichž výkon nejsou profesně připraveni. S tím souvisí otázka nákladů na provedení reformy a vlivu nové organizace na provozní náklady systému: jsou důvodné obavy, že by se zvýšila finanční náročnost provozu resortu spravedlnosti a současně by poklesla efektivita vložených prostředků.
Ve prospěch uplatnění samosprávného principu hovoří neblahé účinky častého střídání vlád s různou politickou orientací a s tím související nezdravě krátké průměrné funkční období ministrů spravedlnosti. Dožadujeme se vlády práva, tedy podřízení veřejného života víceméně stálým, dobře promyšleným a navzájem harmonicky provázaným pravidlům nezávislým na kolísání politických názorů, ovládajících počínání moci zákonodárné a výkonné. Pro zdraví právního řádu a institucí, jež se zabývají výkonem práva, je nezbytná nadstranickost a možnost dlouhodobého plynulého koncepčního vývoje v pevném řádu. Těmto podmínkám ovšem nevyhovuje řízení ministry závislými na častých výkyvech názorů voličstva, parlamentu a vlády.
Dalším důvodem pro zavedení samosprávných prvků je zvýšené využití intelektuálního potenciálu soudců a státních zástupců při tvorbě koncepcí rozvoje resortu a v legislativní činnosti. V současném uspořádání není organizačně zajištěn stálý tok výměny myšlenek a informací mezi ministerstvem a zastupitelskými sbory na straně jedné a komunitami soudců a státních zástupců na straně druhé. Může to být i jeden z důvodů zjevného napětí mezi ministerstvem a soudci.
Společnost by ale neměla v žádném případě připustit, aby ustavení stavovské samosprávy vedlo k potlačení odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči ní za optimální výkon jednotlivců i resortu. Současně s jejím zřízením by měl být zaveden účinný systém vnější společenské kontroly nad činností institucí resortu spravedlnosti a nad jednotlivci. Cestou do pekel by bylo prosazení představy, že by společnost měla trpně přijímat množství a kvalitu práce, kterou jí soudci a státní zástupci budou ochotni poskytnout, a bude bezbranná proti případným přehmatům. Zvýšení nezávislosti musí být provázeno vyšší odpovědností soudců a státních zástupců, zesílením společenského dohledu nad fungováním resortu a výkony jednotlivců a vytvořením pojistek proti lidským selháním soudců a státních zástupců a zneužívání moci.