HISTORIE: Václav Mrázek – zloděj, násilník a sériový vrah (5)

“Prosímvás, jestli si budete něco fotit, tak mi ukažte, co si fotíte, víte, aby tam nebyly nějaké osobní údaje svědků,” prosí nás paní v archivu. Pak se dívá na to, jak si fotíme plánky. Na vedlejší stránce je fotodokumentace z místa činu. “Tohle ale do toho článku dávat nebudete, že ne? Vždyť to jsou strašné fotky, hrůza!”

Musím paní přitakat. Obnažená mrtvá těla, detaily průstřelů, podrobné fotografie hlavy rozmlácené sekerou, to možná zní na první poslech dráždivě a může to vzbudit bulvární zvědavost, ale ten pohled není dráždivý, zajímavý ani hezký. Ani na fotografiích. Je z nich cítit – ne, nedá se říct “smrt”, to by bylo příliš laciné. Je z nich cítit absurdno. Zmařené životy lidí, které spojovalo jen to, že potkali Mrázka v nešťastnou, nesvatou hodinu.

Podobný pocit mám později i v policejním muzeu, kde je několik předmětů z celého tohoto případu, mapky, pár fotografií a Mrázkova posmrtná maska.

Mrázek je velmi dobře zdokumentovaný případ novodobého sériového vraha se sexuální motivací. Nemá v sobě, jak jste jistě poznali, ani za mák charisma filmových sériových vrahů. Je to sexuální štvanec, spíš primitivní než vychytralý, jeho vraždy nejsou ani dokonale promyšlené, ani nijak zvláštní, není v nich logika ani nějaké poselství. Je to jen primitivní násilí člověka hnaného chtíčem. To, že Mrázek tak dlouho unikal spravedlnosti, nebyl výsledek jeho skvěle připravených trestných činů; vděčil za to pouze své extrémní opatrnosti a druhému životu bezúhonného, nenápadného, pracovitého člověka. Ne, nemůžu napsat “maska nenápadného” – masku by si musel nasazovat vědomě. Mrázek takové rafinovanosti nebyl schopen, ani by přetvářku tak dlouho neudržel. On zkrátka takový byl. Tichý, nenápadný a s instinktem, který mu říkal, kdy je bezpečné pustit uzdu vášni. Kdepak Hannibal nebo John Doe… Obyčejný slabošský zlodějíček – ale přitom obludný.

Nepolapený fantom děsil Chomutov a okolí několik let. Jeho činy způsobily bolest a utrpení mnoha stům lidí – zavražděným, okradeným, poškozeným, zneužitým, jejich rodinám, blízkým… Na kraj padl strach a tíseň, kterou si asi neumíme představit. Ženy se večer bály, že je “přízrak” sleduje za oknem. Měly strach z každého neznámého muže, z každého podezřelého kolemjdoucího. Jeden bezradný policista dokonce prý přesvědčil svoji manželku, aby šla dělat “návnadu na Mrázka”…

Mrázka nakonec pověsili, jeho obětem to nijak nepomohlo. Ale alespoň nepřibývaly další.

V novodobých dějinách asi nemáme děsivějšího zločince, který by takto skloubil násilí, vraždy z vilnosti a téměř každodenní cynickou zlodějinu.

Případ, jako je ten Mrázkův, je vždy vítané téma pro média i literaturu nebo film. V téměř žádné knize, která se věnuje zločinu na našem území, Mrázek nechybí. Úroveň zpracování se různí, od poměrně přesných zpracování až po pojednání plné chyb.

(Smutný příklad je Muzeum zločinu JUDr. Jedličky – jeho autor se rozzlobil na novináře, kteří kdysi pro nějaký článek vykradli materiál z jeho webu, a tak do článků o vraždách zanesl úmyslně chyby, prý proto, aby poznal, kdyby mu je někdo zase ukradl. Čímž se z faktografického zdroje stalo počtení z černé kroniky pro pocuchání nervů, ale nelze se na ty informace nijak spolehnout. Bohužel.)

Střízlivě téma zpracoval Viktorín Šulc ve svých knihách. Velmi cenný byl dokument České televize, který přinesl i výpovědi pamětníků – ať už pozůstalých, policistů, nebo paní Eleny, jediné, která přežila Mrázkovu střelbu.

Pokud si přečtete, že Mrázkovým případem byl inspirován film Vrah skrývá tvář, tak vězte, že inspirace byla velmi, velmi volná a z Mrázkova případu zůstává snad jen symbol transformátoru.

Články v médiích, které se čas od času objevují a připomínají Mrázkův případ, obvykle obsahují různé nepřesnosti, někdy pak vysloveně chyby a mýty. V posledním materiálu jsem se třeba dočetl, že se “kriminalisté spokojili s tím, co jim Mrázek řekl a o další neobjasněné vraždy žen se už nezajímali” – což není pravda, Mrázek byl dotazován na spoustu dalších případů, například na takzvaný “případ Erika”, a kriminalisté sami později říkali, že Mrázka chtěli vyslýchat víc a delší dobu, jenže byl velký tlak na to, aby se Mrázek dostal co nejdřív před soud, a tak jim ho “shora sebrali”.

Stále si nejsem jistý, jestli je dobře, že se na Mrázkův případ zapomíná. Možná je to tak opravdu lepší. V tom případu není žádné ponaučení, které by mohlo lidem říkat: “Dělejte všechno pro to, ať se to nikdy nevrátí!” Neplatí tu známé pořekadlo “kdo se nepoučí z historie…” Na druhou stranu se ve mně, jako snad v každém člověku, ozývá hlas, který říká, že bychom neměli zapomínat na nevinné oběti, zbytečně zmařené životy – a hlavně na rodiny obětí, jejich blízké, kamarády, přátele… O nich se v podobných případech moc nemluví, jsou to jen “svědci”, a po vyslechnutí, či policejní hantýrkou “vytěžení”, se už o ně nikdo nestará. Přitom právě oni v sobě nesou největší bolest. Mrázka popravili 30. prosince 1957, kraj si možná oddychl, ale pro blízké žádná katarze nenastala. Nepřišlo zadostiučinění, rozřešení ani rozhřešení.

Pokud ale stále hledáte nějaké ponaučení, varovně vztyčený prst, tak připomenu jeden kriminalistický poznatek: Pachatelé sexuálních vražd velmi často nezačínají rovnou vraždou. Mají před tím takové “zahřívací kolo” – řetěz omezování osobní svobody, pokusů o znásilnění či dokonaných znásilnění. Mrázkův případ vypadá možná atypicky, ale i tady je série znásilnění, napadení, obtěžování (a je velmi pravděpodobné, že byly i před první vraždou, jen nejsou ve spisu podchycené). Překvapivé je, že velká část obětí těchto činů nikdy nic nenahlásila a dodnes jsou vedeny jako “neznámé ženy”. Je bohužel smutná pravda, že takové napadení je pro oběť traumatizující leckdy natolik, že chce zážitek potlačit a nikomu se s ním nesvěří. Nahrává tomu i špatná pověst policejního sboru v tomto směru – často ženy zmiňují, že policisté byli extrémně netaktní, že si neodpustili nechutné nebo sexistické poznámky… bohužel. Praxe se sice zlepšuje, už jsou i specializované týmy policistek a psychologů, ale pověst přetrvává. Přitom svědectví oběti podobného trestného činu může často pomoci zastavit vraha…

Já vím, ono „se to“ lehko řekne, ale je to tak. I když to je pro oběť velmi traumatizující, jak samotný útok, tak pak otázky policistů, tak opravdu platí, že oznámení takové věci může zabránit mnohem horším událostem v budoucnu. Třeba ve Strakově případu předcházelo vraždám několik pokusů o znásilnění, které poškozené ani nehlásily: „Říkala jsem si, že je to nevybouřený kluk, jen tak blbne, vlastně k ničemu nedošlo, tak proč mu z toho udělat hned průšvih?“ Bohužel by takový „průšvih“, respektive vědomí toho, že přijde trest, mnohým tragickým případům mohlo předejít.

Paradox Mrázek

Občas Mrázkův případ vytáhnou nějaké noviny či web a titulky křičí: “Bestie! Krvelačná šelma! Zrůda! Vraždící monstrum! Smrťák!” Já sám nevím. Ten případ znám, troufám si říct, poměrně dobře, a snad proto nedokážu takhle jednoduše Mrázka označit. Příčí se mi ale i přehnaný humanismus, který hledá “v pachateli člověka, co za to vlastně nemůže”. Mrázek byl anetický psychopat, který si pravděpodobně neuvědomoval jakýkoli morální rozměr svého jednání – ostatně až do vynesení rozsudku předpokládal, že dostane “nanejvýš několik let vězení”. Pro mne je to v mnoha ohledech paradoxní postava, a kdybych měl nějak shrnout svůj pocit, napíšu: “Zlo nikoli z vlastní vůle”. Mrázek se nerozhodl, že bude zlý parchant, protože je to tak jednodušší (jako někteří vrazi), on takový prostě byl a nepřemýšlel nad tím. Ani nemohl – jako od narození slepý nemůže přemýšlet o barvách, tak anetický psychopat nemůže přemýšlet o “dobru a zlu”.

V kaleidoskopu informací z celého případu si nemůžu oddělit jednotlivé součásti. Nedokážu se dívat na Mrázka jako na přírodní kuriozitu, vždycky ho budu mít zasazeného do kontextu. Sedm mrtvých lidí, několik znásilněných malých děvčátek, několik pokusů o znásilnění, desítky okradených, nepočítaně zničených životů, strach, který paralyzoval celý kraj, obraz mapy s křížkama, fotka vraha Mrázka v baretce…

Odjíždíme z Kadaně a cestu si trošku prodlužujeme – Údlice, Přečáply, … Na kraji Přečápel stále stojí transformátor, u kterého spáchal Mrázek svou třetí vraždu. Fotografie téhle silnice s transformátorem, která je součástí spisů, se objevila i v dokumentu “Oběti a vrazi”, a pro mne osobně zůstává nejvýraznějším obrazem, který se mi vybaví, když se řekne “Václav Mrázek”. Snad proto, že na té fotografii není vidět oběť, která by vzbuzovala soucit nebo zlost na vraha. Je tam jen silnice lemovaná stromy a transformátor. Zlo není vidět, ale pokud o něm víte, dýchne na vás: Tady se to stalo, tady ji zastřelil, sem ji odtáhl… Pokud o něm nevíte, je to pro vás jen nenápadná fotografie.

Stejně nenápadná, jako byl sám Mrázek.

KONEC

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora