Posledních 100 let bylo v Česku téměř rovnoměrně rozděleno na období totalitních systémů (1938-1989) a období parlamentních demokracií (1918-1938 a 1989-2019). Záleží na vkusu každého občana, která období mu připadají sympatičtější a která méně. Živou diskusi by určitě vzbudila otázka, jaký vliv měli občané Česka na nástup jednotlivých období (1918, 1938, 1989) a na jejich průběh. Vůdci národa – Masaryk, Beneš a Havel – měli určitě větší vliv než všichni ostatní občané, a tento vliv byl pravděpodobně pozitivní v roce 1918 a negativní v ostatních letech.
V případě všech změn byly však hlavním hybatelem vnější události v Evropě a ve světě, kterým se vůdci přizpůsobili, opírajíce se o podporu zhruba poloviny občanů. Rozpadu Rakouska se po prohrané válce v roce 1918 stěží dalo zabránit. Stejně se bez boje nedalo zabránit postupu Hitlera v roce 1938. A v roce 1989 nebylo síly, která mohla proti vůli sovětského vůdce Gorbačova udržet Česko v sovětském područí. O podstatě nově vzniklých politických systémů tak rozhodovala historie, zatímco vliv vůdců a dalších občanů byl spíše kosmetický.
Vůdci všech období jsou v nějaké fázi glorifikováni, a vznik všech režimů je v nějaké fázi mytologizován. Za všech situací část lidí vzpomínala v dobrém na starý režim. Za první republiky se říkalo „to za Rakouska nebylo“, po druhé světové válce se říkalo „to za protektorátu nebylo“ a dnes se říká „to za socialismu nebylo“. Na druhé straně se alespoň polovina lidí vždy s novým režimem smířila, ať byl jakýkoli. Ať bylo dobře nebo špatně, asi nemohlo být jinak.
Každé období má kořeny v tom předchozím. První republika získala základy demokracie a i svou ekonomickou a kulturní sílu v posledních desetiletích Rakouska-Uherska. Masaryk ovšem svou autoritou přispěl k upevnění morálních principů v novém období. Beneš naopak využil svého politického vlivu vyplývajícího z masarykovského dědictví k prosazení defétistických rozhodnutí vůči nacistům i komunistům. Nastalo půlstoletí totality. Komunisté nakonec ztratili zahraniční podporu a aby si zajistili beztrestnost, prosadili do role národního vůdce Havla, jehož heslem bylo „nebudeme jako oni“.
Mohl vývoj probíhat jinak? Možná ano, kdyby nezastřelili v Sarajevu Ferdinanda, i když ani to není jisté. Kdyby však studenti před třiceti lety nevyšli na Národní třídu, sotva by tím zabránili rozpuštění Sovětského svazu. Činy jednotlivých lidí nemohou změnit tok událostí, i když mohou mít nějaký malý kosmetický vliv. Ovšem kosmetika má svůj význam – komu nezáleží na hezké tváři? Kdyby Havel nechtěl v roce 1989 nebýt jako oni, tak by zde dnes komunisté nebyli v nejvyšších funkcích, což jistě hyzdí tvář dnešní demokracie. Kosmetiku ale není třeba přeceňovat. Komunisté a agenti StB nakonec vymřou, demokracie zůstane.