Obvodní soud pro Prahu 1 znovu projednával kauzu kolem výroků prezidenta Miloše Zemana na adresu českého novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky. Peroutkově vnučce Terezii Kaslové, která požaduje omluvu za prezidentova slova, už soudy částečně vyhověly, Nejvyšší soud ale jejich rozhodnutí zrušil a obvodní soud tak v pondělí žalobu projednával znovu. Verdikt by měl padnout za týden, oznámila média. A prostý našinec žasne: něco tak malicherného a trapného, a hned soudy, postupně až k Nejvyššímu! To tam, páni v symbolických parukách, skutečně nemáte co na seriózní práci? Co ty stohy vlekoucích se případů, s nimiž si nedokážete – při vaší inteligenci, račte dovolit – roky poradit?
Už jsem se jednou tímto případem zabýval, článek Hitler byl pro Peroutku víc než gentleman vyšel na Neviditelném psu letos 18. dubna. Vznikl poté, když jsem - hledaje údajný Peroutkův obdiv k Vůdci (Hitler je gentleman) – našel zveřejněné citace z řady článků jiných, dokazatelně existujících a nejen jenom naznačujících, že Hitler byl pro Peroutku ve skutečnosti mnohem víc než gentleman. Kdy vůdčí novinář předmnichovské republiky mj. již 18. března 1936 souhlasil s německými požadavky a kolaborantsky doporučoval národu, že hitlerismu je třeba ustoupit: „S německými snahami je možno vyrovnati se už jen jediným způsobem: smířiti se s nimi, nevrhati svět do těch zmatků, jež by byly nevyhnutelné, kdyby postup německé rovnoprávnosti měl být zadržen.“
Za necelý rok k tomu přidal předem poraženecké řádky, proti nimž je zmínka o jakémsi obdivu z gentlemanství čajíčkem z pětkrát vylouhovaných sáčků: „Musíme teď i svou vnitřní politiku vésti tak, aby nedávala záminku zahraničnímu dobyvateli. Musíme si ve sporech, ke kterým nemáme chuť, ukládati mnohem víc zdrženlivosti, než bychom museli v časech normálních. Musíme snad i odložiti i některý spravedlivý boj.“ Slova jednoho z vůdčích duchů nacismem ohrožené republiky, jenž nemusel lichotit Hitlerovi něčím o gentlemanství, když už před ním klečel na jednom kolenu…
Jenže ani to uznávanému představiteli naší žurnalistiky nestačilo. Pět týdnů po německé okupaci, když už se nad Pražským hradem třepotal hákový kříž, Peroutka 26. dubna 1939 (obdivně?) zatloukl svůj poslední kolaborantský hřebíček do rakve čs. svobody a samostatnosti: „Německý vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa se stává vůdce národů.“ Těžko v tom hledat nějaký jiný smysl. V novinářových očích a v jeho přesvědčení se prostě Adolf Hitler nestal bezohledným okupantem a násilníkem, ale něčím jako samozvaným, snad i očekávaným vůdcem národů, též českého, moravského a slezského. Vůdcem národů, jež poté hitlerismus krutě porobil, připravil o vlast, svobodu, suverenitu, o tisíce spoluobčanů.
Rozumní lidé se většinou pro blbosti nesoudí, a i při složitějších kauzách se dokážou leckdy rozumně mimosoudně domluvit. Bude-li oboustranný zájem, navrhuji řešení o těchto dvou bodech:
1/ p. prezident republiky Miloš Zeman se „svým“ národům omluví za to, že viděl někde něco otištěného, co tam ve skutečnosti zřejmě vůbec nebylo, a slíbí, že se podrobí očnímu vyšetření, aby už napříště viděl jenom to, co se vidět dá;
2/ pí. Kateřina Kastlová, jež s ohnivým mečem a bez rozmyslu vytáhla do boje proti zmíněnému hradnímu nactiutrhači ve snaze očistit jméno Ferdinanda Peroutky, se zase omluví „našim“ národům za svého dědečka, jenž, jak zmíněno i doloženo, představil po násilné okupaci republiky Adolfa Hitlera jako nového vůdce i Čechů, Moravanů a Slezanů. A ani nemusel být oním gentlemanem.
(Nutno dodat, že na tento druhý námět k omluvě, zveřejněný původně již ve zmíněném článku, nikdo z protivného tábora Sdružení FP nereagoval ani neprotestoval, natož aby zmíněné zveřejněné citace zpochybnil.)