Svět je zmítán paradoxy a sami z rozmazlenosti nevíme, co chceme. Uspokojili jsme hlad, neprší na nás, jedinců druhého i třetího pohlaví je venku spousta, předsudků nemajíce, a u každého stánku lze najít značkové oblečení. Co tedy chtít dál? Svobodu volby a cestování jsme vydobyli před čtvrtstoletím a dnes jen hledáme její hranice. Přáli bychom si svobodu bez omezení – a tak trváme na lidském právu vstupovat do lvích klecí a polykat připínáčky, ničit své tělo tetováním a drogami, úrazy či obezitou, létat volným pádem a padat k oblakům, trápit svá těla hladověním, odpíráním spánku a přeháněním fyzických aktivit až do sebezničujících konců. Je to přece moje tělo a mé zdraví, říkáme a divíme se iniciativám, aktivistům a zákonodárcům, kteří se snaží omezit naši svobodu zničit aktivitou či lhostejností sami sebe. Nechceme státní regulaci, odpovídáme a ze všech sil bojujeme proti administrativě české i evropské, která nám vnucuje očkování, porody v nemocnicích, státní vzdělávání, revizi komínů, nůžky v lékárničkách, energetické štítky na domech a mléko ve školních svačinách. Máte právo odmítnout, řeknou soudy a nový občanský zákoník dodá: každý má právo hledat si po svém vlastní štěstí.
Konečně vítězství, oddychneme si, ale klid a uspokojení netrvají dlouho. Jen do první modřiny, do první škody, újmy na zdraví či na majetku, do první bolesti, nehody, smrti či neštěstí. Kdo za to může? ptáme se a voláme všechny kolem k přijetí zodpovědnosti. Někdo by za škodu měl vždycky odpovídat, trváme na svém, když viníka není možno nalézt, když není, kdo by škodu zaplatil, kdo by se omluvil, na kom bychom se mohli uspokojit a čí mrtvolu na náměstí rozčtvrtit. Že rysem svobody je i má odpovědnost, nechceme slyšet. Jako děti, co touží nedospět.
(Psáno pro Právního rádce)
Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů, místopředsedkyně Spolku Šalmoun