Jak zastavit proudy lidí v době epidemie?
Jdete-li vylidněným krajem Šumavy podél Křemelné, spatříte zajímavé věci. Třeba umrlčí prkna u kapličky v bývalých Zadních Paštích. Svědčí o smrti pěti lidí z rodiny Scheinostů, tří mužů a dvou žen ve věku mezi 23 a 32 lety, kteří zemřeli mezi 1. a 4. listopadem 1918. Požár? Nehoda na cestě? Ale to by zemřeli všichni zároveň. Ne, jde o oběti chřipky, jak se píše vedle na ceduli, tedy chřipky španělské.
Příkladem španělské chřipky se argumentuje často, objevíli se virová hrozba, která se šíří světem. Ty příměry skrývají řadu nesrovnalostí, ba demagogií. Španělská chřipka byla úplně jiná liga než dnešní hrozba koronaviru. Způsobila více úmrtí než boje v první světové válce i smrt řady celebrit (Bohumil Kubišta, Guillaume Apollinaire, Egon Schiele nebo Max Weber). Ale jednu věc společnou s dnešními obavami měla: vrcholila v době masových přesunů lidí.
Před sto lety nikdo neznal globalizaci. Ale končily boje v zákopech, rozpadala se impéria, slábla moc států i vymahatelnost pravidel. I kdyby se tehdejší lékaři, hygienici a úředníci rozhodli vyhlásit karanténu, uzavřít hranice a přerušit dopravní spojení, nebylo by to nic platné – miliony vojáků, kteří strávili roky v zákopech, se daly do pohybu směrem domů. Možná mezi nimi byl i někdo ze šumavské rodiny Scheinostů.
Tuto zkušenost si zakódovaly všechny vyspělé společnosti. I proto dnes – v obavách z šíření koronaviru v éře globalizace – sahají k regulačním opatřením jindy nemyslitelným. Sahají k nim v době, kdy počet úmrtí dosahuje globálně řádu stovek, což je číslo, které bylo za španělské chřipky pod rozlišovací schopností. A chystají je rychleji, než si důkladně zanalyzují, nakolik to zákony vládám vůbec umožňují.
Jenže žijeme v době, kdy obce, města i celé státy vyhlašují stavy klimatické nouze. Aniž by pro ně existovala jasně definovaná opora v zákonech a představa, co to konkrétně znamená. Zkuste v takové situaci namítat, že „stav virové nouze“ je do značné míry hysterie.
LN, 31.1.2020