Jsem po těžké operaci zhoubného nádoru. Mimořádně oslaben, ale vděčný všem, kdo o mém problému věděli a mysleli na mne, vděčný lékařům, sestrám a ostatnímu personálu Urologické kliniky FN Plzeň.
Rekonvalescence bude velice pomalá a potrvá delší čas, než se vrátím ke své původní aktivitě na blogu iDnes (patrně k nemalé radosti mých odpůrců). Přesto jsem se rozhodl zveřejnit krátký příspěvek, který se týká úrazu prezidenta Zemana.
Nepatřím do jeho fanklubu, v minulosti jsem jej často kritizoval a ocenil spíše výjimečně.
Ve středu (26/8) jsme se dozvěděli, že si prezident zlomil ruku a v noci byl operován. Když jsem si ty zprávy přečetl, a pak se podíval do diskusí „co na to lid“, byl jsem zklamán, nepříjemně překvapen, udiven. Tolik nenávisti, hloupých poznámek a posměšků, tolik škodolibosti a rádoby vtipných komentářů. To zase byla úroveň (omlouvám se všem, kdo zareagovali slušně).
Vrátil jsem se z prostředí plného lidského neštěstí a trápení a podvědomě jsem očekával alespoň elementární lidskou slušnost. Ta velí odpustit si v jistých situacích urážlivé větičky, a když už člověk nemůže z prosté lidskosti popřát něco ve smyslu brzkého uzdravení, je snad lepší mlčet.
Jako člověk, který se musí vypořádat s nepříjemnými pooperačními průvodními jevy, jsem upřímně rád, že prezidenta Zemana operovaná ruka nebolí, neboť rekonvalescence bez bolesti je obrovské štěstí, dar, bonus.
Dá-li Bůh, kterému děkuji za pomoc v této nelehké životní situaci, budu zase s prezidentem Zemanem vést „polemiku“ (rozumějme: jednostrannou). Do té doby ale, než se on a zejména já plně zotavíme, mu upřímně přeji úspěšnou léčbu a co nejrychlejší návrat k normálnímu životu.
Chci-li, abych se sám dostal co nejdříve mezi pacienty uzdravené, pak musím totéž přát i jiným nemocným z řad našich bližních. V mém pohledu na svět k nim patří i Miloš Zeman.
Převzato z blogu autora s jeho svolením.