Osmdesáté výročí začátku druhé světové války působí vzdáleně. Už tři generace nebyla v Evropě kontinentální válka. Zažili ji jen dnešní osmdesátníci – i dobu, kdy mír byl takovou hodnotou, že část Evropy pro něj obětovala poválečnou svobodu a žila v komunismu. Kdo by šel do války teď, kdy EU sází na profesionální armády a pacifismus? Když získala Nobelovu cenu za mír, lidé se tomu spíše posmívali.
Mír působí jako samozřejmý. Až tak, že se vytrácí smysl pro pořadí priorit. Ale i ten, kdo druhou světovou válku nezažil, by měl mít jasno v tom základním. V tom, že největší hrozbou byla nacistická rasová ideologie, kterou před 80 lety začaly šířit německé tanky.
To byla prioritní hrozba, jejíž porážka zachránila samotné přežití. Ale jen za cenu spojenectví s totalitním Sovětským svazem. Proto stojí v Praze pomník maršála Koněva. Logicky je terčem kritiky, sporů i gest. Chce-li ho však někdo zcela odstranit, dává najevo, že v pořadí priorit jasno nemá. I takto se projevuje nepamětnictví války, která začala 1. září 1939.
LN, 31.8.2019