Nezapomínejme pro Koněva na vlastní hrdiny
Usilujete o co nejvíce kliknutí na webu? Největší sledovanost televize či novin? Pak sázejte na titulky se slovy Koněv, vlasovci či Hitler. Koho by dnes zajímala květnová povstání před 75 lety v Praze i jinde.
To výročí se v karanténě veřejně slavit nebude, ale připomínejme ho. V Praze se 29. dubna 1945 sešla odbojová Česká národní rada. Nespadla z Marsu, vznikala v předchozích měsících z rozbité mozaiky domácího odboje. Chystala květnová povstání, ale hlavně zastupovala legitimitu československého státu v době, kdy prezident sídlil v Londýně a vláda v Košicích.
Do velké Historie nezasáhla, válka by v Praze skončila i bez ní. Ale osvěžuje některé věci v současné debatě. Sleduje-li člověk dokumentární televizní kanály, občas může mít pocit, že Hitler válku vyhrál. Tolik místa v nich zabírají témata nacismu, války a rozhodování o ní – zejména z pohledu „těch velkých“, kteří jednali v Jaltě. Či naopak. Sleduje-li člověk domácí diskuse a činy (odsun Koněvova pomníku či návrh na pomníček vlasovcům), může mít pocit, jako kdyby tu v předjaří 1945 bylo nějaké referendum, ve kterém by se hlasovalo, kdo nás má osvobodit, kdo je k tomu politicky a strategicky nejvhodnější.
Připomínka České národní rady dokládá, že ne vše na jaře 1945 rozhodovali „ti velcí“. Že ve hře byl autentický domácí odboj, který vyjednával s německou posádkou Prahy i s vlasovci, aniž by se řídil zájmy Moskvy. I to, že v České národní radě se sešli sice neprofesionálové, ale lidé na svém místě. Patřili k nim literární historik Albert Pražák, sociální demokrat Josef Kubát (v 50. letech vězněný), komunista Josef Smrkovský (v roce 1968 muž pražského jara), architektka Augusta Machoňová-Müllerová, kunsthistorik Zdeněk Wirth (zakladatel památkové péče u nás) či voják Jaromír Nechanský (v 50. letech popravený). Ta jména jsou stejně důležitá jako Koněv či Vlasov. Leč zajímají dnes někoho?
LN, 29.4.2020