Sluneční zátoka přežila heydrichiádu, ne kůrovce
Heslo „končí svět, jak jsme ho znali“ patří mezi nadužívaná klišé. O „konci světa, jak jsme ho znali“ jsme četli po 11. září 2001, po začátku krize v roce 2008, po referendu o brexitu, po zvolení Donalda Trumpa prezidentem, po explozi „korony“ a rasového pnutí v USA. Ale i lidé, kteří na to vše právem skuhrají, mívají ve svém nitru světy, na které nedají dopustit. A i tyto malé, soukromé či komunitní světy mohou skončit v té podobě, jak jsme je znali.
Snad každý v této zemi zná alespoň trochu Jaroslava Foglara, jeho Hochy od Bobří řeky, třináct bobříků (i politici si občas ukládají bobříka mlčení), příběh jeho skautského oddílu Dvojky i táborů ve Sluneční zátoce. Těm všem sděluje ČTK neblahou zvěst: „Les kolem slavného Foglarova tábořiště napadl kůrovec a v nejbližší době bude vykácen.“ Ta zpráva vyšla k dnešku, kdy se ve Sluneční zátoce (na Sázavě pod Stvořidly) scházejí členové Dvojky a Sdružení přátel Jaroslava Foglara k 75. výročí Tábora svobody, prvního, který se konal po osvobození.
Taková informace zní interně. Ale říkají-li tito lidé pro ČTK, že s vykácením lesa u Sluneční zátoky to místo ztrácí svůj charakter, můžete na to vzít jed. Shrňme to bez přehánění: pro Sluneční zátoku a vše, co ztělesňuje, to bude „konec světa, jak jsme ho znali“. A moc na tom nezmění ani chvályhodný fakt, že foglarovci spustili online sbírku a při opětném zalesnění chtějí brigádnicky pomáhat.
Zmizí-li les u Sluneční zátoky, vytratí se i duch místa, jež stvořilo hochy od Bobří řeky, Rikitana či Zelenou příšeru. Vytratí se něco z příběhů literárních i skutečných. Mnozí si pamatují hru Alvarez a heslo „Alvarez potřebuje jen statečné a silné“. Pokrokářům asi přijde reakční. Ale vzniklo v létě 1942, kdy Foglar i za heydrichiády vedl ve Sluneční zátoce (na blízké samotě Kocanda) tábor. Ano, Sluneční zátoka přečkala okupaci, heydrichiádu i komunismus, leč teď se ji chystá dorazit kůrovec. Končí svět, jak jsme ho znali.
LN, 20.6.2020