Milí čtenáři, nezavedu vás tentokrát do hájemství naší literatury, ani do široce otevřené náruče Pražského jara, ba dokonce ani do mých nejoblíbenějších divadelních sálů či sálků. Ač byste to ode mne asi nečekali, naše cesta povede do českých hospod, z nichž se linou oblaka dýmu ještě do konce tohoto měsíce.
Z dvacátého čísla přílohy Hospodářských novin Ego! (samostatně neprodejné) z článku - Až vzplane poslední cigareta - na mne vykoukla věta pana Ladislava Mynaříka, majitele jedné hospůdky kdesi naproti gotickému kostelu Petra a Pavla ve středních Čechách:
Česká kultura, to je přece pivo a k tomu cigáro!
Větička jak tesaná z mramoru. Ve svých téměř osmdesáti šesti letech se konečně dozvídám, jak hluboce jsem se mýlil, hledaje českou kulturu někde úplně jinde. Pokud se někomu zdají výše uvedené zdroje příliš elitářské, přidal bych i biografy , kde cigarety nahradil popkorn a pivo přeslazené nápoje, a z pohostinských zařízení třeba literární kavárny (ale to je z hospodského hlediska ještě větší snobárna).
Abych předešel invektivám, že nevím, o čem mluvím, byl jsem dlouhá léta návykovým kuřákem. Naučil jsem se ovšem kouřit na lyžařském školním zájezdu v osmnácti letech ve Vysokých Tatrách, a proto mi vždy cigareta chutnala nejvíce na čerstvém vzduchu, kde dým obzvláště voněl. Zvláště ta první po snídani cestou na tramvaj do práce se chutí značně lišila od dvacáté páté nebo třicáté ve dvě ráno v sanitním voze Škoda 1202. Většinu z nich jsem si zapaloval zcela mechanicky, aniž jsem si toho byl vědom. Trvalo mi to dlouho, ale ve třiaosmdesátém roce jsem se s cigaretami navždy a rázem rozžehnal.
Zakouřeným hospodám jsem nikdy neholdoval, a zejména jsem v nich nehledal kulturní vyžití, většinou se tam debatovalo o politice nebo spíše nadávalo na poměry. Za Našich furiantů se tam řešily i jiné věci, tříbil se jazyk, pořádaly se bály, hrálo ochotnické divadlo. V padesátých a šedesátých letech jsem se něco napřednášel o škodlivosti nadměrného popíjení v sousedství výčepů, ze kterých se kromě kouře linul i cinkot sklenic a časem i přibývající hluk popíjejících štamgastů. Je ovšem pravda, že dodnes je v našich vesnicích většinou jediným společenským místem právě ta hospoda, o kterou se teď svedla největší bitva na našem území od nechvalně proslulé bitvy u Lipan, kdy také stáli Češi proti Čechům.
Leč k věci.
Nechť se na mne pan Mynařík nezlobí, není to česká kultura, o čem mluví. Jde o způsob trávení volného (v některých případech bohužel i pracovního) času určitou skupinou našich občanů, kterým ideálně vyhovuje. Jiné skupině obyvatel ovšem nevyhovuje, momentálně se té druhé dostalo zastání parlamentním zákazem kouření ve všech restauračních zařízeních.
Již dlouhá léta nepochybuji o škodlivosti byť pasivního nasávání dehtových a jiných zplodin, aniž bych si aktivně zapálil, a proto si myslím, že zákaz je rozumný. Ostatně funguje dobře ve většině evropských zemí. Ale nebojím se o osud kuřáků. Nepochybuji totiž o tom, že mnozí majitelé i návštěvníci hospod v našich zemích českých, moravských i slezských si jako obvykle najdou nějakou cestu, jak to všechno obejít, vždyť všechno a všude se kontrolovat nedá. Ve školní laboratoři jsme měli digestoř, v té by se dobře kouřilo, však pan poslanec Benda to i zkusil prosadit.
Ostatně z občasných návštěv restauračních zařízení po Praze zjišťuji, že ani EET se ještě zdaleka nestala samozřejmostí. Tak uvidíme. Přes Ústavní soud by se mohlo dojít až do Štrasburku, ale tam bohužel určitě vládnou lidská práva nekuřáků.
Na závěr bych obměnil jedno dávné heslo:
Bude-li každý z nás z kuřiva, pak celý národ bude z čmoudu.
S pozdravem zakouřenému Reflexu a panu Jiřímu Bartoškovi zejména