Doba je zlá, po světě běhají teroristé a vyhazují lidi do povětří a střílejí a podřezávají, a není tedy divu, že tu a tam čteme, že nastala doba ozbrojit se.
Taky jsem do svých politických glos na Neviditelném psu tenhle postřeh včlenil. Lidi chodili ozbrojení po větší část lidských dějin. Přestalo to být zapotřebí, když starost o bezpečí převzal stát. No a jelikož stát si neví s terorismem rady, nezbude než se vrátit k tomu, co tu bylo vždycky, nezbude než se zase ozbrojit.
Anders Breivik na ostrově Utoya vraždil půl hodiny, zabil 69 lidí. Na ostrově byl strážce Trond Berntsen. Neozbrojený. Breivik ho zabil také. Scénář by mohl být jiný, kdyby strážce Berntsen měl v plechové almárce pumpu opakovačku. To je ta logika úvah, které se objevují.
Já jsem se ozbrojil hned po převratu z čistě dětinské pitomosti. Udělal to tenkrát kdekdo a spousta mých známých tenkrát chodila po ulici s kolťákem v pouzdře jako Divoký Bill Hickock.
Tohle jsem tedy nedělal. Už proto, že coby vojenskou službou postižený vím, co to obnáší. Po službě dozorčího útvaru, když musíte mít pistoli na opasku, vás bolí celý člověk. Ona taková čezeta devítka luger váží kilo. Zkuste si uvázat kilovku k pásku a choďte s ní hodinu po kanceláři.
Pistoli jsem uložil do schránky, jak velí zbraňový zákon, a vytahuju ji jen v zákonné lhůtě, když se musím dostavit na policii vybaven zdravotním dobrozdáním, abych ji předvedl, že ji mám a že je v dobrém technickém stavu.
Je málo investic tak pitomých, které jsem v životě udělal, jako byla koupě pistole.
Dětinství přešlo a rozhodl jsem se, že pistoli prodám a zbrojní průkaz odhlásím a změním se z ozbrojence na odzbrojence. Řekl jsem to své ženě Michaele. Chvilku přemýšlela a pak řekla:
„Jen ji nech doma. Chleba nejí. Kdoví, co se může stát.“
Léta plynula. Ovdověl jsem. Přestěhoval jsem se. Pistole leží ve schránce a někdy za tři roky ji zase půjdu předvést na policii.
Napadlo mě, že ji prodám, bylo to ještě před migrační vlnou a teroristickými útoky. Řekl jsem to své ženě Ljubě. Chvilku přemýšlela a pak řekla:
„Jen ji nech doma. Chleba nejí. Kdoví, co se může stát.“
Takže jsem ozbrojený dál. Pistoli ven netahám, třebaže to náš zákon umožňuje. Vím, že představa ozbrojeného lidu jako hráze proti terorismu je právě tak dětinská, jako byla moje akvizice před čtvrtstoletím. Že to zachrání civilisti s bouchačkami? Komická vize.
Jenže kdoví, co se může stát. Lež dál v plechové bedně, čezeto devítko. A dej bůh, abych tě nikdy nepotřeboval.
LN, 8.8.2016