Sleduji tak napůl veřejné dění a nic mě to netěší. Vás nejspíš taky ne, tak vám radši napíšu o dvou drobných příhodách, které mi v poslední době udělaly opravdu velkou radost.
Příhoda první: před nedávnem mě pozvali do televize, aby si se mnou paní moderátorka popovídala o nových pravomocech ruského prezidenta Putina, který si mimo jiné napříště vyhradil právo jmenovat vedoucí pracovníky státních médií. Zrovna jsem překládala moc zajímavou knížku o normalizaci, tak jsem se rozpovídala o tom, jak to dnešní ruské dění v něčem připomíná československou normalizaci, kdy komunistické vedení také dobře chápalo, jak je důležité mít média pod kontrolou. Když se mě ale moderátorka zeptala, ke komu tedy dnes v Rusku chodí šéfredaktoři, aby jim vysvětlil situaci a "poradil", o čem psát a o čem ne, jak chodili za normalizace (a asi i před ní) čeští a slovenští šéfredaktoři na ÚV, s hrůzou jsem si uvědomila, že to nevím. Přiznala jsem, že příslušné jméno neznám, ale že to docela jistě bude někdo na vysokém místě prezidentské administrativy. Jak se ukázalo, odhadla jsem to správně.
Když jsem vyšla ze studia a zapnula mobil, zapípala esemeska: "Ten člověk, ke kterému šéfredaktoři chodí na kobereček pro instrukce, se jmenuje Alexej Gromov a je náměstek šéfa odboru domácí politiky prezidentské administrace." Pobavilo mě to a potěšilo (děkuju, Ondro!), ale zároveň jsem se trošku zastyděla: mohla jsem se přece zeptat předem!
Příhoda druhá: čekala jsem na autobus a přišel ke mně dědeček. Nevypadal zrovna bohatě, ale ani nijak zchátrale - měl slamák, červené triko a černou vikslajvantovou vestu. Pozorně si mě změřil a napůl tázavě a napůl vědoucně povídá: "Vy jste paní... Petruška?" Přiznala jsem, že ano. Dědeček zvedl prst: "Tak tohle jsem vám chtěl říct: Kolchida, to není v Gruzii, víte? Kolchida je na Krymu." Vylekala jsem se, že jsem někde řekla nebo napsala tuhle chybu, a zakoktala jsem: "Nojo, nojo, to máte pravdu. Přece je ta knížka Děti z rodu Medey, to je o Krymu, jasně, že je Kolchida na Krymu. To jsem se spletla, to se moc omlouvám." A pak jsem si vzpomněla: "Víte, já jsem viděla takovej film, jak v Gruzii v horách..." - "No ano!" přitakal dědeček. "Jak tam v potoce rýžují zlato na ovčím rouně, ten jsem viděl taky. To je ono, to vás spletlo!" Velice jsem se zaradovala, že se nezlobí, a pro jistotu jsem se ještě jednou omluvila. "Ale co," děl dědeček velkoryse, "splete se kdekdo, to by musel mít člověk hlavu..." a ukázal, jak velikou. "V Gruzii je Taurida," dodal. "Já už si to budu pamatovat," ujistila jsem ho, a dědeček se rozloučil a odešel. Ohromně mě to nadchlo - představila jsem si, jak dědeček ten můj omyl někde slyšel nebo četl a řekl si - ona se spletla. Až ji uvidím, musím jí to říct. A udělal to.
Večer jsem příhodu nadšeně vyprávěla jednomu kamarádovi, a ten se zachmuřil: "Taurida že je v Gruzii? Přece byl kníže Potěmkin Tauridský..." Nechala jsem to radši bez komentáře, protože jsem si nebyla jista už skoro ničím, ale jemu to zřejmě nedalo spát. Když jsme se viděli příště, řekl, že se na to díval, a že Taurida je skutečně severně od Krymu. "Splet se, ten tvůj kouzelnej dědeček. Víš co? Pamatuj si to, a až ho zase potkáš, tak mu to řekni, on bude mít taky radost, že zas ví něco líp." Zapamatovala jsem si to, a vy si to taky pamatujte, a kdybyste toho dědečka někde potkali dřív než já, řekněte mu to, prosím vás. Ať ví, že Taurida taky není v Gruzii.
Pozn. red. LN: Kolchida se skutečně rozkládala v západní části dnešní Gruzie
LN, 7.9.2012