Na pražském Karlově náměstí bydlím letos dvaatřicátým rokem. Sedmnáctý listopad 1989 byl pátek a ve 14:30 mi můj iniciativnějšíkolega Toník významným až spikleneckým tónem sděloval, že demonstrace je tentokrát povolená. Já však byl na celý víkend už zadaný. Celoživotně totiž hájím poznatek, že o pátcích býváme vůbec nejsvobodnější, a tak jsem se těšil ke své fešné a veskrze skvělé milence Janě, sídlící v pátém pražském obvodě, na Zličíně.
Doma jsem si během hygienické předpřípravy ve vaně připomněl, že erotické cíle vyžadují reprezentativní, bezvadné spodní prádlo. Na poslední chvíli jsem tudíž zaběhl do nedalekého obchoďáku Máj (dnes nesoucího po anglicku název „My“) a tuším že ve třetím patře zakoupil dvoje trenýrky moderních vzorů plus jásavých barev ve snaze oživit či spíše maskovat vrozeně mrtvolný odstín své pleti. V Máji se v oněch letech večer zavíralo v sedm, a tak jsem mezi posledními zákazníky z jeho budovy vyšel v 19:05, možná až v 19:10. To uvádím proto, že na přilehlé Národní třídě panoval ještě naprostý klid a ticho, nikde nebylo ani živáčka.
Doma jsem objemnou kabelu rozvážně naplnil potravinovými dárky i dalšími náležitostmi a jelikož obecně v přípravách bývám poněkud přepečlivý louda či „nevejprava“, až kolem půl deváté jsem se vydal na oněch dvě stě sedm pánských kroků, jež můj příbytek dělí od vstupu do stanice metra Karlovo náměstí.
Leč náhle přibíhal za mnou ze Spálené ulice veliký počet převážně mladých lidí; jednotlivě, po dvojicích i ve skupinkách. Všichni si za poklusu nesmírně vzrušeně vyměňovali jakési dojmy a v sychravém již vzduchu jim bílá pára šla od úst. Jakožto neobvyklé jsem zaznamenal, že až ke stanici podzemní dráhy mě míjeli tempem vysoce usilovným, aniž by je však ze Spálené ulice kdokoli pronásledoval. Téma jejich debaty jsem kupodivu nepochytil a ani o něm příliš nekoumal; už jsem se viděl na Zličíně a tam jsem zdárně dorazil busem z konečné metra Dukelská (jejíž pozdější název zní Nové Butovice). Od pátečního pozdního večera do nedělního odpoledne jsme se s Janou věnovali jeden druhému, ale také hodování, vyprávění a zahánění žízně. Na sdělovací prostředky jsme snad ani nepomysleli. Vždyť jsme byli mladí - mně bylo krásných sedmatřicet.
Po návratu do bydliště jsem si pustil televizi, v obvyklé snaze zaplašit deprimující pomyšlení na vstávání do pracovního týdne. Na obrazovce právě vysvětloval student Martin Šmíd, že je živ. Mluvila myslím i jeho matka. A komentátoři dodávali, že ve hře mohou být dokonce DVA Martinové Šmídové. Další vývoj pražských i celostátních událostí jsem z masmédií už sledoval podrobně. Avšak jen na dálku, neboť z popudu svého šéfa jsem na čtrnáct dní služebně odcestoval do Františkových Lázní.
Autor je lékař a vědecký pracovník, nyní již ve starobním důchodě.