Minulý týden oznámili, že se oprava Negrelliho viaduktu protáhne, protože tři jeho oblouky bude třeba zbourat a postavit znovu. Připomenu, že jde o železniční most, který se svými 1100 metry byl do roku 1910 nejdelším mostem Evropy, přičemž ho postavili v létech 1846 a 1849. Pražan si nad touto zprávou možná vzpomněl na debatu o osudu dalšího mostu v jeho městě, totiž Libeňského. Má se opravit, nebo zbořit a postavit jiný? Zdá se, že se koncepty opravy a zboření prolínají a že debata je už dopředu odsouzena k bezvýslednosti.
Mosty podléhají času jako každé jiné lidské dílo a nedávná tragédie v Janově to připomněla s obzvláštní naléhavostí. Dílo mimořádné umělecké i technické kvality se zřítilo, zahynulo přes čtyřicet lidí, sama demolice zbytků je obrovský problém, ovšem ten hlavní je někde jinde. Nabíledni je otázka, kolik takových časem nakousaných mostů je ve světové dálniční síti. Francouzi, Italové a Němci mají dohromady skoro třicet tisíc kilometrů dálnic. Čas hlodá všechny mosty a nejen tam. Některé zubu času odolávají úspěšně, takový Pont Julien ve francouzské Provence byl tisíc let starý, když Karel IV. pojal nápad nahradit v Praze něčím jiným ten starý ošklivý Juditin most. Ten ovšem patří k tomu druhu staveb, v nichž je podstatný konstrukční prvek gravitace. Čím jsou mosty novější, a tudíž modernější, tím jsou takříkajíc smělejší. Ta smělost, to je především výsměch gravitaci a spoleh na to, že se oceli a betonu nemůže nic stát a že tyto dva materiály dostaly od pánaboha dispens před působením času. Jak se ukazuje, onen dispens se koná jen v představách, nikoli v realitě, a zub času nemilosrdně hlodá bez ohledu na to, co si kdo přeje.
Mosty jsou výjimečné stavby už ze své podstaty. Obyčejná stavba, dejme tomu dům, zchátrá nebo je zbořen či dokonce spadne a je to jaksi individuální mrzutost. Na most je však navázaná komunikace, ať silniční nebo železniční, a ta je v dnešní době ruchu až horečnatého našponovaná do krajnosti. Italové nyní zkoumají příčiny janovské tragédie.
Stojíme před paradoxem. Kéž by se ukázalo, že za ni takříkajíc někdo může, někdo cosi zanedbal nebo vykonal špatně. Spíš to ale vypadá, že nikdo nic nezanedbal, a to pak naznačuje, že se odvážné mostní konstrukce prostě nedají spolehlivě a stoprocentně zkontrolovat, a že tedy budou padat i další mosty, ne hned, až za nějakou dobu, kdy zub času je dostatečně nahlodá a pak už se bude čekat na kapku, která přeplní pohár, na nějakou prudkou bouřku, jako se to stalo v Janově, nebo na vránu, až přistane na mostním oblouku s nešetrnou prudkostí.
Negrelliho viadukt má naštěstí technicky blíž k Pont Julien než k Ponte Morandi. Dnes jako zázrak vnímáme jen to, že ho stavěli tři roky. Až ho opraví, budeme ho přejíždět vláčkem bez tísnivého pocitu, že hrajeme ruskou ruletu.
LN, 27.8.2018