Mám obdobné pocity jako před dvaceti lety. Tenkrát oficiálně začínalo jednadvacáté století prvního ledna 2001. Dnes, tedy prvního ledna 2021, oficiálně začínají dvacátá léta. Jednadvacáté století, to je pro autora sci-fi jaksi přirozené časové prostředí. V jednadvacátém století se bydlí na Měsíci a auta lítají ve vzduchu a všude pobíhají roboti a říkají „ano, pane“ a „ne, pane“. Moc jsem se na to těšil a docela mě mrzí, že tu jednadvacáté století sice je, ale na Měsíci se nebydlí, auta lítají, leda když padají z mostu, a roboti jen šroubují ve fabrikách a nic neříkají.
Co tedy s těmi dvacátými léty? Tak především, konečně jsou to „cátá léta“. Zatím to byla léta sumárně neurčitá. Po roce 2000 to byla jaksi nultá léta. Pak nastalo další desetiletí a někdo se ho občas pokusil pojmenovat jako desátá léta. Pokusy to ale byly jaksi kostrbaté. Kdežto dvacátá léta, to je název jednoznačný a oprávněný. Desetiletí má konečně označení, jakousi etiketu.
Navíc je to etiketa sympatická. Ve vzduchu pořád ještě visí jakási historická ozvěna dvacátých let minulého století. Skončila hnusná válka a málokdo tušil, že bude následovat cosi mnohem hnusnějšího. Vznikly nové státy s obyvatelstvem sršícím optimismem. Coco Chanel zakázala ženám korzety a spodničky a zkrátila jim sukně tak, že jim bylo vidět až do kuchyně, jak říkala babička Josefka. Na ulicích začala smrdět auta, Josefina Baker přesvědčovala diváky ve Folies Bergere, že charleston je tanec, a lidi si navykli jihnout a plakat a bát se v biografu. Velice sympatická etiketa.
Nebudu tady mudrovat, jestli budou takhle sympatická ta naše dvacátá léta, která dnes naplno začínají. Jednak to záleží na nás, co s nimi uděláme, jednak ta etiketa vznikne až dávno poté, kdy dvacátá léta nahradí jiná cátá léta, třicátá, čtyřicátá, s odpuštěním padesátá. Jedno pozitivum ale vidím už dnes a dám ho našim dvacátým létům do vínku.
Nikde jsem nenarazil na polemiku, jestli dvacátá léta začala už prvním lednem roku dvacet, nebo roku dvacet jedna. Úředně vzato, samozřejmě že není žádný rok nula. Ta zdánlivá nula patří k předchozímu úseku. Tak to prostě je, a basta.
Nicméně pocitově, soukromě a tajně, aby se mi nesmáli, jsem do dvacátých let počítal už ten rok dvacet dvacet. Moc se nám nevyvedl, tak si popřejme, aby nám ta skutečná nadcházející dvacátá léta přivedla nějakou novou Coco Chanel a Josefinu Baker, zkrátka aby s nimi přišly radosti. Už aby tu byly.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus