Co už si tak obvykle na svátky vzájemně přejeme? Štěstí, lásku, zdraví - takové přání ovšem nikdo nedokáže splnit, ani kdyby sebevíc chtěl. Spokojenost? Ale jakou? Sám se sebou? Se světem, ať je jaký je? Navrhoval bych místo toho přát schopnost nacházet rozumné důvody ke spokojenosti. Co ještě přát - klid a pohodu. Po tom předvánočním šílenství se naštěstí jako pohoda může jevit i zcela normální fungování typické pro zbylé části roku. A co takhle bohatého Ježíška? Tak vám nevím. Pokud jsem dospělý a něco chci, mám dvě možnosti: Mám na to, aniž bych neúměrně zatížil rodinný rozpočet = koupím si to. Nemám na to nebo by to rodinný rozpočet hodně zatížilo = přestanu to chtít.
Proč si vlastně přát bohatého Ježíška, když Ježíš celý život žádným významným materiálním bohatstvím neoplýval? Pravda, ze začátku dostal slušnou sumu v naturáliích od tří králů a lidé z okolí mu také darovali, co mohli. Navzdory tomu, že si nijak nemohli ověřit, zda jde o skutečného spasitele, a přinejmenším pravověrní Židé ani později v jeho spasitelství neuvěřili.
Dokdy vlastně Ježíš ty všechny dárky dostával? V prvních dnech života? Nejspíš. V prvních měsících? Letech? To stěží. Josef pracující jako tesař jistě vydělal tolik, aby rodinu zabezpečil tím nejnutnějším, tedy aby zbylo i na skromnou oslavu všech židovských svátků a na Ježíšovo základní vzdělání a vyučení na tesaře. Rodina řemeslníka nemusela žít z milodarů. Vůbec celá tehdejší společnost byla tvořena hlavně lidmi, kteří něco pěstovali nebo něco vyráběli. V menšině byli kněží a vojáci - ti ovšem za vybrané peníze rovněž nějakou práci odevzdávali. Málo bylo i boháčů, a šnorerů bylo tak málo, že nebyl problém se s nimi pravidelně o něco rozdělit, aby nehynuli hlady. Konec konců žebráci v židovské i v islámské společnosti mají své poslání, jako je měli pretoriáni našeptávající Caesarovi: „Memento mori“. Jen jich nesmí být moc. Také hodně chudí lidé, ale jen oni, měli vždy ve všech třech hlavních náboženstvích neuzákoněný, leč automaticky přijímaný nárok na občasnou charitu. To aby z nich nevznikalo příliš šnorerů čili profesionálních žebráků. I tito chudí byli pro společnost důležití. Dávali dosti početné vrstvě lidí o fous méně chudých pocit: „Máme málo, ale obejdeme se bez darů“.
A teď do toho my s bohatým Ježíškem.
Naše doba by se dávným generacím určitě zdála podivná. Ježíšek nemusí být spasitelem světa (tím je šestnáctiletá Švédka), ale musí být bohatý. Chudý Ježíšek je společenské faux pas. Často si připomínám Ladislava Peška jako nejvyššího pekelníka v Hrátkách s čertem: „Jdi znovu do světa a přines víc dušiček, víc!“ Víc dárečků!
A od státu také. Více dárečků! Pastelkovné, šrotovné, jízdné, výživné, kotlíkovné, dešťovkovné, po nějaké době nejspíše i pohřebné a držhubné jako za minulých (?) časů. Což už to nejde jako za těch dob ještě dávnějších? Aby dejme tomu rodina tesaře mohla, uměla a chtěla žít jenom za svoje? Co se to stalo, Ježíšku, nevíš?
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin