Neviditelný Pes

ESEJ: Rodina žije i dnes. Jen trochu jinak

8.7.2019

Co je to rodina a kdo ji tvoří? Kde najdeme její definici a jak se v čase mění? Jsou děti její nezbytnou součástí, anebo jsou rodinou i bezdětná seskupení? Krize dnes útočí ze všech stran – ekonomické, klimatické, sociální i jiné. Určitě se také rodina nachází v kritické situaci. Nebo je to celé jinak?

Podívejme se na rodinu v právu pohledem nedávné minulosti. Obecný zákoník občanský z roku 1811 uvádí, že rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou a že hlavou rodiny je muž, jemuž přísluší obzvláště právo vésti domácnost a závazek, aby poskytoval manželce podle svého jmění slušnou výživu a zastupoval ji ve všech případnostech. O 120 let později definoval zákon o právu rodinném základ rodiny jako dobrovolné a trvalé životní společenství muže a ženy, založené zákonným způsobem, které jako základ rodiny bude sloužit zájmům všech jejích členů i prospěchu společnosti v souladu s jejím pokrokovým vývojem, aby byly uvedeny v život zásady ústavy o stejném postavení mužů i žen a o právech dětí bez rozdílu původu a aby byla zajištěna ochrana manželství a rodiny tak, aby rodina byla zdravou základnou vývoje národa.

V českém právu definici rodiny nenajdeme, ačkoliv občanský zákoník termín rodina na mnoha místech používá. Třeba hned v úvodním ustanovení, podle něhož soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Možná vám formulace připadá těžkopádná nebo zastaralá, nicméně se nejen podle Ústavního soudu ukazuje, že pro chápání rodiny je naprosto zásadní. Znamená, že žádná forma rodinného soužití není nejlepší nebo ideální, žádná není normálnější nebo přirozenější. Podob rodiny je prostě tolik, kolik je lidí a názorů na ni.

Identifikaci rodiny v právu můžeme vyčíst z ustanovení o rodinném závodu, v němž pracují (v pekárně či na vinici) manželé spolu se sourozenci, předky, potomky a dalšími příbuznými až do třetího kolena. Jde o širokou množinu: zahrnuje sedm generací (vedle manželského páru tři stupně předků a tři stupně potomků). Možná není náhoda, že v tomto pojetí je rodinou společenství příbuzných, které zveme na svatby, pohřby či oslavy narozenin.

Nesezdaná soužití

A nyní přicházejí paradoxy. Občanský zákoník pyšně se hlásící k nejmodernějším evropským kodexům 21. století rodinu definuje kolem manželského páru, ačkoliv v manželství dnes žije pouze polovina zadaných dvojic. Byť patří k nejnovějším právním normám (platí od roku 2014), pomíjí druhou polovinu společnosti, která žije single či u rodičů (třetina české populace), v nesezdaném soužití (polovina všech dvojic) a v dalších menšinových seskupeních (po třech, po čtyřech, po skupinách, dvojice sdílející společně sex a zájmy, ale nebydlící spolu apod.). Právo upravuje jen vztah rodičů k nezletilým a nezaopatřeným dětem, o vztazích mezi partnery, majetku či bydlení se nezmiňuje vůbec. Páry, které volí před formálním manželským svazkem nesezdané soužití, žijí zcela mimo právní úpravu. Pokud touto cestou kráčí polovina populace, nelze ji šmahem zamítnout jako špatnou či nevýhodnou, tím spíš nulová ochrana vzbuzuje oprávněné obavy a minimálně vyžaduje zvýšenou obezřetnost. Jestliže vztahy fungují a partnerům stávající situace vyhovuje, ochranu ani právní pomoc žádná ze stran obvykle nehledá a nepotřebuje. Jakmile se však vztah pokazí, nastane krize či dokonce rozpad, hádka a spor, je na všechny rady a doporučení pozdě. A slabší, tedy nejčastěji žena s malými dětmi, na mezeru v právu doplatí.

Manželství odmítají lidé volnomyšlenkářští, svobodomyslní a častěji muži, zejména jsou-li ekonomicky zaměření a spočítají si, že je pro ně nevýhodné dělit se s partnerkou o příjmy a zisk. K manželství se negativně staví rozvedení lidé obojího pohlaví se špatnou manželskou zkušeností, ti, kdož se bojí zadlužení, a pak velmi chudí a sociálně vyloučení muži. Manželství bývalo pro muže cenou za sex, který dnes dostane zadarmo. Dívky obvykle o oddací list usilují, nicméně dnes není jednoduché mladé muže přesvědčit, aby do manželství vstupovali. Paradoxně tak častěji činí dvojice vzdělané a finančně dobře situované. Jako vždy v minulosti, i nyní platí, že se spojují grunty, rody a majetky. Z pohledu manželské perspektivy je na tom nejhůř ze všech skupina, která měla živobytí vždycky nejtěžší: nevzdělané a nehezké mladé ženy z nejnižších sociálních vrstev.

V každém případě – dnes je druhů rodin nepočítaně a každý si tu svou může založit libovolně. Ne každému se tato benevolence líbí, patrně ne všem dnešní stav vyhovuje, nicméně pokud zvolený typ soužití nečiní újmu nikomu dalšímu, není žádný důvod ji zatracovat. Všichni víme, že nikoho nelze diskriminovat. Jen je dobré si čas od času připomínat, že nikdy si nemůžeme vybrat všechny cesty a chytit všechny králíky, jež po nich utíkají. Většinou platí, že běh za jedním vylučuje dostižení jiného. Ne že by všechno bylo idylické a ideální. Člověku tak nezbývá než doufat v nejlepší, ale být připraven na nejhorší.

Rodina jako základ státu

Kdysi byla rodinou myšlena zejména domácnost, která zahrnovala rodiče a jejich předky, potomky a další příbuzné, pospolu bydlící i pracující. Šlo spíše o hospodářskou jednotku, ještě dříve o kmen, příbuzensky propletený a pospojovaný, který se nejprve bránil jiným kmenům a později s nimi obchodoval a spolupracoval. Myšlenka, že rodina je základem státu, se poprvé objevila v 5. století před naším letopočtem v Zákoně dvanácti desek,primitivní kodifikaci římského obyčejového práva. O pár století později, v roce 1884 ji zopakoval německý filozof a ekonom Bedřich Engels v díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu.

Rodina kopíruje společnost a vyvíjí se s ní. Individualizuje-li se společnost, dochází ke změnám také v rodině. I ta nejmenší obec je tvořena několika domy, několika rodinami. I větší obce a města jsou vlastně jen seskupením mnoha rodin, tu menších a jindy větších. Panelové sídliště je shlukem podobným jako rodiny v zemljankách, jurtách nebo indiánských týpí. Nakonec celý stát je tvořen obrovskou množinou rodin. To, kým jsme a jakými jsme, jsme zásluhou nebo vinou rodin, z nichž jsme vyšli. Ačkoli vliv a dopad školy, internetu a médií neustále vzrůstá, hlavní charakterové vlastnosti člověka se utvářejí do tří let věku, tedy v rodině.

Kdysi společně žilo několik generací předků a potomků, kteří společně tvořili širokou rodinu. Jak říká antropoložka Margaret Meadová: „Odnepaměti žili lidé v rodinách. Nevíme o žádném období, ve kterém by tomu tak nebylo. A nevíme o žádných lidech, kteří by dokázali nadlouho zrušit, nebo něčím nahradit rodinu. Znovu a znovu, navzdory navrhovaným změnám a v současnosti probíhajícím experimentům, potvrzují lidská společenství svoji závislost na rodině jako základní jednotce lidského života – na rodině sestávající z otce, matky a dětí.“

Rodina není termínem právním, ale sociologickým a sociálním. Podobně jako přátelství nebo láska se vzpírá právní regulaci a nečiní dobře ten, kdo se snaží spoutat ji normami práva.

Česká rodina je dnes maximálně nukleární a jen ve šťastnějších případech ji tvoří otec, matka a dítě (čím dál častěji jen jedno). Často bydlí matka s dětmi osamoceně, popř. muž a žena vychovávají pohromadě každý své a někdy i společné děti. Rodina však stále existuje, navzdory zákonnému znění, které se tvrdošíjně drží své představy o jediné možné podobě základního stavebního kamene – manželského páru. Jen dnes žije jinak – členové rodin jsou roztroušeni po větším území, nebydlí spolu, mnohdy je jediný člověk součástí většího počtu rodin, které tvoří po naší malé zemi síť podobnou pavučině. Skupiny nejsou trvalé, ale spíš neustále proměnlivé. Děti rostou, vztahy se rozpadají, nové vznikají, lidé se poznávají, stěhují se k sobě, pořizují si děti a následně se rozstěhovávají. Některá seskupení jsou tradiční a pevná, jiná moderní, fluidní, proměnlivá a krátkodobá. Někomu s může zdát, že technologie rodiny ničí, jsou však schopny je i spojovat přes oceány a udržovat komunikaci a vztahy na velké vzdálenosti.

Rodině ubližuje spíš důraz na emoce a jejich projevování. Zaklínadlem dneška je upřímnost a pravdomluvnost, lží a přetvářkou se opovrhuje, do vztahu se dnes nikdo nechce nutit, neučíme se zatnout zuby, není důvod navzdory nespokojenosti ve vztahu vydržet. Vyměnit výrobek za jiný je rychlejší a jednodušší než jej opravovat anebo než se naučit ho správně používat. Stejně si v dnešní uspěchané době málokdo přečte návod k použití. Vybírat rychle, kupovat v DriveIn, vyzkoušet co nejvíc, protože život je jen teď. A to jsme se nezabývali odpovědí na otázku, co tvoří rodinu funkční a jak ji odlišit od rodiny formálně existující, možná dokonce postavené na manželství, ale nefunkční, v lepším případě zbytečné, v horším poškozující její členy.

Krize rodiny nejsou na obzoru

Rodinou se dnes kdekdo ohání a současně nás bombarduje katastrofickými předpověďmi o rodinných krizích. Tak tomu ale není, krize rodiny se dnes ani dříve nekonají. Rodina se jen neustále proměňuje, což je její charakteristický rys, neboť tak činí desetitisíce let. Stačí se přece podívat kolem sebe. Jen desetina lidí se obrací na soud v naivní víře, že stát napraví, co lidé sami ve svých vztazích pokazili. Rodina je stále tím hlavním dílem, na němž pracujeme, a komu se právě dílo nedaří, ten si sebou své bolesti přenáší i do ostatních sfér. Když rodina kolabuje, citově nás to nejvíce odzbrojí. Když rodiče stárnou a bolestně odcházejí, nikdo nezůstane lhostejně stát opodál. Běžný člověk nemávne rukou, ale v rámci svých možností se snaží, trápí, pomáhá, smutní a trpí. Možná se nám sny a přání o šťastných zítřcích, lásce na celý život, princeznách na hrášku a princích na bělouších nedaří docela realizovat, ale všichni se pořád klopotně snažíme a o šťastných koncích našich vztahů sníme. Rozmach seznamovacích agentur i sociálních sítí je toho důkazem.

LN, 1.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.



zpět na článek