Jasná páka: rozvrat společenských a státních struktur, který místy nabírá podobu války všech proti všem, je pouhou projekcí jiného rozvratu – zborcení hodnotových a psychologických stereotypů, na nichž stál světový řád jako na bájných velrybách. Asi nejsem sám, kdo má neodbytný pocit, že dospělí mezi námi, až na pár čestných výjimek, jaksi dávno vymizeli, odebrali se do propadliště dějin. Zbyly tu jen děti bez doprovodu rodičů. Nemají pochyb o sobě a svých pravdách, s pěnou u úst se hádají o tom, co je v podstatě vůbec nezajímá, jsou ochotní maně zničit cizí pověst napracovanou po desetiletí, aniž by proti poháněnému štvanci cokoli měli, na přetěžké existenciální otázky vždy mají po ruce ty odpovědi, které zrovna frčí. Celým svým vystupováním dávají najevo, jak náramně jsou dnešní a naprosto původní. Světem dospělých pohrdají – jakože dospělí jsou vyčpělí. Jejich pokolení, po vyčerpání všech jiných označení (boomeři, mileniálové, generace X, Y, Z) dostalo přezdívku „generace sněhových vloček“ - při prvním nárazu na sebemenší potíže a životní svízele „tají“, ztrácí se jak vločky na slunci.
Psychologové mají pro jejich duševní stavy různé termíny: digitální autismus, informační pseudodebilita, ztráta identity. V kognitivní psychologii je to typ poruchy, kdy jedinec není schopen přijmout myšlenku, že jiný člověk má také své vlastní představy, motivace, tužby, city. Taková neschopnost mu znemožňuje soucítit, projevovat empatii, slyšet argumenty. Stává se z něj digitální autista.
Komunikace přes sociální sítě tuto schopnost nenahrazuje: v sítích neobcujeme s živými lidmi, leda tak se zástupnými virtuálními bytostmi. Vědci dávno zjistili, že kontakty v režimu online zapínají jiné úseky mozkové kůry než styky v modu off-line – jsou to tudíž různé duševní pochody. U počítače trávíme stále více času, digitálního autismu v nás kvapem přibývá, zato ubývá schopnosti vcítění se, vzájemného porozumění, lidského taktu, vnímavé pozornosti k jiným.
Náš vztah ke světu je do značné míry dán poměrem mezi naší externální a internální orientací. Pokud převládá externalita, jedinec je náchylnější k tomu, aby ze všech svých nezdarů vinil vnější síly, nepříznivé okolnosti, nepřející lidi. Ten s internálnější orientací ochotněji bere odpovědnost na sebe, spoléhá se na vlastní síly. Už na začátku tohoto tisíciletí, na základě zkoumání dotazníků z průzkumů za posledních 50 let, přišli odborníci k překvapivému zjištění, že po celou tu dobu probíhá v lidstvu proces neustálého snižování internality. Jinými slovy, čím dál tím méně chceme nést odpovědnost za cokoli ve vlastním životě. Ani nás nenapadne brát si ponaučení ze spáchaných chyb, poněvadž nevěříme, že můžeme cokoli ovlivnit, takže raději stejné chyby opakujeme znovu a znovu. Jestliže za všechno mohou jiní, nač pak usilovat o nějaké sebezdokonalení, o vnitřní proměnu?
Globalizace života v nás doslova provokuje tíhnutí k větší externalitě – pocitu, že na našem snažení mnoho nezáleží. Rozhodovací centra se nám ztratila někde za obzorem a naší psychice se rázem velmi ulevilo. Nezdary na pocitu štěstí nepřidávají, tak proč si drásat nervy vědomím, že za smůlu si můžeme tak trochu sami, když je tak snadné minimalizovat diskomfort a hodit vinu na nevlídný svět?
Trend všeobecného zdětinštění, infantilizace, je ještě více umocňován totální ztrátou schopnosti sebeidentifikace. Nelze poznat sebe jinak než očima jiných. Naše totožnost dostává ostrý tvar ve styku se sobě podobnými. Dříve jsme komunikovali naživo, vnímali reakce spolubesedníků, jejich mimiku a gestikulaci, rozeznávali v jejich hlase jemné tóny. Dnes můžeme počítat leda tak se smajlíky. V živém kontaktu nám společník poskytuje obrovské množství informace o nás, třeba i nonverbálně: jak se k nám staví, jaké pocity v něm vyvoláváme. Umíme číst ve výrazu očí, v jemné svalové motorice tváře. Mailová komunikace to v žádném případě nenahradí. Dostáváme coby odpověď „líbí se – nelíbí se“, ale co konkrétně se jinému uživateli líbí či nelíbí? To se nedozvíme. Ale jak pochopit sebe, jak poznat své místo ve společenství, když nedostáváš živou, doslova fyzickou odezvu z vnějšího, reálného světa?
Na jedné straně nedochází k utvoření přirozenéidentity, na straně druhé nikam nemizí potřeba člověka nějak se projevovat, stále připomínat všem, že žije, a proto pořád s něčím nesouhlasit, zavěšovat na Instagram fotky z dovolené nebo co hodinu nějak dokazovat svou existenci: Hle, jak jsem si to užil na návštěvě! A co jsem měl dnes k obědu. A tady plácám svou přítelkyni po zadečku, to čumíte, co? Stejný mechanismus vysvětluje nevídanou oblibu komentářů v „chatech“ – je úplně fuk, o čem píší a s jakým názorem nesouhlasí, jednoduše tím podávají důkaz své existence. Kdo nekomentuje, jako by nebyl.
Ještě relativně nedávno mnozí psychoterapeuti kladli důraz na racionalitu kritického myšlení, na schopnost vidět reálné příčinné souvislosti, na selský rozum, koneckonců.
Dnes je vypichována spíše meditace, pozitivní naladění, metoda „zaposlouchej se do sebe“ a „otevři se světu“. Psychiatři a psychologové zřejmě vědí, proč dochází k takové změně, ale neradi o tom mluví nahlas: jednoduše proto, že u svých klientů už nemohou počítat s racionalitou, uvědoměním a zdravým úsudkem.
Digitální autismus znásobený ztrátou identity zaručuje kognitivní degradaci a vznik informační pseudodebility. Ta nabírá rozměrů pandemie. Lidský mozek je do té míry odkázán na stále větší spotřebu informace, že už nemá dost času a místa na vlastní intelektuální činnost. Myslící jedinci se proměňují v pouhé opakovače populárních memů, nejúspěšnějších hesel ve vlastní bublině. Mění se i povaha komunikace – polemika se stává soubojem výkřiků, kde je naprosto lhostejno, kdo co křičí, vítězí ten, kdo křičí hlasitěji než ostatní.
Lidé ztrácí schopnost vyznat se ve vlastních pocitech a myšlenkách. Potřebují osvobodit se od stavů trvalé úzkosti, depresí a agresivity. Chtějí slyšet jednoduchý návod, jak na to, žádný komplikovanější výklad už nevstřebají. Hledají takový návod na sítích v režimu online. Vzniká začarovaný kruh: vždyť na druhou stranu platí, že právě komunikace v online režimu je mocným zdrojem takových stavů jako úzkost, deprese a agresivita.
Infantilizace, hromadné dětinštění, představa, že ti, kteří teprve rozum berou, vědí něco, co je dospělému intelektu skryto, je jen jedním, avšak názorným projevem těchto zánikových trendů. Svým způsobem je to nevědomá rezignace na klasickou, „aristotelovskou“ logiku uvažování.
Vzdělaný kamarád mi vysvětluje, že žádné pohlaví neexistuje jako danost. Pohlaví je jen vágní idea, která nemá vlastního významu, sídlí jen v hlavě a druhotné příznaky jsou pouhým atavismem, něčím jako slepé střevo, které lze snadno odstranit. Moje pochyby svědčí jen o tom, že jsem sto let za opicemi. Už už jsem připraven souhlasit, když mi v rámci poučení sděluje, že jeho syn se kupříkladu nechal předělat na ženu. Proč ne, když to pokrok umožňuje. Dnes totiž není třeba se narodit jako kojící bytost – stačí, že se tak cítí, i když kojit stejně nikdy nebude. Jeho potomek se narodil jako muž, tudíž bytost ejakulující, a přesto chce žít jako žena, neb se tak zrovna cítí. Můj rozum to nebere: počkej, počkej, jaká žena, jaký muž? Neřekl jsi snad před chvílí, že pohlaví je jen přelud, že jeho role je omezena na převlékárny a dívčí ložnice, a teď mi chceš namluvit, že tvůj syn, když seznal, že pohlaví nehraje roli, tak se rozhodl, že bude ženou? Zrazuje mne snad klasická logika?
Jiný kamarád mě přesvědčuje, že jíst maso zvířat je v naší době nehoráznost a v podstatě i zločin. Stačí se podívat na tu spoušť, kterou po sobě zanechávají hovada. Jestlipak vím, jak chov hospodářského dobytku věčně trpícího plynatostí ubližuje planetě? A vůbec – byl jsem někdy na jatkách? Pokud ano, jak mohu po tomto zážitku pozřít mrtvé tělo umučeného zvířete? Něco to přece o mně vypovídá! On sám z morálních důvodů - aby byl blíže přírodnímu řádu, ale také aby zachránil planetu před zmarem a lidstvo před vyhynutím - přestal jíst mrtvoly zvířat a nyní se živí jedině kořínky a výhonky rostlin. Je totiž uvědomělý a řídí se vědou, proto výhonky nesmí být vyšší než 5 centimetrů – takové ještě necítí bolest. Chtěl jsem sice namítnout, že náš chrup je typickým chrupem všežravce, má kly, řezáky a žvýkací stoličky, takže o jakém to „přírodním řádu“ se dá vlastně mluvit, když v tom mě kamarád dorazil silným argumentem: „A mimochodem, skoro o nic nepřicházím. Rád jím třeba sójové ´krvavé steaky´, ty vzhledem a chutí vůbec nerozeznáš od pravých.“ A jsem s logikou v koncích: uznávám, že jsem bezcitné dravé zvíře, ale jak on, uvědomělý, který dosáhl vyššího stupně splynutí s přírodou, může požírat napodobeninu mrtvoly, a ještě si v tom chrochtavě libovat? Pak asi nejde tolik o bytostný odpor k mrtvolám – spíše o způsob, jak k nim přijít?
Další vypravěč zasněně bájí o body-pozitivu. Je to kladný postoj k vlastnímu tělu. Je vcelku lhostejno jak vypadáme, důležité je cítit se ve svém těle přirozeně komfortně, být se sebou spokojen, hezčím nebo vypracovanějším bytostem jejich tvary nezávidět, protože pravé štěstí netkví ve vzhledu, ale ve stavu ducha. Už už úlevně povoluji břicho, když v tom mě uštkne zrádná myšlenka: to snad hromadně zkrachují kosmetická zařízení a kliniky plastické chirurgie? Kdepak, těm se daří jako nikdy, prožívají opravdový vzmach. Všichni chtějí tu odsát tuk, tam skráně natáhnout za uši, ještě včera odstávající, dnes úhledně přišité, případně upravit pohlavní orgány, aby se člověk mezi kolegy za sebe nemusel stydět. A to všechno v rámci body-pozitivu, neboli spokojeností s vlastním tělem, jaké zrovna je?
Podezíráme očkovací látku z možných vzdálených účinků, které se projeví za pár let, ale ochotně polykáme jakési kozí bobky posbírané v tajemných vysokohorských jeskyních Číny, neznámo kde balené do magických krabiček s okrasným tibetským zaříkávadlem a objednané přes internetovou firmu zapsanou na Kajmanských ostrovech. Necháme na sobě vyřádit celý laskavý svět invazivní kosmetologie, který nám pod kůži pumpuje neznámý, ale zaručeně zázračný lektvar. Ještě že to nedělají lékaři, stačí na to medičky v prvním járu po dvouměsíčních kurzech. S mantrou na ústech o dosažení dokonalé spokojenosti s vlastním tělem spolkneme večer tabletku Viagry, Prozacu nebo prášku na hubnutí a život je hned veselejší!
Poslyšte, nemám nic proti transgenderům, veganům, feministkám či body-pozitivistům. Jediné, co od nich očekávám, je, aby byli aspoň trochu důslední, neprotiřečili si, kudy chodí, a své teorie vyzkoušeli nejdřív na králících, než z nich udělají povinné školní disciplíny a pravidla slušného chování, jejichž porušení se trestá doživotním žalářem. Mám rád jen takové děti, které jednou dospějí.