Porážka Ruska je neodvratná
Bude tomu letos už 85 let, co se mírotvůrce Chamberlain vrátil z Mnichova s povzbudivými slovy: „Dnes podruhé v našich dějinách přišel z Německa do Downing Street čestný mír. Věřím, že je to mír pro naši dobu.“ V pozadí událostí stál stejný problém jako teď s ruskými menšinami na východě Ukrajiny – u nás to tehdy byly menšiny německé v českých Sudetech, za něž se jejich Vůdce postavil.
Dnešní Rusko má také svého Vůdce a i tomu leží osud krajanů na srdci. I on se rozhodl je zachránit. Na rozdíl od Hitlera k tomu žádný mezinárodní summit nepotřeboval, prostě rovnou poslal vojáky, a aby to zkrátil, vzal to přímo na Kyjev. Měl dobrý důvod se domnívat, že nad tím Západ zase jen smutně pokrčí rameny, jak tomu bylo už v roce 2014 s Krymem. Jenže podcenil Ukrajince…
Vyjít mu tak loni jeho „speciální operace“ podle třídenního plánu, je už dnes Zelenskyj po smrti a ruský Ivan v Užhorodu. A kdoví, jestli jenom tam… - chtělo by se napsat, že Západ ani neví, před čím ho statečná Ukrajina zachránila, kdyby nebylo stále víc zřejmé, že už to ví. A tak se – byť poněkud opožděně – z letargie vzpamatoval. A vzpomněl si, jak to dopadá, když se diktátorovi ustupuje v bláhové naději, že se s málem spokojí. Kam vede politika appeasementu. Co se stane, když se čertu činí dobře. A tak – mírotvůrcům od Okamury přes Babiše po mladého Stropnického navzdory – Západ Ukrajinu stále víc a víc podporuje.
Válka už nicméně trvá skoro rok a je zřejmé, že cesty zpátky není. Aby Putin nepřestal být suverénním Vůdcem, nemůže už než zůstat stát na svém a do válečného pekla posílat další a další lidské i materiální zdroje, však jich má dost a je zjevně tím posledním, komu by na lidském životě záleželo. Aby se Ukrajina nestala ruským protektorátem, nemůže už než ve statečném boji vytrvat – ano, do posledního Ukrajince, jde jim o bytí a nebytí. Západ zase nemůže už jinak než Kyjev další a další výzbrojí zásobovat, dobře si vědom, jak nedozírnou katastrofu by už teď pro něj Putinovo vítězství znamenalo. Kdo s koho – cesty zpátky není.
Je proto dobře, že Západ prolomil ve vyzbrojování Ukrajiny další tabu a zaměří se nyní na přísun tanků, které jsou tam – vedle munice – zapotřebí nejvíc. I dodávky ostatní těžké techniky se zvyšují, angažuje se stále více zemí. A začíná se uvažovat také o stíhačkách – nic nejde hned, ale pomalu se k tomu směřuje. Kreml zuří a to jen správnost tohoto rozhodnutí potvrzuje. Je jasné, že konflikt je třeba jaksi urychlit, konec ruského imperialismu přiblížit, zatlačit Rusy zpět, zabetonovat ten národ, jemuž zjevně pomoci není (všechna čest statečným výjimkách typu Ilji Jašina, kterého Putin zavřel na osm a půl roku), do izolace jeho asijského feudalismu, ať si v něm žije sám, na svém a posvém. Ukazuje se, že svět za východními hranicemi Ukrajiny je pro dialog a spolupráci přinejmenším na léta ztracen. Tam už se zdvihá nová železná opona a sotva bude zbořena za života současných generací. Nelze jinak, Rusové příležitost patřit mezi civilizované země dostali, ale opět dokázali, že slovo „demokracie“ jim nic neříká.
Dnes je nejproblematičtější země světa zdivočelé, dobře vyzbrojené Rusko. Jeho izolace od civilizace se nicméně úspěšně prohlubuje a do náručí si s ním nepadají ani jeho zištní „spojenci“ jako Čína, Indie či Arabové. Potvrzuje se, že Putinovi se Západ – jak v to doufal – rozklížit nepodařilo. I neúspěšní zrádci typu Orbána se ocitají v osamění a evropský kontinent zůstává být v zásadě jednotný navzájem i ve spolupráci s USA. Závislosti na ruských energiích se Evropa zbavuje rychleji, než se čekalo. I ekonomické otřesy, které jí odpoutání od Ruska přináší, zvládá poměrně úspěšně – žádný kolaps se nekoná a svítá na lepší časy, už bez ruských surovin. Nejde to hned, nejde to bezbolestně, ale jde to.
Proti Rusku stojí celý civilizovaný svět, který je ekonomicky mnohem silnější. Putin může konflikt protahovat, ale Západ neuzbrojí, naopak – Západ uzbrojí jej, jako tomu bylo už v létech osmdesátých za Reagana. Ruská ekonomika je velikostí srovnatelná s tou italskou a růžové časy ji nečekají: stojí a padá s prodejem přírodních surovin, kde právě houfně přichází o západní zákazníky. A je zřejmé, že ti zbylí, pragmatičtí sousedé v Asii, se nepříznivou situaci Moskvy zneužít ke stlačení cen rozpakovat nebudou. Z Ruska se stane chudobná benzinka Číny a Indie. Vot, tak búdět…
Při hrůzné tragičnosti současné války, kterou Rusko rozpoutalo, je to dobrá zpráva: agresor slabý není, ale demokratický svět, proti kterému se postavil, je silnější – Putin může rozsévat smrt a utrpení ještě dlouho, ale zvítězit nemůže. Porážka Ruska je neodvratná. Už aby nastala co nejdřív…
SEN POTÉ a jiné příběhy
Po bezmála dvou desetiletích publikování na Neviditelném psu mi v nakladatelství NAVA vyšel výběr dvanácti nejlepších povídek různých žánrů, sdružených do útlé knížky (76 stran, 148,- Kč).
Jsem toho nemoderního názoru, že povídka by vždy měla mít pointu. Dobré pointy se ale - jak známo - u stolu vysedět nedají (múza musí přiletět sama a nedělá to často), a tak jsem materiál pro tuto knihu sbíral velice dlouho, mnohdy ze snů.
Můžete si ji objednat na této adrese.