Společenská atmosféra po vraždě v bratislavském klubu Tepláreň zhoustla. Poté, co si devatenáctiletý slovenský fašista zahrál na Breivika a vypálil osm výstřelů, z nich třemi trefil, dvakrát fatálně, je skoro nemožné věcně diskutovat o čemkoli, co se týká rodiny a homosexuality. Kdysi to byla kriminalizovaná menšina, pak možná odstrkovaná nebo opomíjená skupina a teď všechno směřuje k tomu, aby se ní stala kasta nedotknutelných, kolem níž je dlužno chodit po špičkách a v mírném předklonu, aby člověk nevyfasoval nálepku homofob. Za královnu homofobů je teď označována senátorka Daniela Kovářová. Po sítích běhá výstřižek jejího vystoupení na CNN Prima News, kde se prezentuje svůj postřeh, že mezi příslušníky gay komunity jsou velké rozdíly a že ne každý gay frekventuje podniky jako je Tepláreň. Je třeba hodně krátkého spojení abychom z tohoto prostého konstatování odvodili, že Daniela Kovářová schvaluje ostrostřelbu do lidí. Nicméně toto krátké spojení funguje.
Abyste nafasovalí nálepku homofoba už stačí vyslovit námitky proti homosexuálním manželstvím a surogátnímu mateřství. Tohoto verbálního zločinu se dopustil zájemce o prezidentský úřad Pavel Fischer. K jeho náhledu se připojuju v duchu „vyššího principu mravního“: i já si myslím, že jde o obchod s lidmi a budoucnost se jednou zhrozí, že něco takového bylo v polovině jednadvacátého století možné a dokonce posvěcené nejvyššími institucemi soudní moci a aplaudované intelektuály a rozhodujícími médii.
V Bratislavě došlo k brutální vraždě a vše ukazuje na to, že v pozadí je fašistické podhoubí, které je bohužel na Slovensku velmi silné. Pro naši demokracii by však bylo neblahé, kdyby podobné výstřelky by měly znemožňovat racionální přístup k problémům a znemožňovat věcnou diskusi. Nebudu opakovat mantru „nejsem homofob, protože mám mezi známými a přáteli homosexuály“. krom jiného i proto, že netuším, kdo z mých přátel je gay nebo lesba. Zásadně nesouhlasím s tezí, že pohlaví je společenský konstrukt, děsí mě, jakou dostává tato zrůdná teze podporu, proniká i do škol a dramaticky roste počet doslova dětí, které pak podnikají experimenty se svým organismem a rodičům je bráněno zasáhnout. Pokládám za šílené, že toto je vydáváno za pokrok a žádoucí směr, v němž má naše společnost pokračovat.
Snad je ještě čas zchladit vášně a vrátit se k civilizované diskusi bez očerňování nálepkami. Ono to „fob“ je hodně vážné obvinění a mělo by se s ním zacházet uvážlivě a jen v krajních a nesporně doložitelných případech. Což se bohužel málo kdy dnes děje. Své by mohl vyprávět ombudsman Stanislav Křeček, označený za rasistu za své snahy přistupovat k sociálním otázkám racionálně. Nepřipusťme vznik kasty nedotknutelných. Jinde se to už stalo, u nás je návrat k věcnosti snad ještě možný.