Neviditelný pes

ANALOGIE: Bude se opakovat pád říše římské?

Ve škole jsme se učili, jak římskou říši rozvrátili barbaři svým soustavným tlakem a nakonec v pátém století vyplenili Řím. Dokonce dvakrát. Poprvé v r. 410 Vizigóty pod vedením Alaricha. V té době už císař sídlil v Raveně. Podruhé v r. 455 Vandaly, vedenými králem Geiserichem. Ti už před tím dobyli Kartágo a ovládali část severní Afriky. Úlohu Říma převzala ve středověku Svatá říše římská vybudovaná Franky a Germány. Pak na chvíli nechvalná Třetí říše. No a dnes její úlohu převzala Evropská unie. Civilizace zrychlila a tak vývoj říší už netrvá celá staletí, ale spíše řadu dekád.

Vědci ale zjistili, že s tím Římem to bylo trochu jinak. Dějiny píší vítězové, ale o jeho pádu se dozvídáme jen z římských pramenů, protože vítězní barbaři nezanechali písemné památky. A poražení se snaží všemožně svoji porážku omluvit. Římská říše si o to koledovala. Byla příliš veliká na efektivní správu. Měla se dobře a blahobyt postupně erodoval její úsilí a vizi. Pronikali do ní už delší dobu přistěhovalci, kteří se stávali její součástí jako pracovníci nebo i žoldnéři v armádě. Nakonec ji nezachránil ani přechod ke křesťanství a tedy k totalitnější vizi.

Začala naplňovat příznaky rozpadu a kolapsu, tak jak je formuloval archeolog profesor Bárta. Vize a úsilí se vytrácelo, rostla korupce a legitimita vládců upadala. Začaly převládat lokální zájmy. Armáda už nebyla tak efektivní, aby mohla říši bránit. Hlavním faktorem bylo, že byla příliš složitá, komplikovaná a byrokratická. Ztrácela efektivitu. Blahobyt otupil zvídavost a snahu něco zlepšovat, usilovat. Zklamaly elity a vzdálily se obyčejným lidem. Nepomohlo jí ani, když se rozdělila na západní a východní část, které časem obě čelily obdobným problémům. Prostě se přežila. To, co ji postihlo, tím si prošel již před tím starověký Egypt i jiné světové říše.

Dnešní Evropská unie je trochu analogií římské říše. Centrum je v Bruselu a místní satrapové vládnou v provinciích. Přerozděluje a vydává byrokratická nařízení. Je velká a stále se rozrůstá. S legitimitou vlády je to všelijaké a často se dělí na „oni“ a „my“. Přinesla i mnoho dobrého, jako Řím kdysi. Společné vědecké projekty. Volný pohyb lidí i zboží jistě prospěl blahobytu. Ekonomicky spolupracuje. Lidé brblají, ale je prestižní být v ní. Blahobyt přitahuje pozornost a také proudy migrantů z chudého jihu a válčícího jihovýchodu. Dnes už je není možné odhánět mečem či střelbou. A tak se stávají permanentním problémem, o kterém se mluví tu více či méně. Ředí původní evropské obyvatelstvo a vnášejí sem své obyčeje. Unie si sama komplikuje život svojí správní strukturou založenou na byrokratech. Není divu, že vydávají jedno regulační opatření za druhým. Stejné nemůže vyhovovat částem s různou úrovní. Jejím hřebíčkem do rakve může být environmentální snaha o záchranu planetu, ač sama k devastaci přispívá nejméně ze všech částí světa. Teď se dostala do křížku i s „barbarem“ z východu. To jen spolu s covidem prohloubilo a obnažilo problémy. Je zde spousta lokálních zájmů a méně společného.

Bude úpadek pokračovat? Rozdělí se také na část západní a východní, když ta západní více přitahuje ekonomické migranty a navíc sama podléhá dekadenci? Východní část se bude snažit dál nést štafetu, aby později podlehla tlaku z východu?

Říše zrají jako ovoce. Od květu po sladkou dužninu, až nakonec po shnilé ovoce pod opadaným stromem. Nahrazují je však nové, život jde naštěstí dál. Co říci na závěr? Měli bychom se zamyslet, a pokud ne, tak carpe diem – užívat každého dne, dokud to jde. Římané v tom byli mistři.

zpět na článek