UKÁZKA: R. E. Feist, Zlo v Sethanonu - Trhlinové války

   Prolog
   
   Temný vítr
   
   
   Poryv větru přišel jakoby odnikud.
   Zrodil se jako zvonivá ozvěna kladiva kujícího zkázu, doběla rozpálenou kdesi ve výhních vroucí války a spalující smrti. Byl zplozen v srdci ztracené země; ze zvláštního místa, které leží mezi tím, co je a co by chtělo být. Z místa na dalekém jihu, kde hadi chodili vzpřímeně a mluvili prastarým jazykem. Hněvivý vítr s sebou přinášel pach prastarého zla a dlouho zapomenutých proroctví. Vichr sebou zuřivě zmítal, točil se dokola nad prázdnotou, ze které přišel; zdálo se, že hledá směr. Pak na okamžik strnul a vyrazil k severu.
   
   *
   
   Stará chůva šila a pobrukovala si přitom jednoduchou melodii, jednu z těch, které po generace předávají matky svým dcerám. Na chvíli zmlkla a prohlédla si výsledek své práce. Její dva malí svěřenci tvrdě spali a na tvářičkách se jim zrcadlil klid plynoucí z jejich dětských snů. Občas některý z nich ze spaní trhl prstíkem nebo našpulil rty, ale za chvilku už zase klidně ležel. Byla to překrásná batolata a chůva si byla jistá, že z nich vyrostou pěkní kluci. Až z nich budou muži, nejspíš si ani nebudou pamatovat na ženu, která u nich v noci sedávala. Teď jí ale patřili stejně jako matce, jež seděla se svým mužem v čele hodovní tabule, u níž se řešily státní záležitosti.
   Náhle vlétl oknem do místnosti poryv větru; ačkoliv byl horký, zamrazilo ji z něj až do morku kostí. Šeptal si cize znějící zvrácené tóny; téměř neslyšitelnou melodii temna. Chůva se otřásla a rychle se podívala, co dělají chlapci. Začali se neklidně vrtět a zdálo se, že se co nevidět rozpláčou. Rychle přiskočila k oknu a zavřela okenice, aby se dovnitř nedostalo víc podivně zneklidňujícího nočního povětří. Na okamžik se zdálo, jako by vítr na čas zatajil dech, a pak s lehkým povzdechem zmizel a v nočním vzduchu se opět rozhostil klid. Chůva si přitáhla šál kolem ramen; její dva svěřenci se ještě chvíli vrtěli, ale pak i oni upadli do klidného, hlubokého spánku.
   
   *
   
   V jiné místnosti, ležící nedaleko od ložnice nemluvňat, seděl nad dlouhým seznamem mladík a snažil se potlačit osobní sympatie a zášti; právě rozhodoval o tom, kdo bude mít příštího dne jaké povinnosti. Rozdělování úkolů z duše nenáviděl, ale nemohl říct, že by v něm nebyl dobrý. Těžké závěsy zavlály ve větru, který pronikl oknem do místnosti. Aniž by o tom musel přemýšlet, mladík téměř vyskočil z křesla; přikrčil se a z boty mu do ruky vylétla dýka. Životem na ulici vycvičené smysly mu jasně signalizovaly nebezpečí. Krčil se napjatý jako struna, jen srdce mu tlouklo jako zvon; byl si jist, že jej čeká boj na život a na smrt, tak jako se mu to v jeho konflikty zmítaném životě stalo již tolikrát. Nikde se ale nic nepohnulo, a tak se po chvíli uvolnil. Pocit nebezpečí byl pryč. Nechápavě zavrtěl hlavou a pomalu přešel k závěsům; jak se blížil k oknu, cítil kdesi hluboko v žaludku, že něco není v pořádku. Dlouhé minuty se díval z okna k severu, kde se pod rouškou tmy skrývaly obrovské hory, za nimiž čekal temný nepřítel. Mladíkovy oči se zúžily, jak se snažil proniknout tmou a zahlédnout alespoň záblesk nebezpečí, které tam číhalo. Když poslední stopy hněvu a strachu zmizely, vrátil se zpět k přerušené práci. Během noci se však neubránil tomu, aby čas od času nevyhlédl z okna do tmy.
   
   *
   
   Ve městě se ulicemi motala skupinka rozjařených opilců hledajících další putyku, kde by se mohli dál bavit s veselými přáteli. Vítr mezi nimi prolétl a oni se na okamžik zastavili a nervózně se po sobě podívali. Jeden z nich, starý žoldnéř, opět vykročil, pak se ale zastavil a zamyslel se. Najednou ztratil zájem o další slavení, popřál svým společníkům dobrou noc a vyrazil do paláce, kde už byl téměř rok hostem.
   
   *
   
   Pak se vítr dostal nad moře, po jehož hladině zrovna plula loď vracející se z dlouhé hlídky do přístavu. Kapitán, vysoký postarší muž se jizvenou tváří a mléčným nevidoucím okem, se zarazil, když se jeho tváře dotkla osvěžující bríza. Už se chystal zavolat, aby zkrátili úvazy plachet, když tu mu celým tělem proběhl zvláštní chlad. Otočil se na svého prvního důstojníka, poďobaného muže, který pod ním sloužil už celé roky, aby si vyměnili podrážděné pohledy. Pak vítr utichl. Kapitán zaváhal, a pak přikázal hlídkám, aby vylezly do košů na stožárech, a po další chvíli přemýšlení nařídil, aby byly rozsvíceny další lampy, jejichž světlo mělo rozptýlit tísnivou ponurost, ve které se loď utápěla.
   
   *
   
   Vítr vanul dál k severu, až se dostal do ulic jakéhosi města; svými poryvy zvedal z ulic vířící obláčky prachu, které pak divoce tančily nad dlažebními kostkami jako šílení šašci. V tom městě žili muži z jiného světa bok po boku s těmi, kteří se v něm narodili. V jídelně tamních kasáren zrovna zápasil v páce jeden z cizozemců s mužem, který se narodil ani ne míli od města; sledoval je dav sázejících vojáků. Každý muž už toho druhého jednou přetlačil a třetí kolo mělo rozhodnout. Náhle udeřil vítr a oba muži se zarazili, rozhlížejíce se kolem sebe. Prach štípal do očí a i zkušení veteráni měli co dělat, aby se nerozklepali. Oba soupeři beze slova ukončili zápas a ti, co na ně sázeli, bez námitek sebrali své sázky. Vojáci se pak tiše rozešli do svých ubikací; veselou atmosféru zápasu odvál řezavý vítr.
   
   *
   
   Vichr se řítil horskými stržemi dál k severu, až dorazil na okraj věkovitého lesa, kde žila malá opicím podobná stvoření; byla plachá a přátelská a teď se k sobě krčila ve větvích, aby se zahřála vzájemnou blízkostí. Dole pod nimi seděl na zemi muž v meditační pozici. Nohy měl zkřížené a zápěstí, směřující směrem ke korunám stromů, volně spočívala na kolenou; palec a ukazováček každé ruky se dotýkaly – kruh, který tvořily, představoval kolo života, se kterým jsou všichni živé tvorové spojeni. S prvním dotykem temného větru se mu oči prudce otevřely a on se tázavě zadíval na postavu sedící proti němu. Starý elf, který však nevypadal příliš staře, jak bylo u jeho druhu běžné, chvíli hleděl na člověka sedícího naproti němu; viděl v jeho očích nevyřčenou otázku. Lehce přikývl. Člověk se zvedl a sebral zbraně, které měl odložené nedaleko. Zasunul dlouhý i krátký meč za široký opasek a lehkým posunkem se rozloučil se svým společníkem. Pak vyrazil lesem věkovitých stromů na cestu k moři. Na pobřeží chtěl vyhledat dalšího muže, který se také počítal mezi přátele elfů, a připravit se s ním na konečný střet, k němuž mělo již brzy dojít. Válečník pospíchal lesem k oceánu a nad hlavou mu šumělo listí na větvích stromů.
   
   *
   
   I v jiném lese se rozšumělo listí soucítící s těmi, které vyděsil temný závan ponurého větru. Za nezměrným zálivem plným hvězd se kolem žlutozeleného slunce otáčela horká planeta. Pod ledovcem pokrývajícím severní pól oné planety ležel les, který byl dvojčetem hvozdu, jímž právě procházel válečník směrem k moři. Hluboko v tom lese seděli v kruhu tvorové znalí prastarých tajemství. Spřádali magii. Obklopovala je jemná, matná záře; seděli na holé lesní zemi a přesto zůstaly jejich pestrobarevné šaty nepotřísněné dotekem hlíny. Všichni do jednoho měli zavřené oči, ale každý z nich viděl to, co potřeboval vidět. Jeden z nich, starší, než kam paměť ostatních sahala, seděl nad kruhem, udržován ve vzduchu silou kouzla, které spolu spřádali. Bílé vlasy mu splývaly na ramena, spoutané pouze prostou čelenkou z měděného drátu ozdobenou jediným nefritem na čele. Ruce dlaněmi otočené vzhůru měl natažené dopředu a oči nespouštěl z muže v černé kutně, který se vznášel naproti němu. Ten v černém se vznášel v proudech mystických sil, které kolem něj tvořily hustou síť; vysílal své vědomí po jednotlivých liniích, čímž se učil onu cizí magii ovládat. Seděl ve stejné pozici jako jeho protějšek; ruce dlaněmi vzhůru, jen oči měl kvůli učení zavřené.
   V myšlenkách pohladil strukturu prastaré elfí magie a ucítil proplétající se energie všeho živého v lese; cítil, jak jsou uchopovány a lehce, nenásilně ohýbány směrem prospěšným tamní společnosti. A přesně tak zaříkávači užívali svoji magii: jemně, ale vytrvale spřádali vlákénka všudypřítomných přírodních energií do magického vlákna, které mohli dále použít. Dotkl se kouzla svou myslí a věděl. Věděl, že jeho schopnosti přerůstají hranice lidského chápání, a že ve srovnání s jeho původními představami o hranicích jeho talentu se teď jeví téměř jako božské. Během uplynulého roku se toho naučil mnoho, ale věděl, že toho, co se ještě může naučit, je mnohem víc. Nicméně díky nově nabytým vědomostem teď měl prostředky, jak najít další zdroje vědění. Věděl, že tajemství známá pouze několika málo vyvoleným mistrům, jako třeba přemisťování se mezi světy jen silou vůle, cestování časem a dokonce oklamání smrti, nejsou jen zkazkami, ale realitou. Zatím jen věděl, ale byl si jist, že jednoho dne ta tajemství sám pozná. Pokud mu bude dáno dost času. A právě teď se mu času nedostávalo. Listy se rozšuměly ozvěnou temného větru vanoucího vzdáleným lesem. Muž v černém upřel oči na prastarého tvora levitujícího proti němu; oba vymanili mysli z přediva magie. Jen silou své mysli se muž v černém otázal: „Tak brzy, Acailo?“
   Ten druhý se jen usmál a světle modré oči se rozzářily vnitřním světlem; září, která muže v černém při jejich prvním setkání nemálo vyděsila. Teď věděl, že světlo vychází z bezedné moci, se kterou se nikdy nesetkal u žádného ze smrtelníků; s výjimkou jediného. Tato moc ale byla jiná; nebyla to ohromující síla, jíž vládl onen smrtelník, ale konejšivá, léčivá moc života, lásky a klidu. Tvor vznášející se před ním byl vskutku v naprosté harmonii se vším kolem. Pohled do zářících očí člověka vnitřně naplňoval a jeho úsměv uklidňoval. Avšak myšlenky proplouvající mezi oběma tvory, pozvolna klesajícími k zemi, byly plné obav. „Už je to rok. Bylo by pro nás pro všechny lepší, kdybychom měli více času. Čas ale plyne, jak sám uzná za vhodné a možná už jsi připraven.“ Při dotyku myšlenky muž v černém pochopil, že se jednalo o žert, a sám nahlas dodal: „Připraven nebo nepřipraven, čas nadešel.“
   Ostatní se jako jeden muž zvedli a černě oděný na chvíli pocítil, jak se jejich mysli dotkly jeho, aby mu popřáli sbohem. Posílali ho na cestu do míst, kde se schylovalo ke konfliktu; ke konfliktu, ve kterém měl sehrát rozhodující roli. Odnášel si však s sebou mnohem více, než si před rokem přinesl. Když ucítil poslední dotyk, promluvil: „Děkuji. Půjdu tam, odkud se mohu rychle vrátit domů.“ Pak beze slova zavřel oči a zmizel. Stvoření stojící v kruhu na chvíli ztichla a pak se rozešla, aby se věnovala úkolům, které na ně čekaly. Listy ve větvích byly stále neklidné; ozvěna temného větru odeznívala jen pozvolna.
   
   *
   
   Temný vítr vál dál, až dokud se nedostal ke stezce vedoucí po horském hřebeni tyčícím se nad vzdáleným údolím; u okraje se skrývala skupinka mužů. Na okamžik se otočili k jihu, jako by se pokoušeli spatřit zdroj podivně zneklidňujícího vichru, pak se ale vrátili k pozorování plání pod nimi. Dva muži stojící nejblíže k okraji srázu podstoupili dlouhou a náročnou cestu v sedle, aby na vlastní oči spatřili to, o čem je zpravila jízdní hlídka. Hluboko na dně údolí se pod praporci, jejichž emblémy nevěstily nic dobrého, sbírala armáda. Velitel průzkumníků, prošedivělý vysoký muž s páskou přes pravé oko, se spustil kousek pod hřeben a dřepl si tam. „Naše obavy se naplnily,“ poznamenal tiše.
   Jeho o něco menší, ale o to lépe stavěný společník se poškrábal v prošedivělé bradce a zaujal místo vedle svého velitele. „Neřekl bych,“ zašeptal, „podle počtu ohňů se tam dole sbírá sakra velká bouře. O dost větší, než jsme čekali.“
   Muž s páskou přes oko se dlouze odmlčel, a pak promluvil: „Nějak se nám podařilo získat rok. Čekal jsem, že udeří už minulé léto. Dobře, že jsme se celý rok připravovali – letos už určitě přijdou.“ V podřepu se pak přesunul o kus zpět, kde jim držel koně vysoký plavovlasý muž. „Jdeš taky?“ otočil se na svého druha, který byl stále ještě pod hřebenem.
   „Ne, radši tu s nimi ještě chvíli zůstanu. Když budu moct chvíli pozorovat, kolik jich přichází a jak rychle se tábor rozrůstá, dost možná odhadnu, kolik jich s sebou přivede.“
   Velitel vyskočil do sedla; světlovlasý muž po jeho boku se otočil k údolí: „Záleží na tom vůbec? Až přitáhne, určitě je s sebou vezme všechny.“
   „Záleží, nezáleží, prostě jen nemám rád překvapení.“
   „Jak dlouho?“ zeptal se jednooký.
   „Dva, maximálně tři dny, pak už to tu bude trochu přelidněný.“
   „Určitě mají v okolí hlídky už teď. Máš dva dny,“ řekl a po chvilce s úšklebkem dodal: „Jako společník nejsi zrovna nejpříjemnější, ale za ty dva roky už jsem si na tebe docela zvykl. Dávej si pozor.“
   Druhý muž se jen divoce zašklebil: „To ty si dávej taky. Za poslední dva roky jsi je rozdráždil tak, že by tě rádi chytili, aby si s tebou důkladně popovídali. Pochybuju, že by ti pak jen napíchli hlavu na kopí, až půjdou obléhat město.“
   „To se jim nikdy nepovede,“ usmál se plavovlasý. Jeho úsměv byl otevřený, ale v hlase mu zněl tón naprostého odhodlání, který druzí dva dobře znali.
   „No to taky doufám. Teď už ale jeďte.“
   Z oddílu mužů na hřebeni zůstal jen statný chlapík a jeden voják, který mu měl na hlídce dělat společnost. Nějakou dobu se zamyšleně díval do údolí a pak jen tiše zamumlal: „Tak co chystáš tentokrát, ty jeden parchante, synku kurevníka a bezejmenný děvky? S čím na nás letos vytáhneš, Murmadame?“
   
   
   1
   
   Slavnost
   
   
   Jimmy pádil chodbou.
   Posledních pár měsíců bylo pro Jimmyho ve znamení neustávajícího růstu. O příštím slunovratu mu mělo být šestnáct let, i když jeho přesným věkem si nebyl jistý nikdo. Šestnáct se ale zdálo být velmi pravděpodobným odhadem, ačkoliv mu už mohlo táhnout na sedmnáct nebo dokonce na osmnáct. Odjakživa byl svalnatý, teď ale začal rychle mohutnět v ramenou a od chvíle, kdy začal působit u dvora, vyrostl téměř o hlavu. Vypadal už spíš jako muž než jako chlapec.
   Některé věci se ale nemění – jednou z těch věcí byl i Jimmyho smysl pro zodpovědnost. Pokud šlo o důležité úkoly, byl na něj spoleh, když ale došlo na každodenní triviální rutinu, ocital se celý dvůr prince z Krondoru na pokraji chaosu. Podle pravidel měl být jakožto starší panoš na každém shromáždění první; obvykle však dorazil poslední a ani dnes tomu nebylo jinak. Přesnost se mu zjevně vyhýbala velkým obloukem. Obvykle přicházel moc pozdě nebo příliš brzy; přesně jen zřídka.
   Panoš Locklear stál u dveří do postranního sálu, který panoši využívali k nástupům, a zběsile mával na Jimmyho, aby si pospíšil. Od té doby, co se Jimmy s Aruthou vrátili z výpravy za stříbrným trnem, se ze všech mladíků u dvora s princovým osobním panošem spřátelil jen Locklear. Ačkoliv Jimmy na první pohled Lockleara správně odhadl jako v mnoha směrech značně nedospělého, ukázalo se, že nejmladší syn barona z Konce světa má jisté pochopení pro provádění různých ztřeštěností, což Jimmyho nejen překvapilo, ale i potěšilo. I když byl Jimmyho plán seberiskantnější, Locklear obvykle souhlasil. Když se pak mladší panoš dostal v důsledku Jimmyho hrátek s trpělivostí dvorských úředníků do problémů, přijímal jejich tresty důstojně; považoval je za přiměřenou cenu za to, že se nechal chytit.
   Jimmy vtrhl do místnosti a sklouzl se po hladké mramorové podlaze, když se pokusil rychle zastavit. V sále proti sobě stály dvě vyrovnané řady panošů oblečených v zeleno-hnědých stejnokrojích. Jimmy se rozhlédl po dvou tuctech mladíků; každý byl na svém místě. Sám si rychle stoupl tam, kde už měl notnou chvíli stát, a ve stejný okamžik do místnosti vstoupil mistr ceremoniář Brian deLacy.
   Když Jimmyho jmenovali do funkce staršího panoše, myslel si, že mu to přinese jen samá privilegia a žádné povinnosti. Záhy se však přesvědčil o opaku. Stal se sice jen malou, ale přesto nedílnou součástí dvorní úřednické mašinérie, a tak se mohl pokaždé, když selhal v plnění svých povinností, osobně přesvědčit o tom, co bylo dobře známo každému dvorskému hodnostáři v libovolném národě či době: Nadřízené nikdy nezajímaly výmluvy; chtěli pouze výsledky. Jimmy byl zodpovědný za všechny chyby, kterých se dopustili ostatní panoši. A letošní rok se pro Jimmyho nevyvíjel zrovna nejlépe.
   Odměřeným krokem doprovázeným lehkým šustěním černo-rudého roucha, které bylo odznakem úřadu, přešel mistr ceremoniář důstojně místnost a zastavil se za Jimmym, jenž sice byl technicky vzato po majordomovi královského paláce jeho prvním náměstkem, ale po pravdě řečeno byl obvykle jen jeho největším problémem. Po deLacyho boku kráčela dvě pážata v nachově-žlutých šatech – byli to synové neurozených lidí, kteří měli být vychováni k službě v paláci, čímž se lišili od panošů, již se měli jednoho dne stát vládci panství na západě království. Mistr ceremoniář roztržitě udeřil okovaným koncem hole – symbolem svého postavení – o zem a otočil se ke staršímu panoši: „Takže pokud jsi už popadl dech, panoši Jamesi, znovu si to projdeme.“
   I když směrem od vzdálenějších chlapců zaslechl Jimmy potlačované chichotání, odpověděl, aniž by hnul brvou: „Všichni jsou přítomni, mistře ceremoniáři. Panoš Jerome je omluven kvůli zranění a nachází se ve svém pokoji.“
   „Ano, slyšel jsem o vaší malé neshodě včera na hřišti,“ poznamenal deLacy rezignovaným hlasem, „myslím, že bychom se neměli zabývat tvými neustálými problémy s Jeromem. Dostal jsem další dopis od jeho otce. Myslím, že příště s ním nebudu ztrácet čas a prostě ti ho předám.“ Jimmy se pokusil zatvářit nevinně, ale nepodařilo se mu to. „Než se dostanu k vašim dnešním povinnostem, domnívám se, že je třeba něco vám připomenout. Očekává se, že se budete za všech okolností chovat jako mladí gentlemani. A v souvislosti s tímto taktéž považuji za vhodné, abych vás varoval před pokračováním v některých novotách, mezi něž patří zejména sázení na výsledky zápasů v sudové konaných o šestidnu. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně?“ Zdálo se, že otázka je míněna všem přítomným chlapcům; ale ačkoliv se deLacy díval na ně, spočinula jeho ruka na Jimmyho rameni. „Ode dneška už žádné sázení. Tedy pokud to nebudou sázky na něco ušlechtilého, jako jsou například dostihy. A aby to bylo všem úplně jasné, považujte to za příkaz.“
   Všichni panoši začali souhlasně bručet a přikyvovat. I starší panoš s vážnou tváří pokýval hlavou – byl ale rád, že už si na odpolední zápas stihl vsadit. Mezi služebnictvem a nižší šlechtou se hra stala tak populární, že se začal vážně zabývat myšlenkou, jak by se od nich dalo vybírat vstupné. Jimmyho by určitě přišlo draho, kdyby deLacy zjistil, že si na odpolední zápas už vsadil; i když byl přesvědčen, že nic nečestného neprovedl. DeLacy přece mluvil jen o budoucích sázkách.
   Mistr deLacy zběžně prošel rozvrh, který mu Jimmy připravil včera v noci. Ať už měl mistr ceremoniář vůči svému staršímu panoši jakékoliv výhrady, proti jeho práci nemohl mít námitek. Do čehokoliv se Jimmy pustil, to dopadlo dobře; problém ovšem byl přimět ho, aby začal. Když byly rozděleny úkoly na dopoledne, deLacy se otočil ke shromážděným chlapcům: „Čtvrt hodiny před druhou hodinou odpolední se shromážděte na palácovém schodišti. Ve dvě hodiny po poledni totiž dorazí princ Arutha s celým svým dvorem na ceremoniál představení. Po jeho skončení jste všichni na zbytek dne zproštěni povinností, takže ti, co tu mají rodiny, mohou strávit oslavy s nimi. Nicméně dva z vás budou muset zůstat k dispozici princově rodině a hostům. Vybral jsem pro tuto službu panoše Lockleara a Jamese. Vy dva teď hned půjdete do kanceláře hraběte Volneyho a budete mu k ruce. To je všechno.“
   Jimmy zachmuřeně stál a nasupeně se díval za odcházejícím deLacym; za chvíli se začali rozcházet i panoši. Locklear pomalu přešel k Jimmymu a pokrčil rameny: „No, to máme zase jednou štěstí, co? Všichni se tu budou jen tak promenádovat, jíst, pít,“ pak na chvilku ztichl a dlouze se podíval na Jimmyho, aby vzápětí s úšklebkem dodal, „a líbat holky. No a my se budeme muset držet Jejich Veličenstev.“
   „Zabiju ho,“ zavrčel naštvaně Jimmy.
   Locklear zavrtěl nechápavě hlavou: „Jeroma?“
   „Koho jiného?“ řekl Jimmy a pokynul svému příteli, aby ho následoval ven ze síně. „Určitě řekl deLacymu o sázení. Mstí se mi za ten monokl, který jsem mu včera věnoval.“
   Locklear si jen rezignovaně povzdechl: „Naši nemají šanci porazit Thoma, Jasona a zbytek učňů, když nebudeme hrát my dva.“ Locklear a Jimmy byli mezi mladými šlechtici u dvora těmi nejzdatnějšími. Locklear byl skoro stejně rychlý jako Jimmy a zaostával za ním jen v šermu, ale i tak byl hned po něm nejlepším šermířem mezi panoši. Když hráli spolu, nikdo v paláci se jim v práci s míčem nemohl rovnat, takže pokud měli zůstat mimo hru, znamenalo to pro učně takřka jisté vítězství. „Kolik jsi vsadil?“
   „Všechno,“ odpověděl Jimmy. Locklearovi to zaškubalo v obličeji. Panoši dávali dohromady stříbrňáky i zlaťáky na sázku už celé měsíce. „Jak jsem mohl čekat, že deLacy udělá něco takového? A díky všem těm prohrám jsem dostal kurz pět ku dvěma ve prospěch učňů.“ Jimmy už dlouhé měsíce pracoval na tom, aby panoši prohrávali a aby tak dostal výhodný kurz. Pak se znovu zamyslel: „Možná ještě nejsme ze hry venku. Něco vymyslím.“
   Locklear se rozhodl změnit téma: „Dneska to bylo těsné. Co tě zdrželo tentokrát?“
   Jimmy se zašklebil a z výrazu se mu ztratila všechna ponurost: „Povídal jsem si s Mariannou,“ pak se ale zase zakabonil, „měl jsem se s ní po zápase sejít, teď ale budu dělat společnost princi a princezně.“ Když Jimmy začal minulé léto dospívat, zjistil ke svému překvapení, že se mění i jeho vztah k dívkám. Najednou byla jejich společnost a dobré mínění o něm životně důležité. Vzhledem k tomu jak byl vychován a co všechno prožil, se mohl Jimmy považovat za světaznalého; obzvláště v porovnání s ostatními panoši u dvora. Bývalý zloděj už pěkných pár měsíců dělal co mohl, aby neunikl pozornosti žádné mladší dívky v paláci. Marianna byla prostě jen jeho nejnovějším objektem zájmu a jako mnohé před ní se nedokázala ubránit kouzlu chytrého a pohledného panoše. Jimmyho kudrnaté hnědé vlasy, všudypřítomný úsměv a blýskající se tmavé vlasy připravily o klidné spaní rodiče nejedné dívky sloužící v paláci.
   Locklear se snažil předstírat nezájem, ale jeho snaha rychle brala za své, protože i on se ocital čím dál častěji ve středu zájmu dívek z paláce. Rostl teď rychleji než kdy předtím a už nebyl o moc menší než Jimmy. Vlnité hnědé vlasy s blonďatým žíháním, chrpově modré oči orámované téměř ženskými řasami, milý úsměv a jeho přátelské a vstřícné chování způsobily, že se stal oblíbencem mnoha mladých dívek v paláci. Na myšlenku přátelení se s děvčaty si ještě úplně nezvykl, protože vyrůstal jen se svými bratry, ale když tak pozoroval Jimmyho, usoudil, že na dívkách bude asi víc, než si myslel doma v Konci světa. „Myslím,“ promluvil Locklear a přidal do kroku, „myslím, že jestli si deLacy nenajde důvod vyhodit tě ze služby, nebo pokud tě Jerome nenechá zmlátit ranařema z města, tak ti nějaký žárlivý kuchtík nebo naštvaný otec rozčísne pěšinku sekáčkem. Nikdo z nich se k tomu ale nedostane, jestli nepřijdeme včas do kanceláře, protože hrabě Volney nechá narazit naše hlavy na kůly. Hoď sebou.“
   Pak se zasmál, rýpl Jimmyho do žeber a vyrazil změtí chodeb; druhý mladík mu byl v patách. Starý sluha přestal oprašovat obraz, otočil se za uhánějícími chlapci a začal vzpomínat na to, jak může být mládí čarovné. Pak ale opět podlehl moci prožitého času a vrátil se ke své práci.
   
   *
   
   Dav propukl v jásot, když začali heroldi scházet po palácovém schodišti k nim. Důvodem k jásotu bylo zčásti to, že k nim měl promluvit princ, který byl sice poněkud rezervovaný, ale byl proslulý svou spravedlivostí. Zčásti se ale také těšili na to, že uvidí princeznu, již milovali. Byla symbolem pokračování staré rodové linie; spojnicí mezi minulostí a budoucností. Valná většina z nich se ale radovala proto, že se ocitla mezi šťastlivci, kteří budou moci jíst z princových spíží a pít z jeho vinných sklepů, a to i když jsou neurozeného rodu.
   Ceremoniál představení a s ním spojené oslavy se konal vždy do třiceti dnů od narození člena královské rodiny. Počátky zvyklosti byly zahaleny tajemstvím, obecně se ale předpokládalo, že prastaří vládci rillanonského městského státu měli povinnost předvést všemu lidu bez rozdílu, že dědicové trůnu se narodili bez vady. V současnosti si většina lidu spojovala celý ceremoniál hlavně s oblíbenými slavnostmi, které co do rozsahu připomínaly letní oslavy slunovratu.
   Ti, kteří spáchali přestupky, byli omilostněni, věci cti byly považovány za vyřešené a souboje byly zakázány po týden a den následující po ceremoniálu představení. Všechny dluhy vzniklé od posledního představení před devatenácti lety, kdy se narodila princezna Anita, byly odpuštěny a i společenské postavení bylo na chvíli zapomenuto, protože šlechtici i prostý lid jedli u stejné tabule.
   Jimmy se postavil na své místo za heroldy a uvědomil si, že i dnes musí někdo pracovat. Někdo musel připravit všechny chody, které se budou podávat, a někdo pak bude muset večer uklízet. A taky on bude muset být nablízko Aruthovi a Anitě, aby jim mohl posloužit, pokud to budou vyžadovat. V duchu si povzdechl a zamyslel se nad všemi svými povinnostmi, které si ho našly, ať se před nimi ukryl kamkoliv.
   Locklear si tiše pobrukoval, zatímco se heroldi dál rozestavovali na svá místa; za nimi přicházeli příslušníci Aruthovy palácové stráže. Po nich se na schodišti objevil Gardan, rytíř-maršálek Krondoru, a hrabě Volney, prozatímní vrchní kancléř, z čehož se dalo usuzovat, že ceremonie začne každým okamžikem.
   Šedovlasý voják, na jehož tváři se rýsoval úsměv, kývl na statného kancléře, a pak pokynul deLacymu, aby začal. Mistr ceremoniář udeřil holí o zem, načež trubači spustili fanfáry a bubeníci zavířili paličkami. Dav se ztišil a když deLacy udeřil holí podruhé, jeden z heroldů začal vyvolávat: „Slyšte, slyšte, Jeho Výsost Arutha conDoin, princ krondorský, pán Západu, dědic trůnu v Rillanonu.“ Dav zajásal, ale bylo to spíše kvůli protokolu, ne z upřímného nadšení. Arutha byl typem vládce, který u lidu vzbuzoval hlubokou úctu a obdiv, nikoliv nadšené zbožňování.
   Vysoký hubený muž s tmavými vlasy vyšel z brány paláce; měl na sobě decentní hnědé šaty z kvalitní látky a přes ramena rudý plášť, jenž byl odznakem jeho úřadu. Zastavil se a přivřenýma očima pozoroval dav, zatímco herold oznamoval příchod princezny. Drobná rusovlasá princezna se přidala ke svému manželovi a veselý záblesk v jejích zelených očích vyčaroval na princově tváři úsměv; dav znovu propukl v jásot, který tentokrát šel přímo od srdce. Stála před nimi přece jejich milovaná Anita, dcera Aruthova předchůdce Erlanda.
   Ačkoliv vlastní ceremonie měla být vyřízena rychle, představování jednotlivých šlechticů trvalo podstatně déle. Celá řada šlechticů žijících v paláci a hostů měla nárok na veřejné představení. Jako první byli představeni: „Jejich Jasnosti, vévoda a vévodkyně ze Saladoru.“
   Pohledný světlovlasý muž nabídl rámě tmavovlasé ženě. Laurie, někdejší minstrel a cestovatel; nynější vévoda ze Saladoru a manžel princezny Carline, doprovodil svoji překrásnou ženu po bok jejího bratra. Dorazili do Krondoru už před týdnem, aby se setkali se svými synovci, a plánovali zůstat další týden.
   Herold monotónně vyvolával jméno jednoho šlechtice za druhým, až se nakonec dostal k cizím hodnostářům, mezi něž patřil i keshský ambasador. Lord Hazar-Chán se vzdal obvyklé keshské okázalosti a předstoupil před lid pouze se čtyřmi osobními strážci. Ambasador byl oblečen jako pouštní lidé z Jal-Puru; měl na sobě turban halící celou hlavu s výjimkou očí, dlouhou indigově modrou róbu, blůzu zakrývající bílou vestu a kalhoty zasunuté do vysokých černých bot sahajících do půli lýtek. Jeho osobní strážci byli od hlavy k patě v černé.
   Nakonec opět povystoupil deLacy a zavolal: „Nechť přistoupí lid.“ Několik set mužů a žen různého společenského postavení – nejchudším žebrákem počínaje a nejbohatším měšťanem konče – se nahrnulo pod schodiště vedoucí do paláce.
   Arutha pak pronesl rituální slova patřící k ceremonii představení: „Dnes je tří stý desátý den druhého roku vlády našeho krále, lorda Lyama Prvního. Dnes představujeme své syny.“
   DeLacy udeřil holí o zem a herold začal vyvolávat: „Jejich královská Veličenstva, princové Borric a Erland.“ Dav propukl až v téměř šílený křik a jásot, když poprvé spatřil dvojčata Aruthy a Anity, která se narodila sice už před měsícem, ale teprve teď byla veřejně představena. Chůva, jež byla vybrána, aby se o chlapce starala, přistoupila k jejich rodičům a předala jim je. Arutha si vzal Borrice, který byl pojmenován po jeho otci, a Anita dostala jmenovce svého otce. Obě nemluvňata snášela veřejné předvádění docela klidně, i když Erland začal být trochu nevrlý. Dav nepřestával šílet ani poté, co Arutha s Anitou vrátili své potomky do péče chůvě. Arutha obdařil dav shromážděný pod schodištěm dalším ze svých vzácných úsměvů: „Moji synové jsou zdraví a silní. Narodili se bez vady. Jsou způsobilí vládnout. Přijímáte je jako syny královského rodu?“ Dav jen souhlasně zabouřil. „Děkujeme vám, dobří lidé. Těším se na shledanou při hostině.“
   Ceremonie skončila. Jimmy pohotově zaujal místo po Aruthově boku, jak mu velela povinnost, zatímco Locklear přispěchal k Anitě. Formálně byl Locklear sice pouze mladším panošem, ale býval tak často pověřován službou u princezny, že byl v podstatě považován za jejího osobního panoše. Jimmy podezíral deLacyho, že se jej snaží s Locklearem udržet pohromadě, aby se mu tak snáze hlídali. Princ se na Jimmyho nepřítomně pousmál – soustředil se na svou ženu a sestru, které se skláněly nad dvojčaty. Keshský ambasador si odhrnul záhyb turbanu z obličeje a s úsměvem je pozoroval. Jeho čtyři osobní strážci zůstávali v dosahu.
   „Tvé Výsosti,“ začal Keshan, „jsou trojnásob požehnány. Zdravé děti jsou darem bohů. A jsou to synové. A jsou dva.“
   Arutha se doslova vyhříval v září radostného úsměvu své ženy, která právě podávala obě děti chůvě do náruče. „Děkuji ti, lorde Hazar-Cháne. Je to pro nás neočekávaná radost, přivítat tě letos na našem dvoře.“
   „Počasí v Durbinu je letos naprosto příšerné,“ odpověděl nepřítomně a soustředil se na dělání obličejů na malého Borrice. Pak si najednou uvědomil své postavení a o něco formálněji dodal: „Kromě toho, Výsosti, musíme prodiskutovat jednu maličkost týkající se nové západní hranice.“
   Arutha se rozesmál: „S tebou, můj drahý Abdure, se maličkosti stávají velkými záležitostmi. Opravdu se netěším, že se máme opět setkat tváří v tvář u jednacího stolu. Samozřejmě ale přetlumočím všechna tvá doporučení Jeho Výsosti Lyamovi.“
   Keshan se uklonil: „Jsem Jeho Výsosti kdykoliv k dispozici.“
   Arutha se teď podle všeho soustředil na ambasadorovu osobní stráž. „Nevidím tu s tebou tvoje syny, ani lorda Daoud-Chána.“
   „Vyřizují s mými lidmi v Jal-Puru záležitosti, kterými bych se zabýval já, kdybych nebyl zde.“
   „A tihle?“ ukázal Arutha na čtyři osobní strážce. Jejich šaty, dokonce i pochvy šavlí, byly antracitově černé. Ačkoliv oblečení bylo stylem podobné oděvům pouštních lidí, lišilo se od všeho, na co byl Arutha u Keshanů zvyklý.
   „To jsou izmalové, Výsosti. Jsou zde jen a pouze pro moji osobní ochranu.“
   Arutha se rozhodl nic neříkat a jen pozoroval, jak se hlouček lidí kolem jeho dětí pomalu rozchází. Izmalové byli vyhlášení tělesní strážci – velkokeshský šlechtic nemohl získat lepší ochránce. Vyprávělo se ale, že to jsou i skvělí špioni a příležitostně i nájemní vrazi. O jejich schopnostech se vyprávěly legendy; pokud šlo o to někam se nepozorovaně dostat, mohli se jim vyrovnat snad jen duchové. Aruthovi se příliš nelíbilo mít ve zdech paláce muže, které od vrahů dělil jen krůček, ale Abdur měl právo na svůj osobní doprovod a princ usoudil, že je nepravděpodobné, aby s sebou keshský ambasador do Krondoru přivedl někoho, kdo by mohl být království nebezpečný. Tedy s výjimkou sebe samého, opravil se Arutha v duchu.
   „Také si budeme muset promluvit o quegském požadavku týkajícím se práva kotvit v královských přístavech,“ poznamenal Hazar-Chán.
   V Aruthově obličeji se zračilo neskrývané překvapení, které se však záhy změnilo v podráždění: „Předpokládám, že se ti o tom zmínil nějaký rybář nebo námořník, když jste se vyloďovali, nemám pravdu?“
   „Výsosti, Kesh má přátele na mnoha místech,“ odpověděl ambasador s úlisným úsměvem.
   „O tom nepochybuji. Předpokládám, že bavit se o keshské výzvědné službě asi nemá cenu, protože oba dva víme,“ Hazar-Chán se přidal k princi, takže větu dokončili společně, „že žádná taková skupina neexistuje.“
   Abdur Rachman Memo Hazar-Chán se uklonil: „Pokud, Výsosti, milostivě dovolíš…“
   Arutha se také lehce uklonil na pozdrav odcházejícímu Keshanovi, a pak se otočil na Jimmyho: „Vida, tak vy dva darebáci máte dneska službu?“
   Jimmy pokrčil rameny, čímž naznačil, že on o to nestál. Arutha zaslechl, jak jeho žena říká chůvě, aby odnesla dvojčata do jejich komnaty. „Hádám, že jste asi deLacyho něčím příliš nepotěšili. Nemůžeme vás ale připravit o všechnu zábavu, co? Slyšel jsem, že dnes odpoledne by měl být obzvláště zajímavý zápas v sudové.“
   Jimmy zahrál překvapený výraz, zatímco Locklearův obličej se okamžitě rozzářil. „Taky jsem to slyšel,“ odpověděl Jimmy vyhýbavě.
   Skupinka lidí na schodišti se začala přesouvat do paláce a Arutha pokynul chlapcům, aby je následovali. „No myslím, že bychom se tam mohli zastavit a podívat se, jak jim to půjde, co vy na to?“ prohodil princ ve dveřích.
   Jimmy mrkl na Lockleara. Arutha pak jakoby mimochodem prohodil: „A navíc, jestli přijdete o vsazené peníze, ostatní panošové vás zřídí tak, že vás už jen tak někdo nedá dohromady.“
   Jimmy mlčel jak zařezaný celou cestu do velké síně, kde měla být recepce pro šlechtice, po které měli být vpuštěni neurození lidé k hodovním tabulím na nádvoří. Pak jen zašeptal Locklearovi: „Ten chlap má nepříjemný zvyk vždycky vědět o všem, co se kolem šustne.“
   
   *
   
   Oslavy byly v plném proudu, šlechtici se mísili s neurozenými, kterým bylo dovoleno zúčastnit se oslav na nádvoří. Dlouhé stoly se prohýbaly pod hromadami jídla a pití; pro mnohé hosty to bylo nejlepší jídlo, jaké si budou moci toho roku dopřát. Ačkoliv se nehledělo na formality, prostí lidé se přece jen stále k princi a jeho společníkům chovali trochu uctivěji; při setkání s ním se lehce ukláněli a oslovovali ho jeho titulem. Jimmy s Locklearem se od princovy skupiny příliš nevzdalovali, aby jim mu mohli být k dispozici.
   Carline a Laurie kráčeli zavěšení do sebe za Aruthou s Anitou. Po svatbě se nový vévoda a vévodkyně ze Saladoru poněkud usadili, což bylo v kontrastu s jejich všeobecně známým bouřlivým románkem u králova dvora. Anita se otočila ke své švagrové: „Jsem ráda, že tu můžete zůstat tak dlouho. Krondor je místo spíš pro muže. A teď, když máme dva kluky…“
   „To bude ještě horší,“ dokončila za ni větu Carline. „Vychovával mě jen otec a dva bratři, takže dobře vím, co to znamená.“
   Arutha se ohlédl na Laurieho a dodal: „Znamená to, že jsme ji hrozně rozmazlovali.“
   Laurie se rozesmál, ale pak se zarazil, když si všiml, že modré oči jeho ženy se nebezpečně zúžily. „Takže příště dceru,“ poznamenala Anita.
   „Abyste ji mohli hrozně rozmazlovat,“ usmál se Laurie.
   „A kdy budete mít děti vy?“ zeptala se Anita.
   Arutha zvedl ze stolu džbán s pivem a nalil sobě i Lauriemu plný korbel. Ke skupině rychle přispěchal jeden ze sluhů, aby dámám nabídl poháry na víno. Carline bez dlouhého přemýšlení odpověděla Anitě: „Budeme je mít, až je budeme mít. Věř mi, že se snažíme, co to jde.“
   Anita si zakryla ústa rukou, aby ztlumila smích, Arutha s Lauriem si vyměnili poděšené pohledy. Carline se po nich podívala a pak překvapeně poznamenala: „Snad se vy dva nečervenáte?“ pak se obrátila k Anitě: „Ti chlapi.“
   „Podle posledního dopisu od Lyama to vypadá, že královna Magda by mohla čekat dítě. Až nám pošle další zásilku rozkazů, určitě se o tom dozvíme víc.“
   „Chudák Lyam,“ povzdechla si Carline, „vždycky to s děvčaty tak uměl a nakonec se musel oženit ve státním zájmu. Ale na druhou stranu je docela milá a i když je trochu pomalejší, vypadá to, že s ní je docela šťastný.“
   „Královna není pomalejší,“ ohradil se Arutha, „v porovnání s tebou je pomalejší i loupeživá quegská flotila.“ Laurie sice mlčel, ale v modrých očích se mu zračil souhlas s tím, co Arutha právě řekl. „Jen doufám, že to bude syn.“
   „Arutha se už nemůže dočkat, až předá krondorský trůn někomu jinému,“ usmála se Anita.
   Carline si svého bratra změřila chápavým pohledem: „Je ti ale jasné, že ani tak se státnických povinností nezbavíš. Teď, když je Caldric mrtvý, se bude Lyam spoléhat na tebe a na Martina ještě víc.“ Lord Caldric z Rillanonu zemřel krátce po svatbě krále Lyama a princezny Magdy z Roldemu, a tak zůstal post vévody z Rillanonu, který byl zároveň královským kancléřem a prvním královým rádcem, neobsazený.
   Arutha ochutnal jídlo naložené na talíři a pokrčil rameny: „Myslím, že o Caldricův úřad se budou hlásit celé zástupy urozených uchazečů.“
   „A to je přesně ten problém,“ poznamenal Laurie, „Příliš mnoho šlechticů si chce jen vyřešit spory se svými sousedy. Už došlo ke třem větším pohraničním potyčkám mezi východními barony; nebyly sice dost velké na to, aby musel Lyam použít svoji armádu, ale stačily k tomu, aby všichni na východ od Malacova kříže pořádně znervózněli. Právě proto je Bas
-Tyra pořád bez vévody. Je to natolik důležité vévodství, že ho Lyam nemůže svěřit jen tak někomu. Jestli Magda porodí chlapce a ty si nedáš pozor, skončíš jako vévoda Krondoru nebo Bas-Tyry.“
   „Tak už dost,“ vložila se do rozhovoru Carline, „jsme přece na slavnosti. Dneska už nechci o politice slyšet ani slovo.“
   Anita vzala Aruthu za ruku: „Určitě to zvládneš. Dobře jsme se najedli, oslavy právě začínají a děti konečně usnuly. Kromě toho,“ dodala s úsměvem, „zítra budeme muset začít přemýšlet o tom, jak zaplatíme tuhle slavnost a ještě Banapis příští měsíc. Dneska večer si budeme prostě jen užívat.“
   Jimmymu se povedlo proklouznout k princi a nevinně se zeptal: „Měla by Tvá Výsost zájem podívat se na jedno malé klání?“ Vyměnili si přitom s Locklearem zneklidněné pohledy, protože hra už určitě začala.
   Anita se tázavě podívala na svého manžela a Arutha jí odpověděl: „Slíbil jsem Jimmymu, že se půjdeme podívat na zápas v sudové, který si na dnešek naplánoval.“
   „To by mohlo být zajímavější než další vystoupení kejklířů a herců,“ pookřál Laurie.
   „Ale to jen kvůli tomu, že jsi mezi kejklíři a herci strávil většinu života,“ poznamenala Carline. „Když jsem byla malá, bylo mezi děvčaty strašně módní pozorovat kluky, jak si v sudové o každém šestidnu zkoušejí vyrazit duši z těla a dělat při tom, že se koukáme jinam. Myslím, že se radši půjdu podívat na kejklíře a herce.“
   „Co kdybyste vy dva šli s chlapci?“ navrhla Anita. „Pro dnešek už máme formality za sebou, takže bychom se mohli sejít ve velké síni u večerního programu, co vy na to?“
   Laurie i Arutha souhlasili a začali se za chlapci prodírat nekonečnými zástupy lidu. Opustili centrální nádvoří paláce a prošli změtí chodeb spojujících palácový komplex s přilehlými budovami. Za palácem blízko stájí bylo velké prostranství, kde obvykle cvičila palácová garda. Když Arutha, Laurie, Jimmy a Locklear dorazili, byl už tam velký bouřící dav lidí, skrz který si museli prorazit cestu. Pár diváků se už už chtělo osopit na lidi tlačící se dopředu, ale když zjistili, že je to princ, raději ztichli.
   Nakonec jim dav udělal místo za nehrajícími panoši. Arutha zamával Gardanovi, který stál na druhé straně hřiště se skupinkou vojáků mimo službu. Laurie chvilku pozoroval hru a pak se obrátil ke svým společníkům: „Je to o dost organizovanější, než jak si to pamatuju.“
   „DeLacyho práce. Sepsal pravidla, protože už ho nebavilo chodit si mi stěžovat, že příliš mnoho chlapců je druhý den tak zmlácených, že nemůžou pracovat,“ vysvětlil Arutha a ukázal prstem na hřiště, „vidíš toho člověka s přesýpacími hodinami? Měří čas. Celá hra teď trvá hodinu. Na každé straně smí být najednou jen tucet chlapců a musí se hrát mezi těmi bílými čárami. Jimmy, jaká jsou další pravidla?“
   Jimmy si právě sundával opasek a pochvu s dýkou, aby byl připraven zapojit se do hry. „Nesmí se rukama, ale to se nesmělo nikdy. Když jedna strana trefí sud, musí se stáhnout za středovou čáru a druhá strana vykopává. Taky se nesmí kousat, chytat… a taky jsou zakázané zbraně.“
   „Zakázané zbraně?“ podivil se Laurie, „to už mi přijde trochu nudné.“
   Locklear se mezitím zbavil svrchní tuniky i opasku a poklepal na rameno jednomu nehrajícímu panoši. „Jaké je skóre?“
   Panoš nespouštěl oči ze hřiště, kterému dominoval na každém konci jeden sud. Stájníkův pomocník před sebou kopal míč, když tu mu podrazil nohy jeden z Jimmyho spoluhráčů. Míč ale stihl zachytit pekařův učedník a šikovně ho střelil do jednoho ze sudů. Panoš zaúpěl: „Tak teď už je to čtyři dva pro ně. A už se bude hrát jen necelou čtvrthodinu.“
   Jimmy i Locklear se tázavě podívali na Aruthu a ten přikývl. Vběhli na hřiště a vystřídali dva špinavé, zkrvavené panoše.
   Jimmy si vzal míč od jednoho ze dvou sudích, což byl další deLacyho nápad, a vykopl ke středové čáře. Locklear, který tam už čekal, ho rychle kopl zpátky Jimmymu, čímž naprosto zmátl několik učňů, kteří za ním vyrazili. Dřív, než se stihli vzpamatovat, prolétl mezi nimi Jimmy rychle jako blesk; lehkým přikrčením se vyhnul i ráně loktem směřující na hlavu. Pak vystřelil míč směrem do sudu. Zasáhl ale pouze okraj a míč se odrazil ven. To už se ale Locklear stihl zbavit svých pronásledovatelů a rychle kopl míč do sudu. Panoši a mnoho nižších šlechticů bylo okamžitě na nohou a nad hřištěm se nesl jejich radostný jásot. Teď už učňové vedli jen o jeden bod.
   Na poli se rozhořela menší potyčka a rozhodčí rychle zasáhli. Nikomu se nic vážného nestalo, a tak mohla hra pokračovat. Učňové rozehrávali, a tak se Jimmy s Locklearem stáhli. Dobře stavěný panoš se rozběhl proti kuchtíkovi a srazil ho do cesty učni s míčem. Jimmy se vymrštil jako kočka a kopl míč Locklearovi. Drobnější panoš míč rychle dostal na soupeřovu polovinu, kde ho přihrál jinému panoši, který mu ho zas přihrál zpět, jakmile proti němu vyrazila tlupa učňů. Mohutný stájníkův učeň vyrazil proti Locklearovi. Prostě sklonil hlavu a aniž by se snažil získat míč, strhl sebe, Lockleara i míč za hraniční čáru. Opět se strhla bitka. Poté, co od sebe sudí rozehnali bojující, pomohli Locklearovi na nohy. Chlapec byl příliš otřesený na to, aby mohl pokračovat ve hře, a tak ho vystřídal jiný panoš. Oba soupeři byli za hraniční čárou, takže sudí rozhodl, že ani jedna strana nemá na míč nárok, a tak bude vhozen do středu hřiště. Ani jedna ze stran se nechtěla míče vzdát, a tak se rozpoutala bouře plná pěstí, loktů a kolen.
   „Tak přesně takhle se má sudová hrát,“ poznamenal spokojeně Laurie.
   Najednou se mladý stájník uvolnil – mezi ním a sudem panošů nikdo nebyl. Jimmy za ním vyrazil a když zjistil, že nemá nejmenší šanci vzít mu míč, vrhl se na něj, aby ho vytlačit z hřiště tak, jako to on předtím provedl Locklearovi. Sudí opět rozhodl, že míč bude vhozen do středu hřiště, a tak se tam strhla další bitka.
   Míč se nakonec podařilo získat panoši jménem Paul, který s ním nad očekávání dovedně vyběhl k sudu učňů. Vyrazili proti němu dva mohutní pekařovi učni. Jen pár sekund předtím, než byl sražen k zemi, se mu ale podařilo přihrát míč panoši Friedricovi, který jej vzápětí poslal Jimmymu. Jimmy čekal, že se na něj vrhne celá smečka učňů, ale k jeho překvapení se stáhli ke svému sudu. Byla to nová taktika, s jejíž pomocí se učni snažili zabránit bleskovým přihrávkám Jimmyho a Lockleara, které byly ve hře také novinkou.
   Panoši na stranách svůj tým hlasitě povzbuzovali. „Už zbývá jen pár minut,“ zakřičel jeden z nich.
   Jimmy si k sobě zavolal panoše Friedrica, houkl na něj pár pokynů, a pak vyrazil. Nejprve běžel vlevo a odtamtud přihrál míč zpět Friedricovi, který se s ním stáhl ke středu. Jimmy mezitím přeběhl napravo, kde zachytil Friedricovu dobře mířenou přihrávku a vyrazil s míčem k sudu. Uskočil učni, který se jej snažil podmést, a kopl míč přímo do sudu.
   Dav propukl v obdivný jásot, protože v zápase sudové, který sledovali, se objevilo něco nového: taktika a koordinace. Do dříve výhradně silové hry tak vstoupila preciznost.
   Pak došlo k další potyčce. Sudí vyběhli, aby ji ukončili, ale učňové dělali co mohli, aby jim v tom zabránili. Locklear, kterému už přestalo hučet v hlavě, se otočil k Aruthovi a Lauriemu: „Snaží se zdržet hru, dokud nevyprší čas. Vědí, že vyhrajeme, jestli se ještě jednou dostaneme k míči.“
   Nakonec byl pořádek přeci jen nastolen. Locklear usoudil, že už je v pořádku, a vystřídal chlapce zraněného v pranici. Jimmy zavolal panoše zpět a rychle šeptem vysvětlil Locklearovi svůj plán, zatímco se rozehrávající učňové pomalu přibližovali. Pokusili se zopakovat průnik, který odkoukali od Jimmyho, Friedrica a Lockleara, ale byli špatně koordinovaní. Dvakrát míč málem poslali za hraniční čáru, než se jim podařilo komplikované přihrávky alespoň trochu zvládnout. Pak udeřil Jimmy s Locklearem. Mladší panoš naznačil útok na učně s míčem, čímž ho donutil k přihrávce, a okamžitě vyrazil k sudu nepřátel. Jimmy, krytý zbytkem týmu, vyrazil za ním a po cestě zachytil špatně přihraný míč, který okamžitě kopl Locklearovi. Menší chlapec ho zachytil a vyrazil s ním k sudu. Jeden z obránců se ho pokusil zastavit, ale nedokázal rychlejšího mladíka dohnat. Najednou se učeň zastavil, vytáhl něco zpod košile a hodil to po Locklearovi.
   Překvapené publikum jen vidělo, jak se chlapec zabořil obličejem do bláta a míč se vykutálel za hranice hřiště. Jimmy přispěchal ke svému spoluhráči a sklonil se nad ním; pak najednou vyrazil za chlapcem, který běžel za hraniční čáru pro míč. Aniž by předstíral že hraje, udeřil učně vší silou do obličeje a srazil ho k zemi. Opět došlo k bitce, ale tentokrát se jí na obou stranách zúčastnilo mnohem více hráčů.
   Arutha se otočil k Lauriemu: „ To by mohlo dopadnout špatně. Neměl bych něco udělat?“
   Laurie dál sledoval pranici, která stále nabírala na intenzitě. „No jestli chceš, abys měl zítra alespoň jednoho služby schopného panoše…“
   Arutha dal znamení Gardanovi a ten poslal na cvičiště několik vojáků. Ostřílení veteráni rychle nastolili pořádek. Princ zamířil k Jimmy sedícímu na hřišti s Locklearovou hlavou v klíně a klekl si k němu. „Ten parchant ho trefil do hlavy kusem podkovy. Je úplně mimo.“
   Arutha si prohlédl zraněného chlapce, a pak se otočil ke Gardanovi: „Ať ho odnesou do jeho pokoje a ať se na něj podívá doktor.“
   „Vyhlaste konec zápasu,“ přikázal princ člověku s přesýpacími hodinami. Vypadalo to, že Jimmy se už už chystá protestovat, ale pak si to zjevně rozmyslel.
   „Skóre je čtyři ku čtyřem. Obě strany mají stejně bodů. Nikdo nezvítězil.“
   „Aspoň, že ani nikdo neprohrál,“ oddechl si Jimmy.
   Dva strážní popadli bezvládného Lockleara a odnesli ho pryč. „Pořád je to dost drsná hra,“ prohodil Arutha směrem k Lauriemu.
   Bývalý pěvec jen přikývl: „DeLacy by měl vymyslet ještě nějaká další pravidla, aby si ti kluci nerozmlátili lebky.“
   Jimmy vyrazil pro svou tuniku a ostatní věci; dav se mezitím začal rozcházet. Arutha s Lauriem ho následovali. „Myslím, že brzo uděláme odvetu,“ prohodil mladík.
   „To by mohlo být zajímavé,“ poznamenal Arutha. „Teď, když už znají ten trik s rychlými přihrávkami, dají si na vás pozor.“
   „Tak prostě budeme muset vymyslet něco jiného.“
   „A co kdybychom to pak vyhlásili jako velký oficiální zápas? Řekněme za týden, dva,“ usmál se Arutha a poplácal Jimmyho po rameni. „Taky myslím, že bych si měl projít ty deLacyho pravidla. Laurie má pravdu, jestli budete pobíhat po hřišti jako šílenci sem a tam, nemůžete přitom po sobě házet kusy železa.“
   Vypadalo to, jako by Jimmy ztratil o hru zájem; něco v davu totiž upoutalo jeho pozornost. „Vidíte ho? Toho chlapíka s šedou čapkou v modré tunice.“
   Princ se podíval směrem, kterým Jimmy ukazoval. „Ne.“
   „Skrčil se zrovna, když ses podíval. Znám ho. Smím se za ním podívat?“
   Něco v chlapcově tónu Aruthu přesvědčilo, že se nejedná jen o další Jimmyho plán, jak se vyhnout povinnostem. „Dobře, ale ať nejsi pryč moc dlouho. My se s Lauriem vrátíme do hlavní síně.“
   Jimmy odběhl směrem, kde člověka spatřil naposledy. Zastavil se, aby se rozhlédl, a pak spatřil povědomou postavu jak se opírá o zeď průchodu na úzké schodiště. Muž stál ve stínu a klidně jedl z talíře. Vzhlédl jen na okamžik, když se přiblížil Jimmy. „Tak tady tě máme, Jimmy Ručko.“
   „To už není pravda, teď jsem panoš James z Krondoru, Rychlý Alvarny.“
   Starý zloděj se tiše zasmál: „To už taky není pravda. I když zamlada jsem rychlej býval,“ pak ztišil hlas, aby ho nikdo nepovolaný nemohl slyšet a dodal, „můj pán posílá zprávu tvýmu pánovi.“ Jimmymu okamžitě došlo, že musí jít o něco závažného, protože Rychlý Alvarny byl Pánem dne ve zlodějské gildě Jízlivců. Nebyl to žádný obyčejný poslíček, ale jeden z nejspolehlivějších a nejvýše postavených poradců Spravedlivého. „Jsou to jen slova a je na tobě, abys je předal dál. Můj pán říká, že ačkoliv dravci z města zmizeli, už zase přilétli ze severu.“
   Jimmym proběhlo zamrazení. „Dravci, kteří loví v noci?“
   Starý zloděj přikývl a spolkl lehce nahnědlý kus pečiva. Na okamžik zavřel oči a pak si spokojeně odříhl. Potom opět upřel přimhouřené oči na Jimmyho. „Škoda, žes od nás odešel, Jimmy Ručko. Měls před sebou budoucnost. U Jízlivců se z tebe mohl stát někdo, teda kdyby ses nenechal podříznout. Jenže kdeže jsou ty loňský sněhy, jak se říká. Ale zpátky ke zprávě. Mladýho Tyburna Reemse našli plavat v zátoce. V těch místech prováděj svoje čachry pašeráci; takový místa jsou plný smradu a Jízlivci se o ně nezajímaj, takže by si tam klidně mohli udělat hnízdo různí ptáčci. Tak to je všechno.“ Rychlý Alvarny, Pán dne a někdejší zloděj nad zloděje, se loudavě vydal do slavícího davu a za okamžik už po něm nebylo ani stopy.
   Jimmy nezaváhal ani na okamžik. Vyrazil na místo, kde se ještě před pár minutami bavil s Aruthou, a když ho tam nenašel, rozběhl se do velké síně. Davy lidu v okolí paláce mu znemožňovaly pohybovat se tak rychle, jak by si přál. Při pohledu na stovky cizích obličejů v chodbách paláce se Jimmy vyděsil. Měsíce klidu a pohodlného života v paláci, které následovaly po návratu Aruthovy družiny od Moraelinu, kde hledali stříbrný trn pro smrtícím jedem otrávenou Anitu, všechny ukolébaly. Najednou mladík viděl dýku úkladného vraha v každé ruce, jed v každém poháru a střelce v každém stínu. Prodíral se skrz slavící lidi, jak nejrychleji dokázal.
   
   *
   
   Konečně se prodral skrz shluk šlechticů i méně významných lidí do velké síně. Nedaleko pódia postával hlouček lidí zabraných v hluboké diskusi. Laurie a Carline se bavili s keshským ambasadorem, zatímco Arutha stoupal po stupních k trůnu. Uprostřed síně se činila skupina akrobatů a Jimmy musel oběhnout místo, které jim vytvořilo několik desítek lidí nadšeně sledujících jejich vystoupení. Když si razil cestu mezi diváky, ne
ubránil se pohledu do oken v kupoli vysoko nad sebou; každý stín v okenních výklencích v něm probouzel nepříjemné vzpomínky. Zlobil se na sebe stejně jako na ostatní. On sám by si přece měl pamatovat lépe než kdokoliv jiný, jaké hrůzy v takových místech mohou číhat.
   Jimmy prolétl kolem Laurieho a zastavil se po princově boku zrovna v okamžiku, kdy dosedal na trůn. Anitu nikde neviděl. Pohlédl na její prázdný trůn a tázavě se otočil na Aruthu. „Šla se podívat na děti. Děje se něco?“
   Jimmy se naklonil k Aruthovi: „Můj bývalý pán posílá zprávu. Do Krondoru se vrátili Noční dravci.“
   Princ se zachmuřil: „Je to jen domněnka, nebo je to jisté?“
   „Zaprvé, Spravedlivý by neposlal toho, koho poslal, kdyby to nepovažoval za životně důležité a kdyby si nemyslel, že je potřeba jednat rychle. Riskoval, že prozradí jednoho z nejvýše postavených Jízlivců. Zadruhé, ve městě je, teda byl, jeden mladý karbaník, jménem Tyburn Reems – v ulicích se o něm dost často mluvilo. Jízlivci se k němu chovali jako k někomu hodně výjimečnému. Směl dělat věci, které smí dělat málokdo, když není Jízlivec. A já teď vím proč. Byl to osobní špeh mého bývalého pána. A teď je mrtvý. Osobně si myslím, že ke Spravedlivému se donesly nějaké zvěsti o návratu Nočních dravců, a tak poslal Reemse, aby zjistil, kde se skrývají. Zase je to někde ve městě. Spravedlivý sice neví přesně kde, ale myslí si, že je to někde blízko starých pašeráckých skladišť.“
   Během rozhovoru s princem těkal Jimmy očima po síni. Teď se znovu podíval na Aruthu a hlas se mu zadrhl. Aruthův obličej se změnil v kamennou masku potlačovaného hněvu, téměř ale připomínala zlostnou grimasu. Několik okolostojících na něj nechápavě zíralo. „Takže nám to začíná nanovo?“ zavrčel šeptem k Jimmymu.
   „Už to tak vypadá,“ odpověděl Jimmy.
   Arutha se rázně postavil. „Nestanu se vězněm v mém vlastním paláci se strážemi u každého okna.“
   Jimmy přelétl zrakem síň, až našel vévodkyni Carline, která právě okouzlovala keshského ambasadora. „No dobře, ale zrovna dneska je palác plný cizích lidí. Nejrozumnější by bylo jít co nejdříve spát do svých komnat, protože jestli se k tobě chtějí dostat, lepší příležitost než dnes mít nebudou.“ Jimmy dál těkal pohledem po místnosti a snažil se zachytit známky čehokoliv podezřelého. „Jestli jsou Noční dravci v Krondoru, tak už jsou přímo tady v síni nebo přinejmenším na cestě sem – noc už se blíží. Dost možná na tebe už čekají na cestě do tvých komnat.“
   Arutha náhle vytřeštil oči. „Moje komnaty! Anita a děti!“
   Princ vyrazil, aniž by se ohlédl na poděšené tváře okolostojících hostí; Jimmy mu byl v patách. Carline a Laurie pochopili, že se něco děje a vydali se za nimi.
   Během chvilky už za princem běžícím chodbou pospíchal téměř tucet lidí. I Gardan si všiml princova kvapného odchodu a byl teď vedle Jimmyho. „Co se děje?“
   „Noční dravci,“ odpověděl chlapec.
   Rytíř-maršálek Krondoru nepotřeboval slyšet víc. Popadl za rukáv prvního strážného, kolem kterého prošli, a na dalšího mávl, aby je následoval. Prvnímu jen řekl: „Vyřiď kapitánu Valdisovi, že ho tu okamžitě potřebuji.“
   „A kde budete, pane?“
   Gardan jen do muže strčil, aby si pospíšil a houkl za ním: „Ať nás nějak najde.“
   Cestou se Gardanovi podařilo shromáždit téměř tucet vojáků. Když dorazili ke dveřím princových komnat, Arutha na chvíli zaváhal, jako by se bál, co ho za nimi čeká.
   Pak dveře prudce otevřel a spatřil Anitu sedící vedle kolébek, ve kterých klidně spali jejich synové. Vzhlédla k němu a když spatřila jeho výraz, zamrazilo ji. Popošla ke svému manželovi: „Co se stalo? “ zeptala se poplašeně.
   Arutha naznačil Carline a dalším, aby zůstali venku, a zavřel za sebou dveře. „Zatím nic,“ řekl a na okamžik se odmlčel, „chci, abys jela s dětmi navštívit matku.“
   „To by jí udělalo radost,“ přitakala Anita, ale z tónu hlasu bylo jasné, že ví, že jí princ neříká vše. „Sice už je zdravá, ale ještě se necítí na cestování. Určitě bychom jí tou návštěvou potěšili.“ Pak se hloubavě zahleděla Aruthovi do očí: „A taky budeme na jejím malém panství lépe chráněni než tady, že?“
   Arutha věděl, že nemá cenu Anitě něco tajit. „Ano. Zase tu máme Noční dravce.“
   Anita popošla k manželovi a položila si hlavu na jeho hruď. Poslední pokus zavraždit ho ji málem připravil o život. „O sebe se nebojím, ale děti…“
   „Zítra vyrazíte.“
   „Budu připravená.“
   Arutha ji políbil a vyrazil ke dveřím. „Vrátím se brzy. Jimmy mi radil, abych zůstal v našich komnatách, dokud z paláce nezmizí cizí lidé. Je to sice dobrá rada, ale bude lepší, když ještě chvíli zůstanu lidem na očích. Noční dravci si myslí, že o nich ještě nevíme. Musíme je u toho nechat – prozatím.“
   I když byla k smrti vystrašená, přece jen se vzmohla na lehký úsměv: „Tak Jimmy chce být pořád prvním princovým rádcem?“
   Arutha se také usmál: „Mám dojem, že se už aspoň rok nezmínil o tom, že bych ho měl jmenovat vévodou z Krondoru. Občas si myslím, že by se na ten post hodil lépe, než jiní uchazeči.“
   Arutha otevřel dveře, za kterými na něj čekali Gardan, Jimmy, Laurie a Carline. Zbytek přihlížejících již dřív odvedla palácová stráž. Po Gardanově boku stál jen kapitán Valdis. „Ať je ráno připravena vyrazit celá kumpanie kopiníků, kapitáne,“ otočil se na něj Arutha. „Princezna a princové pojedou na panství princezniny matky. Chraňte je za každou cenu.“
   Kapitán Valdis zasalutoval a odešel vydat patřičné rozkazy. Arutha se pak obrátil ke Gardanovi: „Začni pomalu rozmisťovat muže po paláci a ať prohledají každou skrýš a každý kout. Kdyby se po mně někdo sháněl, řekneš, že Její Výsosti není dobře a já jsem se za ní byl podívat. Do velké síně přijdu za chvíli.“ Gardan přikývl a také se vzdálil. Nakonec se Arutha zadíval na Jimmyho: „Pro tebe mám taky úkol.“
   „Hned vyrazím,“ odpověděl mladík.
   „A co si myslíš, že po tobě chci?“
   „No přece jít prozkoumat doky,“ ušklíbl se ponuře Jimmy.
   Arutha přikývl; ten mladík ho znovu mile překvapil tím, jak rychle pochopil celou situaci. „Přesně tak. Máš na to celou noc, ale nejdřív mi sem pošli Trevora Hulla, jestli ho někde najdeš.“

Zlo v Sethanonu
A Darkness at Sethanon/
Feist, Raymond E. 

Nakladatel: Wales
Překladatel: Marek Novák, Radek Mandovec
Obálka: Don Maitz
Redakce: -
Rok vydání: 2007
Počet stran: 504
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Stav: nové vydání

Závěrečná kniha trilogie Sága Trhlinové války.