UKÁZKA: Miroslav Žamboch, JFK 14 - Prokletí legendy II - Hra gentlemanů

   1 Kurýr

   Glider vstoupil do svrchních vrstev atmosféry velkou rychlostí a pod úhlem nacházejícím se ve žlutém rizikovém pásmu. Zuřivé vibrace roztřásly interiér. JFK automaticky zkontroloval, zda jsou jeho bezpečnostní pásy správně zajištěné. Nestál o to polámat si kosti kvůli hloupému opominutí.
   Po třech minutách první nápor aerodynamického brždění pominul a situace se uklidnila. JFK si dovolil krátké rozhlédnutí po spolucestujících. Nikdo netrpěl kosmickou nemocí, všichni si hleděli svého. Staří harcovníci, kteří z nejrůznějších důvodů k návratu na starou dobrou Zemi zvolili laciný kosmický kluzák, jenž byl obvykle používán spíš pro přepravu specifického zboží. Někteří z nich pravděpodobně nemířili na Zemi na dlouho, vedla je na ni práce, krátkodobá zakázka, po které se budou muset vrátit z pozemského ráje zpět na orbitální pás, do průmyslového pekla. Nebe, peklo, ráj, očistec. V tomhle světě bylo všechno nějak zpřeházené, napadlo JFK.
   Starší muž s tváří připomínající vymačkaný citrón, na který někdo kvůli nedostatku tequily chrstl trochu kyseliny sírové, zachytil jeho pohled a Kovář pomalu a lhostejně, jako člověk bezmyšlenkovitě těkající očima po okolí, přesunul pozornost jinam.
   Než kluzák úsporně zbrzdí z orbitální rychlosti na atmosférickou přistávací, vykrouží okolo planety ještě celé dva oblety. Téměř dvě hodiny času.
   Mohl si dopřát mnohem pohodlnější způsob přepravy spolu s Amélií, šéfkou vývojové společnosti BIOTECH, jeho zaměstnavatelkou a také milenkou. Pracoval pro ni jako osobní tajemník, což v poslední době znamenalo muž přes bezpečnost a ochranu vnitřního okruhu nejdůležitějších zaměstnanců. Poslední měsíc, kdy se celá společnost po vítězství v turnaji vojenských technologií přesunovala dolů, na planetu, bylo krušných. Úniky informací, permanentní pokusy o špionáž, přetahování zaměstnanců, vydírání. A k tomu všemu ještě jeho vlastní vyšetřování pro EF, kdy se snažil přijít na kloub tomu, co přesně se stalo s celým tímto světem, který někdo – a JFK tušil kdo – přeměnil na obrovský vědecko-průmyslový komplex zaměřený na výrobu stále většího množství stále lepších zbraní. A už vůbec se mu nechtělo přemýšlet nad svým posledním zjištěním. To mu doopravdy nahánělo strach.
   Přestože vypadal, že je utopený hluboko v myšlenkách, nepřestával podvědomě kontrolovat okolí. Už věděl, že jeho inkognito bylo odhaleno; šli po něm dva muži, jeden vyšší s postavou basketbalového hráče, druhý zavalitý, s prasečím rypákem místo nosu a malýma očima připomínajícíma dva tmavé kusy granitu. Laurel a Hardy, napadlo Kováře. Nikdy nevěděl, který ze dvojice komiků je který. Šli po něm kvůli cargu, které pro Amélii převážel? V příručním zavazadle připoutaném k zemi popruhem se suchým zipem vezl kompletní sadu upravených virů – vysoce specializovaných nástrojů na genetické manipulace nutné při výrobě posledních typů klonů. Vzpomněl si na pološílený klon profesora Maurbyho, jehož zoufalé volání o pomoc ho sem vlastně přivedlo. Pološílený klon, který zabíjel ženy jen proto, aby z jejich těl získával proteiny pro vlastní existenci… Nebyla to příjemná vzpomínka.
   Kdyby Kováře s virovou zásilkou chytili, čekal by ho podle místních zákonů jednoznačný trest – provaz, nebo něco podobného, zatím nestačil nastudovat, jakým způsobem se společnost zbavovala nepohodlných jedinců. Ten kufřík představoval ohromné bohatství, know how, které Amélii poskytovalo proti konkurentům zatracenou výhodu.
   „Za chvíli to zase začne trochu házet, máme v cestě dvě velké cyklóny,“ oznámil jim pilot unaveným hlasem někoho, kdo šel spát příliš pozdě, vstával příliš brzy a vypil o tři panáky víc než měl. Na testy na alkohol nebo jiné omamné látky se asi u nízkonákladového kluzáku moc nehrálo.
   „Máte pět minut na to, abyste si vyprázdnili útroby.“
   Reproduktor se odmlčel. John si odepnul pásy, aby zamířil na záchod. Ti dva se také okamžitě začali zvedat. Sebral i kufřík a odkráčel do zadní části kabiny pro pasažéry. Napočítal jen osm lidí, většina volného prostoru byla zastavena nákladem. Vybral si nejvzdálenější dveře se stylizovaným panáčkem a protáhl se dovnitř. Odhadoval, že mu dají tak dvacet sekund času, aby ho nachytali se spuštěnými kalhotami. Budou ozbrojeni či nikoliv? Tipoval něco kontaktního, stávalo se, že po přestřelce křižovaly kosmickou prázdnotou zmrzlá těla ostrostřelců. Cestující, piloti ani technici neměli rádi, když si někdo hrál v přetlakovém trupu na kovboje, a většinou je nezajímalo, že existuje i tříštivá munice citlivá ke křehkému vesmírnému hardwaru.
   JFK se postavil k umyvadlu stranou od dveří, do levé dlaně schoval malý váleček trochu připomínající baterku. Nebyla to baterka. Při letmém pohledu se zdálo, že nemá v ruce nic. Přes rozhraní Sítě vylepšené o pár nezákonných rutin se bleskově napojil na systém lodi. Už kráčeli, basketbalista právě sahal po klice, pořízek dupal za ním, podobný medvědovi, který má v sobě roztomilosti asi tolik jako otevřená žraločí tlama.
   Klika cvakla, dlouhán vstoupil dovnitř, JFK mu věnoval lhostejný pohled, pak se opět sklonil k umyvadlu, dveře se se zaklepnutím zavřely. Jako by to byl povel, dlouhán sáhl pod své umaštěné sako. Kovář k němu natáhl ruku s omračovacím elektrogunem. Nemusel se cíle dotknout, předvýboj zionizoval vzduch a vytvořil tak vodivý kanál. Padesát tisíc voltů způsobilo, že muži najednou ochably všechny svaly, jako bezvládná troska se svalil na podlahu, pistole zachřestila na plastikovém povrchu. Další zmáčknutí, elektrický výboj si našel medvěda, který jen tupě zíral na svého druha.
   „Říkal jsem mu, že na lodi není dobrý spoléhat se na tyhle hračky,“ odfrkl pohrdlivě a vykročil proti Johnovi.
   Proti elektrickému proudu byl zjevně imunní.
   JFK pochopil, že má co do činění s někým, kdo má do sebe zadrátovaných pár drobných vylepšení. Pustil paralyzér a kopl muže do nohy, ten uhnul jen tolik, aby zásah nedostalo jeho koleno. To už byl ale JFK v pohybu, přilepil se pořízkovi bokem na hruď, využil veškeré své energie a švihu a podmetl muže z vnitřní strany. Rotační pohyb Kovářova stehna fungujícího jako páka vymrštil zabijáka nohama do vzduchu, trup a hlavu mu John naopak strhl k zemi. Dopad byl tvrdý, umocněný váhou Kovářova těla. Lebka i vaz to kupodivu vydržely. Mužovy ruce se vymrštily jako dvě hydraulická klepeta, ale JFK už stačil zajet dlaněmi pod límec jeho košile a utáhl krk do škrtícího zámku. Jedno klepeto se mu snažilo rozdrtit rameno, druhé utrhnout hlavu. Podařilo by se jim to, ale pak najednou doběhl agregát – nedostatek okysličené krve poslal organický mozek do limbu. JFK okamžik váhal, pak ale stisk povolil. Nechtěl ho zabít, ne tímto způsobem. Postavil se a chvíli zhluboka oddechoval. Myslel si, že má všechny trumfy na své straně, že je připraven, ale málem to dopadlo úplně jinak. Kdyby svůj útok nevedl s veškerou razancí, které byl schopen… Ti dva ho měli zabít a medvědí pořízek by to snadno dokázal. Zakázal si další kdyby, na ně se tady nehrálo, být v téhle hře druhý znamenalo být mrtvý. S hlubokým vydechnutím se zbavil příchuti smrti na patře a dal se do práce. Prohlédl oběma výtečníkům kapsy, proskenoval jejich implantáty – samozřejmě vybavené falešnou totožností – a pak se i se svou hubenou kořistí a kufříkem vrátil na místo.
   Ostatní pasažéři mu věnovali zvědavé pohledy, zvuk zápasu dobře slyšeli.
   „Blbečci, jeden z nich na mě vytáhl pistoli,“ pronesl, zdánlivě do prázdna, replika však patřila všem.
   „Franto?“ zareagoval citrón poleptaný kyselinou.
   „Je to tak,“ odpověděl pilot, „zapnul jsem kameru, co normálně nefunguje. Je tam kvér. Trošku to zvednu a dám vám pět minut navíc.“
   JFK se připoutal a pak jen sledoval, jak na záchod bez další domluvy zamířili tři muži. Když se vrátili, věděl, že na podlaze toalety už žádná těla nejsou. Kosmáci prostě neměli bouchačky na palubě rádi.
   Zbytek sestupu proběhl nerušeně, ani cyklóny, o nichž se zmiňoval pilot, nezpůsobily horší turbulence, než co by zbavily sklenici whisky poloviny jejího obsahu.
   Po přistání čekali, až trup vychladne a oni budou moci do odbavovací haly. JFK se posléze poslušně zařadil do fronty. Nevystupoval pod svou skutečnou totožností šéfa bezpečnosti BIOTECHU, ale pod krytím technika mrazících systémů. Jinak by kontrole na kosmodromu byl podezřelý. Lidé jeho ranku, i když z malých společností, měli přece jen na komfort cestování vyšší nároky.
   Čekal, až na něho přijde řada, stejně unavený a otrávený dlouhou nepohodlnou cestou jako všichni ostatní. Prošel skenovací budkou, kufřík v ruce. Pokud by ho musel otevřít, zadal by kód dva a obsah kufříku by zničil ultrakrátký tepelný zášleh. Pokud by samozřejmě s něčím takovým kontrolor předem nepočítal. Všechno bylo jen otázkou použitých technologií, optimalizací ekonomických nákladů, zisky proti ztrátám.
   „To je všechno, co máte?“ zeptal se znuděný úředník zastávající funkci celníka, pasové kontroly a podle zbraně u pasu i pořádkového dohlížitele.
   „Jo,“ odpověděl JFK. „Sem slyšel, že se tady dá všechno koupit. Na rozdíl od nás,“ kývl neurčitě do prostoru nad hlavou.
   Úředník mezitím s typickým nepřítomným pohledem projížděl data Kovářova implantovaného čipu. Na prsteníku levé ruky měl konzervativní zlatý snubní prsten.
   „Ale je to tady dost drahý.“
   „To jsem taky slyšel.“
   „Vaše specializace?“
   Všechno si samozřejmě přečetl, ale teď JFK znepřístupnil jeho vlastní data a zkoušel ho.
   „Mrazničky. Udržím u ledu všechno, co si budete přát a na jak dlouho si to budete přát. I vaši tchýni.“
   To se úředníkovi zalíbilo, vrátil se do reálu a věnoval Kováři pobavený pohled.
   „I mou tchýni? To je pěkně horkokrevná potvora.“
   „Cokoliv,“ vrátil mu JFK úšklebek.
   „Můžete jít.“

Vyjde tento týden.

JFK 014 Prokletí legendy - Hra gentlemanů
Autor: Miroslav Žamboch
Ilustrátor: Marek Hlavatý , Petr Vyoral
ISBN: 978-80-7387-048-5
Počet stran: 192
Cena pro členy Trifid klubu: 109,00 Kč
Cena: 139,00 Kč