UKÁZKA: Frank Herbert, Santarožská bariéra

1

Když se pět let stará obytná dodávka Ford dohrabala přes průsmyk a pustila se po dlouhém svahu dolů k údolí Santaroga, slunce už zapadalo. Hned za první zatáčkou silnice bylo půlměsícovitě zakřivené odpočívadlo. Gilbert Dasein sjel s dodávkou na štěrk, zastavil u bíle natřené ohrady a zadíval se dolů do údolí, jehož tajemství přijel odhalit.

Připomněl si, že tenhle projekt si už vyžádal životy dvou lidí. Nehody. Běžné nehody. Co je tam dole, v té míse plné stínu, kterým občas probleskne světlo? Čeká tam nějaká nehoda i na něj?

Po dlouhé jízdě z Berkeley bolela Daseina záda. Vypnul motor a protáhl se. Do kabiny pronikl pach horkého oleje. Z míst, kde se obytná nástavba napojovala na ložnou plochu dodávky, se ozývalo skřípání a praskání.

Údolí rozkládající se pod ním vypadalo trochu jinak, než jak si je představoval. Nebe bylo jako kruh jasné modři plné hořících odlesků večera a přetékající do pásu stromů a skal na obzoru.

To místo jako by vyzařovalo klid, jako by to byl ostrov dobře chráněný před bouřemi.

A jak jsi čekal, že to tu bude vypadat? řekl si Dasein.

Usoudil, že všechny ty mapy, které prostudoval, a všechny ty zprávy o Santaroze, které přečetl, v něm jen vyvolaly pocit, že údolí už zná. Ale mapa a krajina, to je rozdíl. A hlášení a lidé tím spíš.

Dasein se podíval na hodinky: skoro sedm. Nějak se mu nechtělo jet dál.

Daleko vlevo, na protější straně údolí mezi stromy zářily pásy zeleného světla. Někde v těch místech bylo na mapách napsáno „skleníky“. Hradu podobnou siluetu na pahorku vpravo identifikoval jako Jaspersovo sýrařské družstvo. Nažloutlá záře z oken a pohybující se světla svědčila o tom, že se tam usilovně pracuje.

Dasein si uvědomil, že všude ve tmě kolem něj se ozývá hmyzí bzučení, zaslechl svištění vzduchu na křídlech nočního dravce a odněkud z dálky se ozvalo smutné psí zavytí. Tenhle zvuk zřejmě přicházel od sýrařského družstva.

Polkl a pomyslel si, že žlutá okna najednou vypadají jako uhrančivé oči upřeně hledící do temných hloubek údolí.

Potřásl hlavou a usmál se. Takhle přece uvažovat nemůže. Není to profesionální. Všechny ty zlověstné nesmysly, které se o Santaroze povídají, musejí jít stranou. V takové atmosféře se nedá vědecky zkoumat. Rozsvítil světlo v kabině a vzal si z vedlejšího sedadla aktovku. Zlatý tisk na hnědé kůži mluvil jasně: Gilbert Dasein – katedra psychologie – Kalifornská univerzita – Berkeley.

Vyndal z aktovky oškubanou složku plnou papírů a začal psát: „Přijel údolí Santaroga cca 18.45. První dojem – prosperující zemědělská obec...“

Náhle odložil aktovku i se složkou stranou.

Prosperující zemědělská obec, pomyslel si. Jak by mohl z dálky poznat, že je prosperující? Kdepak – to, co vidí, přece ještě neznamená blahobyt. O tom ví z hlášení.

Skutečné údolí před ním vyvolávalo představu čekání, klidu prokládaného občasným zaklinkáním kravského zvonce. Představil si tam dole manželské páry po celodenní práci. O čem si to v té vyčkávající temnotě povídají?

A o čem se baví Jenny Sorgeová se svým manželem – pokud tedy manžela má? Nezdálo se mu možné, že by ještě byla sama – tak krásné a volné děvče. Od té doby, co se naposledy viděli na univerzitě, utekl už víc než rok.

Dasein si povzdechl. Myšlenkám na Jenny asi neunikne – tady v Santaroze jistě ne. Jenny je částí tajemství Santarogy. Je jedním z prvků tvořících Santarožskou bariéru a vybraným objektem pro výzkum, který teď na něj čeká.

Vzdychl ještě jednou. Kdepak, sám sebe neoklame. Dobře věděl, proč tenhle úkol přijal. Nemohla za to ani marnotratně štědrá suma, kterou univerzitě za studii zaplatila firma vlastnící síť obchodů, ani vysoký honorář, který z ní plynul pro něj.

Přišel sem, protože tady žije Jenny.

Dasein si říkal, že až se s ní potká, měl by se usmívat a chovat se normálně, naprosto normálně. Je tady pracovně, je psycholog a byl uvolněn od svých běžných povinností, aby v údolí Santaroga provedl výzkum trhu.

Jenomže... co je to naprosto normální chování, když jde o Jenny? Jak má člověk být normální, když se setkává s něčím, co je paranormální?

Jenny pochází ze Santarogy – a v tomto údolí se normálnost vzpírá všem normám.

Vrátil se v myšlenkách k hlášením, ke „známým faktům“. Všechny desky plné údajů, všechny sbírky úředně vyčmuchaných údajů, všechna ta tajemství ze druhé ruky, která jsou pro byrokracii tak typická, to všechno vedlo k jedinému „známému faktu“ o Santaroze: faktu, že se tu děje něco neobyčejného, něco znepokojivějšího, než s čím kdy měl jaký takzvaný výzkum trhu co do činění.

Meyer Davidson, neškodně vypadající mužíček s růžovou pokožkou, který se představil jako zástupce investora, holdingové společnosti stojící za sítí obchodů, která tenhle projekt platila, to vztekle shrnul hned při první orientační schůzce: „Celý problém se Santarogou je v tomhle: proč jsme tam museli zavřít svoje pobočky? Proč ani jeden Santarožan nechce obchodovat s nikým zvenčí? To chceme vědět. Co je zač ta Santarožská bariéra, která nám brání tam obchodovat?“

Davidson nebyl tak neškodný, jak vypadal.

Dasein nastartoval, rozsvítil světla a pokračoval v jízdě dolů po klikatící se silnici.

Všechny údaje míří jediným směrem.

Lidé zvenčí v tomhle údolí neseženou domy ani k pronájmu, ani na prodej.

Santarožské místní úřady dodávají pro státní statistiku údaje o nulové kriminalitě mládeže.

Mladí muži ze Santarogy se po službě v armádě vždycky vracejí domů. Vlastně není znám jediný případ, že by se z údolí někdo odstěhoval.

Proč? Je snad bariéra obousměrná?

A ty zvláštní anomálie! Ve složce je článek z lékařského časopisu, který napsal Jennin strýc, doktor Lawrence Piaget, podle všeho nejuznávanější lékař v údolí. Název článku: „Syndrom škumpy různolaločné v Santaroze“. Jeho obsah: Santarožané, jakmile opustí na delší dobu údolí, trpí pozoruhodnou citlivostí na alergeny. Což je také hlavní důvod, proč někteří místní mladí odmítají vojenskou službu.

Údaje mířící jediným směrem.

Santaroga nenahlásila Státnímu úřadu pro duševní hygienu žádný případ duševní poruchy nebo duševní nedostatečnosti. Ve státní psychiatrické léčebně byste nenašli ani jediného pacienta ze Santarogy. (Doktor Chami Selador, vedoucí Daseinovy katedry, označil tento fakt za „zneklidňující“.)

Veškerý prodej cigaret v Santaroze se dal přičíst na vrub projíždějícím motoristům.

Santarožané prokazovali ocelově pevnou odolnost vůči reklamě. (Neamerický symptom... podle Meyera Davidsona.)

Santarožanům se nedal prodat žádný sýr, žádné víno a žádné pivo vyrobené mimo údolí.

Veškeré obchody a podniky v údolí, včetně banky, vlastnili místní. Investice zvenčí rázně odmítali.

Santaroga úspěšně odrazila všechny obvyklé pokusy politiků kupovat si voličskou přízeň za federální dotace. Jejich senátor sídlil v Portervillu, šestnáct kilometrů za Daseinovými zády a dost daleko od údolí. On jediný ze všech politiků, které Dasein zpovídal, aby měl nějaký základ pro studii, si nemyslel, že Santarožané jsou jen „banda cvoků, nejspíš náboženskejch fanatiků nebo tak“.

„Podívejte se, doktore Daseine,“ řekl. „Všechny tyhle tajuplné žvásty o Santaroze jsou... prostě jenom žvásty.“

Senátor byl hubený popudlivý muž s šedivou kšticí a rudými žilkami v očích. Jmenoval se Barstow a patřil k jednomu ze starých kalifornských rodů.

A Barstowův názor? „Santaroga je poslední hnízdo amerického individualismu. Jsou to Yankeeové, Novoangličané žijící v Kalifornii. Záhadného na nich není zhola nic. Nevyžadují speciální pozornost a nelijí mi do uší vodopády idiotských otázek. Kéž by všichni občané, které zastupuji, byli tak upřímní a čestní.“

Názor jednoho muže, pomyslel si Dasein.

Ojedinělý názor.

Teď už sjel až do samotného údolí. Dvoupruhá silnice ho dovedla až k průjezdu mezi gigantickými stromy. Byl na Třídě obrů, ulici vinoucí se mezi řadami obřích sekvojí.

Vzadu mezi stromy stály domy. Složka s těmi jednosměrnými údaji říkala, že některé z těch budov tu stojí už od dob zlaté horečky. Okraje jejich střech lemovalo ozdobné vyřezávání, pro tuhle tesařskou gotiku příznačné. Některé domy byly i dvoupatrové a z jejich oken se linulo nažloutlé světlo.

Dasein si uvědomil jakousi nepřítomnost, negativní zjištění o těch domech, na které se díval. Nikde neblikla jediná televize, nebyl tu ani jeden obývací pokoj, jehož stěny by světlo všudypřítomné obrazovky zabarvilo do šedivého odstínu podobného škraloupu na mléce.

Cesta se před ním rozdvojila. Vlevo ukazovala jedna šipka na „Střed města“, vpravo ho vedly hned dvě – „Hotel Santaroga“ a „Jaspersovo sýrařské družstvo“.

Dasein zamířil doprava.

Cesta začala stoupat a prošla pod obloukem s nápisem „Santaroga: město celé ze sýra“. Náhle se silnička vymanila ze stínu sekvojí a vedla po rovině porostlé duby. Vynořila se šedobílá budova družstva – za drátěným plotem po jeho pravici se míhala světla a chodili lidé. A vlevo, na druhé straně od silnice, byl Daseinův první cíl: dlouhý třípatrový hotel, postavený v neurovnaném stylu z přelomu století, s verandou podél celé přední stěny. Řady oken složených ze spousty malých tabulek (většina z nich byla temná) shlížely na štěrkové parkoviště. Tabule nad vchodem hlásala: „Hotel Santaroga – Muzeum zlaté horečky – Otevřeno 9.00 až 17.00“.

Auta parkovala předkem ke kamenné zídce vedoucí souběžně s verandou a byly to většinou dobře udržované starší typy. Ve druhé řadě stálo několik nablýskaných nových vozů, jako by se ostatních stranily.

Dasein zaparkoval vedle Chevroletu 1939, jehož lak se leskl pod štědrým nánosem vosku. Rudohnědé potahy, které zahlédl skrz okna, vypadaly na ručně zpracovanou kůži.

Boháčova hračka, pomyslel si Dasein.

Vzal si z auta aktovku a otočil se k hotelu. Ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě posečené trávy a bylo slyšet zurčení vody. Daseinovi to připomnělo jeho dětství, zahradu jeho tety, přes jejíž zadní část tekl potok. Ta nostalgická vzpomínka mu sevřela hrdlo.

Najednou do toho vstoupil rušivý tón. Z horních pater hotelu se ozvaly drsné zvuky hádky mezi mužem a ženou. Muž mluvil řezavým hlasem, žena skřípavým jako trhovkyně.

„Nezůstanu v týhle zatracený díře už ani den!“ křičela žena. „Nechtějí tu naše peníze! Nechtějí ani nás! Ty si dělej co chceš – ale já jedu pryč!“

„Belle, přestaň! Nemůžeš...“

Bouchly okenice. Z hádky se stalo tlumené vřeštění a huhlání.

Dasein se zhluboka nadechl. Hádka mu vrátila správný pohled na věc. Tady má dva lidi, kteří si natloukli nosy o Santarožskou bariéru.

*

Dasein přešel přes štěrkové parkoviště, vystoupil po čtyřech schodech na verandu a prošel lítacími dveřmi s okénky z ozdobně leptaného skla. Ocitl se v hale s vysokým stropem, z nějž visely křišťálové lustry. Kolem stěn bylo obložení z tmavého dřeva, které se díky hrubému žilkování povrchu podobalo starým mapám. Zakřivený pult se táhl za roh po jeho pravé ruce a za ním byly otevřené dveře, ze kterých se ozývalo pípání telefonní ústředny. Vpravo od pultu byl široký průchod, za nímž zahlédl jídelnu – bílé ubrusy, křišťál, stříbro. Vlevo v hale, za měděnými stojany s kaštanově hnědým lanem a cedulkou „Nedotýkat se“, stál dostavník.

Dasein se zastavil a vůz si prohlížel. Byl cítit prachem a plísní. Zarámovaný papír na prostoru pro zavazadla mluvil o jeho historii: „Tento dostavník byl používán na trase San Francisco – Santaroga v letech 1868 až 1871.“ Vedle byl o něco větší rámeček se zažloutlým archem papíru a legenda vyrytá na měděné destičce: „Vzkaz, který po sobě v dostavníku zanechal silniční bandita zvaný Černý Bart.“ Na zažloutlém papíře stálo rozevlátým písmem:

*

Čekal jsem tu v tom hnusným vedru

Stál jsem jak uschlej chrást

A v tý prokletý kraksně nebylo nic

Co stálo by za to krást

*

Dasein se zakuckal, pak si přendal aktovku do levé ruky, přešel k pultu a zazvonil.

V otevřených dveřích se objevil plešatý muž v černém obleku, vrásčitý a hubený jako tyčka, a zadíval se na Daseina pohledem jestřába, který se právě chystá vrhnout střemhlav dolů. „Prosím?“

„Potřebuji pokoj,“ řekl Dasein.

„V jaké záležitosti tu jste?“

Dasein tu nečekanou výzvu přijal a přitvrdil tón. „Jsem unavený,“ řekl. „Potřebuji se vyspat.“

„Jen projíždíte, doufám,“ zavrčel muž. Došoural se k pultu a přistrčil Daseinovi černou knihu hostů.

Dasein vytáhl z pouzdra vedle knihy pero a zapsal se.

Recepční vylovil měděný klíč na měděném kroužku a řekl: „Máte dvě stě jednapadesátku, vedle toho povedeného párku z L. A. Nechoďte si ke mně stěžovat, jestli vás budou tím svým hádáním budit.“ Praštil klíčem o pult. „Dělá to deset dolarů... Platí se předem.“

„Mám hlad,“ řekl Dasein, zatímco lovil peněženku a platil. „Je jídelna otevřená?“ Vzal si účet.

„Zavírá v devět,“ řekl recepční.

„Je tu hotelový sluha?“

„Vypadáte dost silný, abyste si vlastní věci odnesl sám.“ A ukázal za Daseinova záda. „K pokoji se jde támhle po schodech, do druhého patra.“

Dasein se otočil. Za dostavníkem byl kus volného místa. Na něm byla porůznu rozestavěná kožená křesla s vysokými opěradly a se širokými postranicemi, v několika z nich seděli postarší pánové a četli si. Světlo obstarávaly těžké měděné stojací lampy se stínidly s třásněmi. A za křesly vedlo nahoru schodiště vyložené kobercem.

Později na tuto scénu Dasein mnohokrát myslel jako na své první vodítko k pravé povaze údolí Santaroga. Všechno tu působilo tak, aby se čas udržel v bezpečných mezích dávno uplynulé doby.

Dasein trochu znepokojeně řekl: „Pokoj si prohlédnu později. Můžu si nechat zavazadlo tady, než se najím?“

„Nechte to na pultě. Nikdo se ho nedotkne.“

Dasein položil kufr na pult a všiml si, že si ho recepční upřeně prohlíží.

„Něco se děje?“ zeptal se ho.

„Kdepak!“

Recepční se natáhl po aktovce, kterou měl Dasein pod paží, ale Dasein ukročil zpět, unikl před dotěrnými prsty a čelil uraženému pohledu.

„Hmmmmf!“ odfrkl si recepční. Nebylo pochyb, že je zklamaný. Určitě měl v úmyslu se do aktovky podívat.

Dasein nešikovně řekl: „Chtěl jsem... si při jídle prohlídnout nějaké papíry.“ A pomyslel si: Proč mu vlastně vůbec něco vysvětluju?

Rozzlobený sám na sebe se otočil a odkráčel chodbou do jídelny. Ocitl se ve velké čtvercové místnosti, v jejímž středu visel jediný masivní lustr a na jejíchž stěnách obložených tmavým dřevem byly pravidelně rozmístěny měděné kočárové lampy. Křesla u kulatých stolů byla těžká a měla tlusté područky. Po levé straně stál u zdi dlouhý barpult z týkového dřeva a za ním na zdi viselo zrcadlo v dřevěném rámu. Světlo z ústředního lustru vrhalo hypnotické záblesky a odráželo se ve sklenicích narovnaných pod zrcadlem.

Místnost pohlcovala zvuky. Dasein si pomyslel, že vešel do náhlého ticha a že se po něm lidé začnou otáčet. Ale ve skutečnosti si jeho příchodu nikdo téměř ani nevšiml.

Bíle oblečený barman obsluhující hrstku hostů u baru se po něm zadíval jen na chvilku a dál se bavil se snědým mužem skloněným nad džbánkem piva.

Asi u desítky stolů seděly rodinky. U toho vedle baru se hrály karty. A u dvou stolů seděly u večeře samotné ženy.

Dasein vycítil, že lidé v této místnosti jsou rozděleni. Byl tu určitý kontrast mezi nervozitou či napětím – a klidem stejně solidním jako místnost sama. Určitě by dokázal označit, kdo tudy jen projíždí – vypadali unaveněji, rozcuchaněji; jejich děti měly větší sklony ke zlobení.

Když Dasein popošel dál do místnosti, zachytil vlastní obraz v zrcadle za barem – únavu na své úzké tváři, černé kudrnaté vlasy pocuchané větrem, hnědé oči, ještě pořád skelné a pozorně upřené, jako by dál řídil auto. A vedle důlku na bradě špinavá šmouha. Dasein si ji otřel a pomyslel si: Taky jeden, co jenom projíždí.

„Přejete si stůl, pane?“

Odněkud se vynořil černošský číšník – bílé sáčko, jestřábí nos, řezané maurské rysy, trocha šedin na skráních. Bylo v něm něco vůdcovského, něco, co vůbec neladilo s úborem služebného ducha. Daseinovi okamžitě vytanul na mysli Othello. Číšník měl hnědé a moudré oči.

„Ano. Pro jednoho, prosím,“ řekl Dasein.

„Tudy, pane.“

Zavedl Daseina ke stolu u zdi. Z jedné z kočárových lamp na něj padalo teplé žluté světlo. Když Daseina přijalo do své náruče těžké křeslo, jeho pozornost zaujali hráči karet u stolu před barem... čtyři muži. Podle fotografie, kterou měla Jenny, poznal jednoho z nich: doktor Piaget, lékař a strýček, autor článku o alergenech. Piaget byl rozložitý šedovlasý muž s dobromyslnou kulatou tváří. Bylo na něm cosi orientálního – a vějíř karet, který si držel těsně u prsou, ten dojem ještě posiloval.

„Jídelníček, pane?“

„Ano. Ještě něco... Ti muži, kteří támhle hrají karty s doktorem Piagetem...“

„Pane?“

„Kdo to je?“

„Vy znáte doktora Larryho, pane?“

„Znám jeho neteř, Jenny Sorgeovou. Mívala u sebe jeho fotografii.“

Číšník šlehl pohledem po aktovce, kterou Dasein položil doprostřed stolu. „Pan Dasein,“ řekl. Se širokým úsměvem jako by po tmavé tváři přeběhlo světlo. „Vy jste ten Jennin přítel ze školy.“

Bylo to tak výmluvné, až se Dasein přistihl, jak na něj zírá s otevřenými ústy.

„Jenny o vás vyprávěla, pane,“ řekl číšník.

„Aha.“

„Vy jste chtěl vědět, kdo jsou ti pánové, kteří hrají s doktorem Larrym karty.“ Otočil se k jejich stolu. „Takže – proti doktoru Larrymu sedí kapitán Al Marden z dopravní policie. Vpravo je George Nis. Ten řídí Jaspersovo sýrařské družstvo. A ten vlevo je pan Sam Scheler. Pan Sam tady vede náš nezávislý autoservis. Přinesu vám ten lístek, pane.“

A číšník odešel k baru.

Dasein stále pozorně sledoval karbaníky, i když sám nechápal, proč v něm vzbuzují tolik zájmu. Marden, který seděl tak, že byl k Daseinovi částečně otočen zády, byl v civilu, v temně modrém obleku. Na hlavě měl vrabčí hnízdo rudých vlasů. Otočil hlavu doprava a Dasein na chvilku zahlédl úzkou tvář a ústa s tenkými rty a cynicky dolů svěšenými koutky.

Scheler, šéf nezávislého autoservisu (až teď začal Daseinovi ten výraz připadat divný), byl snědý a měl indiánskou tvář – řezanou, s placatým nosem a tlustými rty. Naproti němu seděl Nis, muž s plešatějícími pískovými vlasy, modrýma očima s těžkými víčky, širokými ústy a hlubokým zářezem uprostřed brady.

„Vaše menu, pane.“

Číšník položil před Daseina rozměrné červené desky.

„Jak se zdá, doktor Piaget a jeho přátelé si hru důkladně vychutnávají,“ řekl Dasein.

„To už je víc obřad než hra, pane. Jsou tu každý týden v tuhle hodinu, přesní jako hodinky – nejdřív večeře, potom karty.“

„Co hrají?“

„Jak kdy, pane. Někdy je to bridž, někdy binokl. Příležitostně taky whist nebo dokonce poker.“

„Co jste myslel tím... nezávislý autoservis?“ zeptal se Dasein a vzhlédl k tmavé maurské tváři.

„Víte, pane, my tady v údolí nehrajeme tu cenovou hru s velkými společnostmi. Pan Sam kupuje vždycky od toho, kdo mu dá nejlepší nabídku. Platíme tu asi o čtyři centy na galon míň.“

Dasein si v duchu udělal poznámku, že tenhle aspekt Santarožské bariéry musí prozkoumat. No prosím, nekupovat od velkých společností; ale kde tedy ropné výrobky berou?

„Rostbíf je velmi dobrý, pane,“ řekl číšník a ukázal prstem v jídelním lístku.

„Doporučujete mi ho?“

„Jistě, pane. Je z kusů vykrmovaných zrním tady u nás v údolí. Taky máme čerstvé kukuřičné klasy a brambory Jaspers – ty jsou se sýrovou omáčkou. A jako zákusek máme jahody ze skleníku.“

„A co salát?“ zeptal se Dasein.

„Tenhle týden se naše salátové skleníky moc nevyznamenaly, pane. Přinesu vám spíš polévku. Máme boršč se šlehačkou. A k tomu by se hodilo pivo. Podívám se, jestli ještě máme nějaké místní.“

„Když jste tu vy, žádný lístek nepotřebuji,“ řekl Dasein a vrátil červené desky. „Jen to přineste dřív, než začnu okusovat ubrus.“

„Jistě, pane.“

Dasein ho pozoroval, jak odchází. Oblečený v černé a bílé, uvolněný, sebevědomý. Opravdu – Othello.

Číšník se brzy vrátil s kouřící miskou polévky, v níž plaval bílý ostrůvek šlehačky, a se sytě jantarovým džbánkem piva.

„Všiml jsem si, že jste tu jediný černošský číšník,“ řekl Dasein. „Není to trochu... jako když obsazujete herce do rolí, na které se hodí?“

„Ptáte se, jestli si mě tu jako černocha drží na ukazování, pane?“ Číšníkův hlas zněl najednou ostražitě.

„Jenom mě zajímalo, jestli má Santaroga nějaké problémy s integrací.“

„V údolí žije tak třicet nebo čtyřicet barevných rodin, pane. S rozlišováním podle barvy kůže se tady moc nezatěžujeme.“ Hlas byl pevný a strohý.

„Nechtěl jsem se vás dotknout,“ řekl Dasein.

„Nedotkl jste se mě.“ V koutcích úst se objevil úsměv, ale hned zase zmizel. „Musím uznat, že černý číšník je docela klišé. Zvlášť v podnicích, jako je tenhle...“ Přejel pohledem starosvětskou, dřevem obloženou místnost. „...musely kdysi být spousty černých číšníků. Takže jsem něco jako součást místního koloritu.“ Zase ten záblesk úsměvu. „Je to dobrá práce – a mým dětem se daří ještě líp. Dva pracují v družstvu. Třetí bude právníkem.“

„Máte tři děti?“

„Dva kluky a holku. Když dovolíte, pane... musím se starat o ostatní stoly.“

„Ano, ovšem.“

Když číšník odešel, Dasein zvedl džbánek s pivem.

Přidržel si jej chvíli pod nosem. Z piva se vznášela zvláštní štiplavá vůně, která jako by člověku připomněla sklepy a houby. Dasein si najednou vzpomněl, jak Jenny místní santarožské pivo vychvalovala. Upil – příjemně klouzalo po jazyku, bylo dobré a zanechávalo po sobě sladovou chuť. Bylo právě takové, jak je Jenny líčila.

Jenny, pomyslel si. Jenny... Jenny...

Proč ho vlastně nikdy nepozvala do Santarogy, přestože sem jezdila každý víkend? Nikdy nevynechala, to si pamatoval. Scházeli se vždycky v týdnu. Vzpomínal na všechno, co mu o sobě řekla: že ztratila rodiče, že ji vychoval strýc, doktor Piaget, a teta, jeho neprovdaná sestra... Sára.

Dasein se znovu napil piva a zkusil i polévku. Dobře to šlo k sobě. V chuti šlehačky bylo něco, co pivo trošku připomínalo, nějaká jiná ostrá vůně.

Dasein nikdy nezapochyboval o tom, co k němu Jenny cítí. Něco mezi nimi bylo, něco přírodního, vzrušujícího. Ale nikdy ho přímo nepozvala, aby se seznámil s její rodinou, aby se podíval do údolí. Leda snad nějaké to oťukávání, třeba jak by se mu líbilo mít praxi v Santaroze. Nebo že by si někdy měl o nějakých zajímavých případech promluvit se strýčkem Larrym.

O jakých případech? Dasein si připomněl, že ve složkách s informacemi o Santaroze, které mu dal doktor Selador, se jasně říkalo: „Ani jediné hlášení o duševních chorobách.“

Jenny... Jenny...

Dasein se v myšlenkách vrátil k tomu večeru, kdy ji požádal o ruku. Najednou už žádné oťukávání, místo toho přímá otázka: Mohl bys žít v Santaroze?

Pamatoval se, že se nevěřícně zeptal: „Proč bychom museli žít v Santaroze?“

„Protože já nemůžu žít nikde jinde.“ Tak to řekla. „Protože já nemůžu žít nikde jinde.“

Miluj mě – miluj moje údolí.

Ať zkoušel cokoli, vysvětlení z ní nevypáčil. Postavila tu otázku zcela jednoznačně. Nakonec zareagoval se vztekem pramenícím z uraženého mužství. Copak si snad myslí, že by ji jinde než v Santaroze nedokázal uživit?

„Přijeď se podívat do Santarogy,“ žadonila.

„Ne, dokud nezačneš i ty uvažovat o tom, že bys žila někde jinde.“

Slepá ulička.

Když si Dasein na tu hádku vzpomínal, cítil, jak mu stoupá krev do tváří. Bylo to v týdnu závěrečných zkoušek. Ona dva dny odmítala brát telefon, on se potom urazil a volat jí přestal. S bolavou dušičkou si zalezl do ulity.

A Jenny odjela zpátky do svého báječného údolí. Napsal jí, polkl pýchu a nabídl, že se za ní přijede podívat, ale odpověď nepřišla. Údolí ji pohltilo.

Tohle údolí.

Dasein si povzdechl, rozhlédl se po jídelně a vzpomněl si, s jakým nadšením mu Jenny o Santaroze vyprávěla. Tahle dřevem obložená místnost a tihle Santarožané, které viděl, se moc nehodí k obrazu, jenž vznikl v jeho hlavě.

Proč mi neodpověděla na dopisy? ptal se sám sebe. Nejspíš je už provdaná. Tak to asi bude.

Dasein si všiml, že jeho číšník jde kolem baru s podnosem na ruce. Barman na něj kývl a zavolal: „Wine!“ Číšník se zastavil a položil podnos na bar. Jejich hlavy se k sobě nad podnosem sklonily. Dasein měl pocit, že se hádají. Potom číšník něco řekl, doprovodil to trhnutím hlavou, zdvihl podnos a přinesl jej k Daseinovu stolu.

„Do všeho strká nos, trouba,“ řekl, když položil podnos před Daseina a chystal se začít z něj vykládat talíře. „Snažil se mi tvrdit, že vám nemůžu dát jaspers! Jennin přítel – a já mu nemůžu dát jaspers?!“

Číšníkův hněv po chvilce opadl; potřásl hlavou, usmál se a položil před Daseina talíř s kopcem jídla.

„Vůbec je na světě až moc troubů, kteří pořád do všeho strkají nos, jestli chcete znát můj názor.“

„Ten barman na vás volal Wine,“ poznamenal Dasein.

„Winston Burdeaux, pane, k vašim službám.“ Obešel stůl blíž k Daseinovi. „Tentokrát mi pro vás nedal Jaspersovo pivo, pane.“ Vzal z podnosu orosenou láhev a položil ji vedle džbánku, který mu přinesl předtím. „Tohle pivo není tak dobré jako to první. Ale zato jídlo je s pravým jaspersem. V tom mi žádný trouba, co do všeho strká nos, nemůže zabránit.“

„Jaspers,“ řekl Dasein. „Myslel jsem si, že je to jenom sýr.“

Burdeaux našpulil rty a zatvářil se zamyšleně. „Ne, kdepak, pane! Jaspers je ve všech výrobcích z družstva. Copak vám to Jenny neřekla?“ Zamračil se. „Vy jste s ní nikdy nebyl tady v údolí, pane?“

„Ne.“ Dasein zavrtěl hlavou.

„Ale jste doktor Dasein – Gilbert Dasein?“

„Ano.“

„Tak to jste tedy ten, do kterého je Jenny zamilovaná.“ Ušklíbl se a dodal: „Jezte, pane. Je to dobré jídlo.“

Než si to všechno mohl Dasein urovnat v hlavě, Burdeaux se otočil a zmizel.

„Tak to jste tedy ten, do kterého je Jenny zamilovaná,“ pomyslel si Dasein. Přítomný čas... ne minulý. Cítil, jak se mu zrychluje tep, a vynadal si, jaký je idiot. Jsou to od Burdeauxe jen řeči, nic jiného.

Zmateně se sklonil k jídlu.

Rostbíf hned s prvním soustem potvrdil pravdivost Burdeauxových slibů – byl měkký a šťavnatý. Sýrová omáčka na bramborách mu lehkou štiplavou vůní připomněla chuť, kterou našel i v pivu a šlehačce.

Ten, do kterého je Jenny zamilovaná.

Burdeauxova slova se mu při jídle pořád víc zarývala do mozku a naplňovala ho zmatkem.

Zvedl hlavu od talíře a pátral očima po Burdeauxovi. Číšník nebyl nikde v dohledu. Jaspers. Tak to je ta štiplavá vůně, ta nová chuť. Obrátil pozornost k láhvi piva, toho nejaspersovského. Není tak dobré? Ochutnal přímo z láhve a zjistil, že zanechává trochu hořkou kovovou chuť. Usrkl si piva ze džbánku – jemné, dobré. Dasein cítil, že mu nesmylo jen předchozí chuť z jazyka, ale pročistilo mu i hlavu.

Položil džbánek na stůl, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že barman se na něj upřeně dívá a kaboní se. Pak odvrátil pohled.

Byly to maličkosti – dvě různá piva, hádka mezi číšníkem a barmanem, barmanův pozorný pohled –, nic víc než malá slámka ve stohu života, ale Dasein vycítil nebezpečí. Připomněl si, že dva výzkumníci našli v údolí Santaroga smrt – smrt nešťastnou náhodou –: auto, které najelo příliš rychle do zatáčky a zřítilo se ze silnice do strže... pád ze skalní římsy do řeky. Nešťastné náhody, jak potvrdilo vyšetřování.

Dasein se zamyšleně vrátil k jídlu.

Hned nato Burdeaux přinesl jahody a chvilku se zdržel, než je Dasein okusil.

„Chutná, pane?“

„Moc dobré. Lepší než tahle láhev piva.“

„Omlouvám se, pane. Snad příště.“ Diskrétně si odkašlal. „Ví Jenny, že jste tady?“

Dasein odložil lžičku a zadíval se do misky s jahodami, jako kdyby tam hledal vlastní odraz. V mysli se mu najednou vynořil obraz Jenny v červených šatech, plné života, smějící se, kypící energií. „Ne... zatím ne,“ řekl.

„Víte o tom, že Jenny je stále svobodná, pane?“

Dasein střelil pohledem přes místnost k hráčům karet. Jejich opálená pokožka vypadala až kožnatě. Jenny je stále svobodná? Doktor Piaget vzhlédl od karet a něco řekl muži po své levici. Zasmáli se.

„Má... je v telefonním seznamu, pane Burdeauxi?“ zeptal se Dasein.

„Bydlí u doktora Piageta, pane. A co kdybyste mi říkal Wine?“

Dasein vzhlédl k Burdeauxově řezané maurské tváři a najednou se nad tím chlapíkem zamyslel. V hlase měl slabý náznak jižanského přízvuku. Bodrost a náklonnost, ochota, s jakou mu poskytoval informace o Jenny, to všechno bylo nefalšovaně jižanské, domácké, milé... ale pod tím bylo něco jiného: ostražitost, pátravá, drsná a přímá. V Daseinovi se probudil psycholog.

„Žijete tady v údolí už dlouho, Wine?“ zeptal se.

„Asi tak dvanáct let, pane.“

„Jak se stalo, že jste se tu usadil?“

Burdeaux potřásl hlavou. Na rtech se mu objevil posmutnělý úsměv. „To by vás asi nezajímalo, pane.“

„Ale ano.“ Dasein se upřeně díval na Burdeauxe a čekal. Někde přece musí být klíč, který mu otevře tajemství údolí. Jenny je stále svobodná? Možná je tím klíčem Burdeaux. Dasein věděl, že v jeho vlastním chování je nelíčená plachost, která druhé lidi vybízí, aby se mu svěřovali. Teď se na to spoléhal.

„No, jestli to opravdu chcete vědět, pane,“ řekl Burdeaux, „tak jsem seděl v New Orleansu ve vězení.“ (Dasein najednou zaznamenal, že jižanský přízvuk zesílil.) „Prováděli jsme pěkný věci a mluvili jsme tak, že by vám asi vstaly vlasy na hlavě. A najednou jsem si uvědomil, co jsem zač, pane. Přinutilo mě to přemýšlet o sobě a pochopil jsem, že je to klukovina. Dětinskost.“ Burdeaux to slovo vyřkl pečlivě a s hrdostí. „Dětinskost, pane. No, a když jsem se dostal ven a šerif mi řekl, ať se radši zpátky nevracím, šel jsem domů ke svojí ženě a povídám: 'Annie, jedeme odsud'. A tak jsme odjeli a dostali jsme se sem, pane.“

„Prostě jste jen tak odjeli?“

„Nějakou dobu jsme se poflakovali. Nebylo to jednoduché a byly i takový místa, že jsme si přáli, abysme nikdy neodjeli. Ale když jsme dojeli sem, věděli jsme, že to stálo za to.“

„Prostě jste jezdili jen tak, naslepo, dokud jste nedojeli sem?“

„Bylo to, jako by nás vedl Bůh, pane. Víte, tohle místo... těžko se to vysvětluje. Ale... tady nedali jinak, než že musím do školy a něco se sebou musím udělat. To za prvé. Můžu mluvit naprosto spisovně, když chci... a když na to myslím.“ (Přízvuk čím dál víc mizel.)

Dasein se povzbudivě usmál. „V tomhle údolí určitě žijí velmi milí lidé.“

Santarožská bariéra
/The Santaroga Barrier/
Herbert, Frank
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Richard Podaný
Obálka: Jan Ungrád
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: duben 2009
Počet stran: 264
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 249 Kč