RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Lživá zrcadla

V pokračování románu Bludiště odrazů se vracíme po dvou letech do známého prostředí Hlubiny a virtuálního města Deeptownu. Už dávno se sem nevstupuje telefonní linkou, množství lidí je zde mnohem větší a všechno kolem je ještě barvitější, rozmanitější a velkolepější než dřív. Také už tady nepotřebují divery – časovače pro plánované vynoření jsou přímo součástí programů a o své výjimečné schopnosti, jako je objevování mezer v programech, diveři najednou přišli. Leonid se stal jedním z běžných uživatelů a pracuje v Hlubině. Je zatrpklý, zklamaný, nespokojený a vlivem deeppsychózy i hodně často dezorientovaný. Čím dál tím více o sobě pochybuje a uvažuje o definitivním odchodu z virtuality, protože začíná upadat i jeho rodinný život po boku milované Viky.

„Jenže s čím můžu ještě počítat? Co když ve mně není nic, ale vůbec nic, co tento zářivý a štědrý svět kolem mě potřebuje?...“

Jako na zavolanou tak přicházejí zprávy o existenci zbraně třetí generace a Leonid má zase pro co žít. Nevadí mu, že se musí spojit s hackery a znovu vstoupit do Bludiště, kde ho na poslední úrovni čeká odhalení skutečností, které jsou pro virtualitu takovým nebezpečím, jaké si doposud nikdo ani nedokázal představit…

Autor si v pokračování románu o Hlubině stanovil hodně vysoké cíle. Ve světě neomezených možností je těžké zaujmout ještě něčím novým, překvapit a hlavně uspokojit už notně rozmlsaného čtenáře. To vše s důvěrně známými reáliemi a postavami. Hlavní hrdina se proto stává mnohem složitější a občas až nepochopitelnou postavou, která podstupuje strmou cestu z úplného dna až na samý vrchol možností. V této cestě mu sekundují další už známé i nové postavy, které doplňují příběh o další úhly pohledu a tím paradoxně znesnadňují hlavní postavě orientaci. Opět se setkáváme s pochybnostmi a úvahami, tentokrát zaměřenými na podstatu základních principů bytí. Na akční scény už nedochází jen ve virtualitě, ale i ve skutečném životě, což svědčí o jejich těsnějším propojení a výraznějším vzájemném ovlivňování. Ke svižnému tempu děje opět přispívá převažující ich forma vyprávění. Jelikož se místy hodně zdramatizoval a zhrubnul děj, obráží se to i jazyce, který je však stále přiměřený a souvislý. O to víc je škoda několika chyb, které zbytečně brzdí čtenáře. Také je celkem pochopitelné, že autor pracuje s relativně úzkým okruhem postav, aby nám ulehčil orientaci v ději, což však přináší riziko, že vnímavý a pozorný čtenář velmi brzy odhalí totožnost postav jako jsou Niké a Černý diver. A opět je nutno zmínit pasáže o „předpotopní“ technice, které připomínají čtenáři rok vzniku 1999. I tak je však toto dílo součástí toho nejlepšího, co lze v ruské literatuře SF najít.

Bonus: Sergej Lukjaněnko: Průzračné pasáže

„Jednou, když se otec dozvěděl, že chci jít na práva, řekl mi něco, co jsem tehdy nebrala vážně a přemýšlela jsem o tom až později. Otec nemluvil o nebezpečnosti práce vyšetřovatele nebo znalce. Prostě poznamenal, že při ochraně zákona je snadné zákon porušit. Především proto, abychom ho ochránili. A že služební povinnost a obyčejná lidská morálka mi začnou v duši obojovat… dokud jedna z nich nezvítězí. Ze začátku jsem tomu nevěřila…“

Hlubinu temtokrát poznáváme z pohledu čestvé absolventky právnické fakulty inspektorky Kariny, která je vyslána ministerstvem na kontrolu virtuální věznice. Nachází zásadní pochybení a nedostatky, které jsou však kontrolované a řízené, takže mladé ženě nezbývá, než se rozhodnout…

Tato povídka je podle autora rozloučením s cyklem Hlubina a na jejím vzniku se on-line podíleli čtenáři, kteří měli možnost vybrat si i závěr knihy – my máme k dispozici obě varianty ukončení. Autor zůstal věrný postupům a výrazovým prostředkům, které nás prováděly celým cyklem, přesto je pohled do Hlubiny dívčíma očima osvěžující a zajímavý. Přesto, že je virtuální věznice novinkou, potkáváme zde staré známé, od kterých se dočkáme obvyklých „netradičních“ přístupů k předestřeným problémům. Ani jeden ze závěrů není úplně převratný, ale uspokojí zvědavost a potvrdí, že cyklus Hlubina patří k tomu nejlepšímu, co bylo kdy v Rusku napsáno.

Hodnocení celého cyklu Hlubina: 80%.

Lživá zrcadla
/Falšivyje zerkala / Prozračnyje vitraži/
Lukjaněnko, Sergej
Nakladatel: Triton, Argo
Překladatel: Pavel Weigel
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Luděk Příhoda, Milan Dorazil
Rok vydání: 2008
Počet stran: 480
Rozměr: 120 x 185
Provedení: paperback
Cena: 298 Kč